„Malý ombudsman“ a jeho virtuální problém

1. 11. 2016
Foto: Stanislav Křeček: facebookový profil Stanislava Křečka

Zástupce veřejné ochránkyně práv JUDr. Stanislav Křeček se od počátku svého působení ve funkci potýká s kritikou, že výrazným prezentováním svých osobních názorů v mediích snižuje důvěryhodnost institutu VOP. Je taková kritika na místě? A jak vnímá zástupce ombudsmanky diskriminaci v České republice?

Je známo, že se Stanislav Křeček rozchází svými názory s ombudsmankou Annou Šabatovou hned v několika významných otázkách. Odlišné přesvědčení vyjádřil zástupce například v souvislosti s děním na Ukrajině, nošením muslimských šátků na pražské škole či v kauze kontroverzní reportáže TV Prima o uprchlících. Ombudsmanka se nechala slyšet, že její zástupce má ve zvyku vyjadřovat názory, jež se odlišují od oficiálních prohlášeních Kanceláře, a že by uvítala, kdyby se její zástupce choval ve svých veřejných prohlášeních zdrženlivě. Tohoto problému si všimla i Evropská komise pro rasismus a intoleranci ve svém prohlášení z října 2015, kde poukazuje na to, že podobné vnitřní neshody „závažně podrývají důvěryhodnost instituce“. To samo o sobě vypovídá o tom, že něco není v pořádku.

Schvalování zástupce je problém

Křeček proti takovýmto výtkám namítá, že jsou nepodložené, jelikož každý normální člověk přeci pozná, kdy se vyjadřuje za sebe a kdy oficiálně za Kancelář veřejného ochránce práv. Nadto zdůrazňuje, že dle zákona byl do své funkce navrhnut prezidentem a schválen Poslaneckou sněmovnou, stejně jako veřejný ochránce, tudíž se jeho pozice podobá jakémusi „malému ombudsmanovi“, který má právo vyjadřovat se k veřejným kauzám stejně jako každý jiný. V rozhovoru pro DVTV z července tohoto roku doktor Křeček uvedl, že takovýto proces výběru zástupce ombudsmana je ve světě ojedinělý a že v jeho důsledku může vzniknout situace, že se veřejný ochránce a jeho zástupce názorově neshodnou. To je sice pravda a lze souhlasit s tím, že by v tomto případě byla vhodná legislativní změna, avšak v žádném případě to neospravedlňuje takové vystupování zástupce ombudsmanky, které objektivně snižuje důvěryhodnost instituce VOP. Vždyť jaký bych si měl jako občan udělat názor na problematiku diskriminace, když se na ní neshodnou ani dva nejvyšší představitelé instituce, která se jí zabývá?

Motejl vs. Křeček – 1:0

Závěrem přednášky s názvem „Budování právního státu“ ze dne 23. 11. 2005 pronesl první český ombudsman Otakar Motejl tato slova: „V těchto dnech prožívám osud jednoho zákona, který měl být už dávno přijat a jehož nepřijetí je České republice vytýkáno už v oficiálních dokumentech Evropské komise. Prožívám to proto, že naplnění toho zákona má být součástí mých povinností v mé dnešní funkci. Je to zákon o potírání diskriminace. Tento zákon se velice obtížně politicky „rodí“, protože kamkoliv přijdu, tam se dozvím, že u nás snad žádná diskriminace není a že není přeci potřeba v tomto moderním společenství hovořit o nějaké diskriminaci nebo dokonce o tom, že bychom tu diskriminaci měli potírat. No, já končím, a vy uvažujte o tom, jestli u nás diskriminace je nebo není, zda opravdu má u nás každý stejnou šanci bez ohledu na věk, na pohlaví, náboženství nebo rasu.“

Antidiskriminační zákon sice přijat byl, ale to neznamená, že diskriminace z Česka úplně zmizela a že slova Otakara Motejla nejsou stále aktuální. Dle výroční zprávy pro rok 2015, kterou vydala Kancelář VOP, se počet stížností na diskriminaci v roce 2015 oproti roku 2010 zdvojnásobil (přesně na 379 stížností), přičemž bylo zjištěno, že zhruba tři čtvrtiny dotazovaných lidí si myslí, že dovolat se svých práv jako oběť diskriminace je velmi obtížné, což je jeden z důvodů, proč stížnost vůbec nepodali. S tím však zjevně nesouhlasí zástupce ombudsmanky doktor Křeček, který opakovaně do medií vyjádřil názor, že diskriminace v Česku je jen virtuální problém, na kterém se snaží obohatit některé neziskové organizace. Zástupce ombdusmanky si totiž myslí, že čím vyspělejší daný stát je, tím více se společnost drolí na malé skupinky, které se domnívají, že mají určitá práva, z čehož následně pramení početné stížnosti na diskriminaci. Avšak reálná situace ve společnosti prý nenasvědčuje tomu, že by diskriminace v Česku byla reálný problém.

Takovéto názory doktora Křečka jsou opravdu alarmující. Vždyť ze samotného průzkumu Kanceláře VOP, ve které působí na druhém nejvyšším postu, vyplývá, že 11 % dotazovaných se setkalo s nějakou formou diskriminace. To dle mého názoru není zanedbatelné číslo a je velmi smutné, že ho sám zástupce ombudsmanky nebere vážně. O to smutnější je, že zástupce ombudsmanky často dělá rozdíly mezi vykonáváním působnosti ve věcech práva na rovné zacházení a ochranou před diskriminací. Vždyť tyto dvě věci jdou přeci ruku v ruce a ze zákona jasně vyplývá, že ombudsman i jeho zástupce mají napomáhat prosazovat principy demokratického právního státu a dobré správy, a tím přispívat k ochraně základních lidských práv a svobod.

Důvěryhodný ochránce práv je potřeba

Na rozdíl od doktora Křečka jsem přesvědčen, že zvyšování počtu diskriminačních stížností svědčí o jakési vyspělosti společnosti. Vždyť jen vyspělá společnost je schopna přiznat si reálný stav věcí a je také ochotna je efektivním způsobem řešit. Tvrzení, že diskriminace v Česku není reálný problém je však chlácholením sebe sama, které nikam nevede. Pokud zástupce ombudsmanky chce takovýto názor šířit, prosím, nikdo mu v tom nemůže bránit, má samozřejmě právo na svobodný projev jako každý jiný. Měl by však dle mého názoru zvážit svoje setrvání ve své funkci za situace, kdy jeho nadřízená (ano, zástupce je totiž stále jen zástupce) prezentuje názor zcela odlišný, dle mého názoru správný. Vždyť řešení problematiky diskriminace je jeden z hlavních úkolů ombudsmana. Pokud toto doktor Křeček nechápe, podrývá tím důvěryhodnost celého institutu a přispívá tak k oddalování  efektivního řešení reálných problémů.

Současná situace budiž nám ponaučením do budoucna. Proces schvalování zástupce ombudsmana opravdu potřebuje změnu. Nyní by však bylo nejlepší, aby si doktor Křeček rozmyslel, zda chce opravdu pomáhat normálním lidem, jak často tvrdí. Pokud tomu tak je, měl by se buďto zdržet podobných výroků, které se neslučují s oficiálními stanovisky Kanceláře, a které tudíž snižují důvěryhodnost celého institutu u lidí, nebo by se měl vzdát své funkce a zapojovat se do veřejné diskuze zvenčí. Česko totiž potřebuje silného veřejného ochránce práv, ve kterého budou mít lidé důvěru.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho I. ročník, 3. číslo.



Autor: Marek Pivoda

Vydavatel

  • Fakultní akademický klub, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 04478622
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.