Političtí vězni jsou dokladem protiprávnosti komunistického režimu. Kardinál Josef Beran byl jedním z nich

27. 6. 2018
Politické vězeňství. Ilustrační fotografie.

Po komunistickém převratu roku 1948 se řady československých vězňů rozrostly o tisíce lidí, v nichž komunisté spatřovali zatvrzelé odpůrce nově zaváděných pořádků. Tyto osoby jsou dnes pokládány za politické vězně. Připomeňme si politické vězeňství v období tvrdé totality prostřednictvím příběhu pražského arcibiskupa a později i kardinála Josefa Berana, kterého před komunistickou perzekucí nezachránila ani vysoká církevní hodnost.

Politické vězeňství souvisí s legislativními změnami po únoru roku 1948. Pro mnohé „státobezpečnostní“ vězně se stal osudovým zákon č. 231/1948 Sb., začleněný na počátku 50. let v přepracovaném znění do trestního zákoníku č. 86/1950 Sb. Stojí tu například, že „kdo z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení provádí podvratnou činnost proti samostatnosti republiky, proti jejímu lidově demokratickému státnímu zřízení nebo společenskému zřízení, proti vymoženostem pracujícího lidu dosaženým při výstavbě socialismu (...), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ [1]

Za některá provinění zákon ukládal trest smrti. Komunistická strana Československa (KSČ) toho neváhala využít při takzvaných monstrprocesech. Nejznámější obětí zinscenovaných soudních líčení je Milada Horáková, která byla popravena oběšením na Pankráci v červnu roku 1950.

Milada Horáková, nejznámější politický vězeň československého komunismu, Cassius Chaerea, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Dehumanizace trestního práva

Obvykle politické vězně čekal „jen“ pobyt ve věznici či pracovním táboře. Byli využíváni jako levná pracovní síla a nezřídka se s nimi zacházelo hůře než s kriminálníky. Političtí vězni ostatně zažívali utrpení již před začátkem výkonu trestu. K zatýkání často docházelo bez dostatečných důkazů a vyšetřovatelé obviněnému mnohdy odmítali sdělit důvod umístění do vazby.

Výjimkou nebyly ponižující tělesné prohlídky, otřesné hygienické podmínky na cele a mučení s cílem získat z vyslýchaného informace na sebe nebo jiné osoby. Další zrůdností byly fingované popravy. Příkladem je zkušenost Mila Komínka, jenž byl dovlečen k šibenici, aby jej následně pracovníci Státní bezpečnosti (StB) shodili, za neustálého bití odvlekli do cely a přitom na něj křičeli: „Ty kurvo, to byla jen generálka, abys o nic nepřišel, až tě budou věšet doopravdy!“ [2]


Zesnulý Milo Komínek, novinář, spisovatel, odbojář a politický vězeň. Komínek hodnotí porevoluční období.


Dehumanizace trestního práva se projevila též u soudu. Lidem, kteří zde odvolali svou předešlou výpověď (zformulovanou pod nátlakem vyšetřovatelů), hrozilo rozšíření obžaloby o křivou výpověď.

Tragikomicky vyznívá role advokátů. Ti se zpravidla setkali s obžalovaným až při vlastním procesu a jen někteří se snažili o skutečnou obhajobu. Dle svědectví Artura Londona se jeho obhájce během líčení nezmohl na jedinou otázku. Ještě úsměvněji působí slova advokáta při obhajobě komunistů Slánského a Margolia: „Já jako obhájce nebudu se zabývat (...) jednotlivostmi trestné činnosti těchto obviněných, neboť není sporu, že vina obou, jak ji žaluje státní prokuratura, je jasně prokázána, jejich činnost nemůže být hájena.“ [3]

V neutěšitelných podmínkách pracovních táborů političtí vězni umírali

Neutěšené podmínky při výkonu trestu nejlépe dokumentují pracovní tábory, budované po vzoru Gulagu v SSSR. Neblaze prosluly především ty zřizované pro účely těžby uranové rudy (v oblastech Jáchymovska, Hornoslavkovska, Příbramska), kterou potřebovali Sověti pro vývoj jaderných zbraní. V některých zařízeních panovaly zřejmě snesitelnější podmínky (například v Horním Slavkově se organizovaly kulturní večery), jiná jsou naopak pokládána za likvidační. Tyto tábory s velmi přísným režimem byly zamýšleny pro politické vězně odsouzené nad deset let, byť v nich přebývaly i jiné skupiny. Snad nejhorším místem byla drtírna uranové rudy v táboře Vykmanov II. Jelikož tu v důsledku radioaktivity mnozí zemřeli, je tato stavba známá jako „Věž smrti“.

„Věž smrti“ v bývalém pracovním táboře Vykmanov II, Jiří Paclík, Wikimedia Commons, Public domain

Průměrný politický vězeň to neměl snadné ani po propuštění, protože okolí jej stále mohlo vnímat jako protirežimně smýšlející osobu. Trauma z vězeňské zkušenosti bylo posíleno zákazem o prožitých věcech mluvit. Na svobodě se navíc jen málokdo z propuštěných nesetkal s dalším pronásledováním, které spočívalo ve vyslýchání, sledování, nucení ke spolupráci pod výhružkami a podobně. Nejvíce politických vězňů, celkem 5 601, bylo propuštěno při amnestii z roku 1960. Tu však nezaměňujme se soudní rehabilitací, které se tyto osoby ve větší míře dočkaly až po roce 1989.

