Máme v justici genderový problém?

Jan Vučka ve svém nedávném příspěvku na Jiném právu [1] kritizoval skutečnost, že v posledních pěti kolech jmenování soudců a soudkyň byl poměr žen vůči mužům zhruba 2:1, což považuje za nespravedlivé vůči mužům. Česká justice se dle něj feminizuje a přináší genderovou nerovnost [2]. Pro ochranu mužů v justici navrhuje zavedení kvót.

Války diskutérů se neodehrávají jen na sociálních sítích, a tak na článek reagovala Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu. Upozornila na důležitý fakt, že počet žen v justici je vyšší, ale zároveň jejich nerovnoměrné rozložení připomíná pyramidu. Ženy převažují na nižších instancích a naopak muži soudí na těch vyšších, prestižních a sjednocujících soudech. Zdůraznila i fakt, že je naše společnost paternalisticky organizovaná. To znamená, že muži převládají na sociálně privilegovaných pozicích politických a morálních autorit a na svět je pohlíženo převážně mužským pohledem.

Kvality, které dělají z právníka soudce

Ženy by měly mít rovnou příležitost podílet se na správě veřejných věcí. Dominance jednoho genderu nad těmi ostatními je spravedlivá pouze tehdy, pokud jsou s ním spojeny konkrétní kvality, které ostatní gendery nemají. Pouze v případě, že by ženy měly méně předpokladů stát se vrcholovým soudcem, bylo by možné učinit závěr, že nemají obsazovat vyšší soudní posty - byly by méně kvalifikovanými kandidáty. A naopak pouze v případě, kdyby ženy měly kvality vyšší než muži, mohly by být plošně jmenovány do soudcovského stavu.

Pokud by měli být soudci a soudkyně vybíráni pouze na základě kvalit, pak by výběr na základě jiných atributů (tedy například genderu) mohl zdánlivě narušit naši představu o funkci soudce. Soudce má být nezávislý a nestranně aplikující právo, nehledě na pohlaví. Vymezení kvalit, které z obyčejného právníka dělají dobrého soudce či soudkyni, je však problematické.

Západní feministická teorie upozorňuje na několik problémů. Samotný proces vymezení kritérií kvalit soudce a soudkyně je totiž značně subjektivní záležitostí. Podmínky pro přijetí do profesního stavu vytvářejí často samy profesní skupiny, v našem případě soudci, a to podle svých vlastních charakteristik. Nehledají přitom ideální kolegy, ale podobné jedince, jakými jsou oni sami. Konkrétně v České republice kandidáty na soudce navrhují ministru spravedlnosti předsedové krajských soudů, do jejichž obvodu má být budoucí soudce jmenován. Ministr následně předkládá jejich seznam prezidentovi, který je buďto jmenuje, či nikoliv. Je tak nepochybné, že i v naší justici sami soudci, zejména muži, ovlivňují, kdo bude do jejich profesní skupiny přijat. [3]

Zároveň je vymezení kvalit nutně přizpůsobeno kandidátům, jinak by mohla být profesní laťka nastavena příliš vysoko či naopak příliš nízko. Navíc posouzení toho, zda je konkrétní kandidát schopen být dobrým soudcem, v sobě z podstaty věci obsahuje predikci budoucnosti. Bere se v potaz například i potenciál jedince působit a setrvat na konkrétní soudní instanci po nějakou dobu, například aniž by u toho čerpal rodičovskou dovolenou. A právě toto předvídání budoucnosti je také značně subjektivní. [4]

Problém v české justici tudíž nastává jak v momentě, kdy právní normy upravující kvality soudce tvoří Parlament složený převážně z mužů, tak v momentě, kdy předsedové soudu převážně mužského pohlaví mají výběr soudců na starost.

Patriarchát v zemi

Rozložení soudců v závislosti na výši instance vypadá jako pyramida, kdy ženy převažují pouze v nižších instancích. Z celkového počtu patnácti postů na Ústavním soudu pouze dva obsadily soudkyně. Mezi patnácti předsedy soudů na vyšších instancích je pouze jedna žena. A ani v rámci zákonodárné moci to není o moc lepší. V Poslanecké sněmovně, kde vznikají zákony, je pouze čtyřiačtyřicet poslankyň z celkových 200 poslaneckých židlí.