Josef Beran vlivu KSČ dlouho vzdoroval

„Státobezpečnostní“ vězni tvořili různorodou skupinu, takže ne každý byl vězněn podle zákona č. 231/1948 Sb., podroben krutému výslechu, „zanedbán“ obhajobou při soudním líčení a poslán do uranových dolů. Příběh Josefa Berana představuje odlišný osud politického vězně.

Ten byl od podzimu roku 1946 arcibiskupem pražským a měl za sebou zkušenost politického vězně z dob nacismu. Po únorovém převratu se komunisté snažili dostat církev pod přímý vliv, ale delší dobu se jí to kvůli vzdoru Berana i jiných nedařilo. Arcibiskup byl sice ochoten v červnu roku 1948 odsloužit mši u příležitosti zvolení Gottwalda prezidentem, ale například o dva měsíce později odmítl spolu s dalšími biskupy vyjádřit plný souhlas s dosavadní politikou KSČ.

Představitelé KSČ postupně oslabovali Beranovu pozici proticírkevní kampaní v tisku či školách, neštítili se ani odposlechů. V dubnu roku 1949 psal rozhořčený arcibiskup ministrovi vnitra: „Víme určitě, že telefonické rozhovory jsou odposlouchávány (…). O cenzurování dopisů máme také několik důkazů. To všechno jsou fakta, o kterých víme, která nás nepřekvapují, poněvadž podobné metody známe z doby nacistické okupace.“ [4] Neshody mezi Beranem a vládnoucím režimem pak vyvrcholily dne 19. června, kdy byl arcibiskup po odsloužení protikomunisticky laděné mše umístěn do domácího vězení. [5] Podobný osud záhy čekal i jiné české biskupy.

Domácí vězení Berana se v padesátých letech změnilo v internace v malých obcích (Roželov, Růžodol, Myštěves, Páběnice), přičemž veřejnost nebyla o Beranových místech pobytu informována. Arcibiskup měl povolen velmi omezený písemný či osobní styk s příbuznými (natožpak veřejností) a neustále jej sledovala StB. Ta chtěla dokonce roku 1952 Berana kompromitovat natočením milostné scény s Mladou, jednou z řeholnic bydlících s arcibiskupem. I přes tajné podávání sexuálních stimulantů ale mezi Mladou a Beranem k ničemu intimnímu nedošlo.

Nejtvrdší forma internace pražského arcibiskupa Josefa Berana skončila, i díky tlaku ze zahraničí, až v roce 1963. Arcibiskup pak pobýval v Mukařově a Radvanově, kde měl znatelně více možností souvisejících s volným pohybem, návštěvami ze strany blízkých nebo přijímáním soukromé pošty. Návrat ke správě arcibiskupství mu ale umožněn nebyl. Na tom nic nezměnila ani papežova vůle jmenovat jej v únoru roku 1965 kardinálem.

Tou dobou byl Beran pro komunisty osobou tak nepohodlnou, že povolili jeho vycestování do Říma. Zde žil jako kardinál do úmrtí v roce 1969 a návratu do vlasti se dočkal až posmrtně. Teprve nedávno, dne 23. dubna 2018, byly Beranovy ostatky po převozu z Itálie pohřbeny v katedrále sv. Víta.

Pomník Josefu Beranovi, odhalený v pražských Dejvicich roku 2009, VitVit, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0


[1] Dostupné z:  https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzguyf6obw

[2] Klára PINEROVÁ: Do konce života. Političtí vězni padesátých let – trauma, adaptace, identita. Praha 2017, s. 91.

[3] Tamtéž, s. 116.

[4] Stanislava VODIČKOVÁ: Uzavírám vás do svého srdce. Životopis Josef kardinála Berana. Praha 2018, s. 207.

[5] Beran zde např. kritizoval tzv. Katolickou akci, což byla organizace věřících pod přímým vlivem komunistů.

Autor je historik.


Kam dál?

Čtěte také:


V květnu 1945 české území osvobodila vojska Sovětského svazu a USA. Zásluhy Američanů byly upozaděny

Komunisté při převratu v roce 1948 těžili z poválečných změn

Kterak na Brno dopadla tíha té nejtěžší viny



Babiš by nás musel zavřít do koncentračních táborů a dát nám roubíky, abychom nemluvili, řekl investigativní novinář Jaroslav Kmenta

Proč je důležitá svoboda projevu? Lze postihnout ústavní činitele za jejich lži? Jaké jsou hranice svobody slova? Na tyto otázky odpověděli investigativní...

Číst více

Právo o páté: O trestech a vězeňství s Jakubem Drápalem

Právo o páté je rádiovým pořadem, co pod záštitou studentského Rádia R vysílá a ladí právní témata do uvolněnějších obleků. O prázdninách pro vás chytalo...

Číst více

Jak na Ph.D. podle Dominika Židka

Chceš učit? Tak jdi na Ph.D.! Je to ale tak jednoduché? Říká se, že doktorandi… Říká se spousta věcí, ale jak je to s Ph.D. doopravdy? Co je náplní doktorského...

Číst více

Autor: Adam Pálka

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.