Senát se při přijímání antidiskriminačního zákona vyjadřoval odmítavě. Obdobně nepřátelsky se k tématu diskriminace ve vztahu k ženám staví soudci. Například Vojtěch Šimíček zdůrazňuje nezměnitelnost od přírody daných rozdílů mezi mužem a ženou, a i když by podle něj mělo právo smazávat neopodstatněné rozdíly (mezi gendery), v žádném případě by nemělo zasahovat do soukromých vztahů. [5] Možná kvůli těmto faktům ještě žádná žena nevyhrála antidiskriminační spor před českým soudem (zato dva muži ano).

Tvrdí-li Jan Vučka, že při převaze žen má strach o nestrannost rozhodování v opatrovnických senátech, je nasnadě otázka: Proč to samé nelze říci i o soudech vyšších instancí, kde naopak převažují muži? Odpověď je jednoduchá. Implicitně se předpokládá, že to mužský pohled je ten neutrální.

Je česká společnost genderově neutrální?

Žena je v České republice vnímána především jako matka. V současnosti se to odráží například ve zjitřené debatě ohledně povinnosti školek přijímat dvouleté děti, které by přece měly zůstat doma s matkou. Neexistence zálohovaného výživného donedávna nejtvrději dopadala na matky samoživitelky. Historicky ustanovení pracovního práva chránící ženy jen oslabovala jejich pozici na trhu práce. Otcovská dovolená je novinkou teprve z letošního roku. Jeden z největších rozdílů ve mzdách mužů a žen pracujících na totožných pracovních pozicích je v rámci Evropské unie právě u nás. A mohli bychom pokračovat.

Ačkoliv shrnuji pouze několik údajů, jsem toho názoru, že naše společnost rozhodně není genderově neutrální. Barbara Havelková vztah české společnosti k genderovým otázkám podrobila mnohem podrobnější analýze a dochází k rozsáhlým a pro někoho překvapivým závěrům. [6]

Současné společenské nastavení není a nemůže být spravedlivé. Právní normy v něm odrážejí především pohled mužů, a to od Parlamentu, který právo tvoří, až po soudy, které jej aplikují. To se projevuje i v nerovnoměrném rozložení žen a mužů napříč justicí.

Přehršel žen na nižších soudech je zkrátka fakt. Ženy jsou na základě stereotypů nadále přidělovány hlavně na nižší soudní instance, kde řeší spory rodinného práva. Berme proto gender v potaz, a to zejména při „přesouvání“ soudkyň a soudců napříč instancemi, abychom tuto disproporci jednou provždy odstranili.

[1] Jiné právo je název odborného právního blogu s řadou přispěvatelů z české právní sféry. Více na Jan Vučka, „Máme genderový problém. Zaveďme kvóty na soudce!", Jiné Právo, 13-říj-2017. [Online]. Dostupné z: https://jinepravo.blogspot.cz/2017/10/jan-vucka-mame-genderovy-problem.html.

[2] Genderová nerovnost je stav, kdy jedinec s ohledem na svůj rod (zpravidla mužský a ženský) nemá rovný přístup k příležitostem ve společnosti. Gender (tedy rod) je teorií chápán jako společenská kategorie, nikoliv přirozená.

[3] Platí pro okresní a krajské soudy podle § 1 nové instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 7/2017, ze dne 23. 11. 2017, č. j. 1002/2015-LO-SP,  o postupu při výběru kandidátů na funkci soudce a postupu při předkládání podnětů ke jmenování do funkce soudce.

[4] M. Thornton, „Otherness on the Bench: How Merit Is Gendered", Syd. Law Rev., roč. 29, s. 391, 2007.

[5] V. Šimíček, ‘Lidská práva na rozcestí’ in J. Přibáň et al, Lidská práva: (ne)smysl české politiky?. Praha: SLON, 2015, s. 149-150.

[6] Barbara Havelková, akademička působící na univerzitě v Oxfordu, nedávno publikovala například: B. Havelková, Gender equality in law: uncovering the legacies of Czech State socialism. Oxford ; Portland, Oregon: Hart Publishing, 2017.