Půda má moc, horká půda ještě víc

31. 3. 2017
Foto: messianieuws.nl: Jerusalem; CC0 Public Domain.

Půda má moc, to je jistě pravda. Není mnoho věcí, o které lidstvu jde tolik jako o prosazení svých mocenských zájmů. A půda je pro tyto účely jako stvořená. Jak to ale dopadá, když to pod povrchem doslova vře? Příkladem může být dlouho trvající konflikt o území Izraele a Palestiny.

Již na přelomu 19. a 20. století stanovil rakouský právní teoretik Georg Jellinek definiční znaky státu – tříprvková charakteristika pojmu státu. Jsou jimi: (1) obyvatelstvo, (2) státní moc a (3) území.  Jako již zažitý usus je, že potenciální nové státy musí uznat většina světových států, čímž je nově vznikající stát legitimizován.

Státní území je častým předmětem mnoha světových dohod, hůře pak konfliktů. V prvním případě můžeme připomenout jeden z nejznámějších příkladů – Pakt o neútočení (známý též jako Pakt Ribbentrop-Molotov) uzavřený nacistickou Třetí říší a sovětským Ruskem. Součástí tohoto paktu bylo též rozdělení Evropy pod sféry vlivu Německa a Ruska. Příkladem, kdy můžeme sledovat dlouho trvající konflikt o území, je případ politických i vojenských bojů Izraele a Palestiny. A právě o druhém případu se v tomto článku rozepíši o něco podrobněji.

Rozložení sfér vlivu

Pro absolventy na naší alma mater povinného předmětu Pozemkové právo není s podivem, když napíši, že „půda hýbe světem“. Jak jsem již zmiňoval, pro existující stát je důležité, aby jej tvořili lidé (obyvatelé). Aby byl stát suverénní, musí na svém území vykonávat svrchovanou, tedy zvenčí nerušenou, moc. A je dobré, když se vznikem nového státu souhlasí většina světových států. Toto všechno by však nebylo k ničemu, kdyby takovýto „stát“ neměl své území.

Toto si jistě uvědomují i Palestinci, kteří desítky let bojují za znovuobnovení svého státu. Proti nim však stojí silný protivník, který znovuobnovení nezávislé Palestiny není nakloněný. Tímto státem je Izrael, stát vzniklý 3 roky po skončení druhé světové války. Mezi židovským státem a arabským i palestinským obyvatelstvem existuje dohoda o autonomii některých území. Asi nejznámější je pásmo Gazy.

Dalším územím je pak teritorium táhnoucí se od části Jeruzaléma na Sever, tedy západní břeh řeky Jordánu. A právě na území města Jeruzaléma se v posledních týdnech odehrávají nové události v konfliktu, jehož konec je prozatím v nedohlednu. Izraelská vláda a parlament totiž počátkem února legalizovali již vystavěné a posvětili novou výstavbu izraelských osad na územích náležejících Palestincům.

Vyvlastnění jako mocná izraelská zbraň?

Počátkem února letošního roku byl přijat zákon, kterým izraelský parlament zpětně zlegalizoval již vystavěné osady. Když pominu otázku porušení zákazu retroaktivity, dal by se krok izraelské vlády, která zákon navrhla, a rovněž Knesetu, izraelského parlamentu, označit za velmi necitlivý zásah do vlastnických práv palestinských vlastníků půdy, na níž nyní stojí izraelské osady. Ačkoli nejsem znalcem a už vůbec ne odborníkem na izraelské pozemkové právo, z obecné aplikace a smyslu institutu vyvlastnění půdy vyplývá, že by měl být použit pouze v nejkrajnějších případech. Rozhodně by neměl být prostředkem zneužití ovládnutí určitého území, které je předmětem sporu.

Celý problém legalizace ilegálně vystavěných izraelských osad spočívá v tom, že Jeruzalém měl být pod mezinárodní správou. Také je výstavbou nových a rozšiřováním stávajících izraelských osad fakticky zabráněno vzniku celistvé Palestiny, která měla zahrnovat území pásma Gazy a území západního břehu Jordánu. Navíc Izrael porušuje na konci roku 2016 přijatou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která po Izraeli požaduje, aby neosidloval palestinská území.

Jasnící se nevyjasněné stanovisko USA

Mnoho států v roce 1988 Organizací pro osvobození Palestiny vyhlášený stát Palestina uznalo, avšak jedno z nejsilnějších slov má jeden z nejsilnějších hráčů na diplomatickém poli. Na problémovou výstavbu nových osad na území východního Jeruzaléma poukazoval nedávno odstoupivší americký prezident Barack H. Obama. Ten byl krátce před skončením svého mandátu nařčen (mj. i svým nástupcem, současným americkým prezidentem Donaldem J. Trumpem) z toho, že se staví proti Izraeli. To však odcházející prezident USA několikrát popřel, přičemž jeho slova dokládá i fakt, že v září 2016 schválil historicky největší vojenskou podporu pro Izrael. Z Obamovy strany při kritice výstavby izraelských osad šlo pouze o poukázání na problém, o kterém by se mělo otevřeně jednat, aby se přiblížila vidina konce desítky let trvajícího izraelsko-palestinského konfliktu.

Nejnovější události týkající se izraelského osidlování východní části Jeruzaléma se vyskytly krátce po nástupu amerického prezidenta Donalda J. Trumpa do úřadu. Toto načasování není nikterak překvapivé, protože v této chvíli již exprezident Barack H. Obama a jím vedená administrativa byla pro skutečný posun k míru mezi Izraelci a Palestinci. Stavebním povolením, které vydala jeruzalémská radnice, však konflikt pouze eskaluje. Předmětem stavebního povolení je 566 bytů pro Izraelce ve čtvrtích, v nichž žije převážná většina arabského a palestinského obyvatelstva. Toto osidlování má pokračovat, a to vydáním povolení až pro 11 000 nových bytů určených izraelskému obyvatelstvu.

Nově nastoupivší americký prezident Trump je po dlouhých letech prvním v úřadu amerického prezidenta, komu zastavování východního Jeruzaléma a obsazování západního břehu Jordánu nevadí, ba právě naopak tyto akce skrze svůj souhlas nepřímo podporuje. Svou nepřímou podporu vyjadřuje například tím, že se chystá přesunout americké velvyslanectví v Izraeli z Tel Avivu do územně sporného Jeruzaléma. Zároveň jsou nelegální izraelské osady legitimizovány prohlášeními zaznívajícími z Bílého domu, jejichž obsahem jsou tvrzení, že výstavba osad v zásadě nebrání uzavření míru mezi znesvářenými stranami. To by byla zajisté pravda, mír nestojí a nepadá pouze se zastavením výstavby izraelských osad na sporném území, avšak jde o jeden podstatný kámen, který tvoří mozaiku izraelsko-palestinského konfliktu.

Závěrem a bez konfliktu

Z výše řečeného je evidentní, že takřka žádný světový konflikt nelze označit za „černobílý“. Vždy je dobré zjišťovat, co, kdo a proč za daným konfliktem stál. V izraelsko-palestinském konfliktu je vina na obou jeho stranách. Díl viny leží na bedrech izraelských politických představitelů, kteří svými místy velmi necitlivými rozhodnutími (výstavbou dle mezinárodního, ale i izraelského práva ilegálních osad na okupovaném území) prohlubují propast mezi znesvářenými stranami. Ačkoli izraelský Nejvyšší soud svým rozhodnutím v roce 2014 nařídil zbourání jedné, i podle izraelského práva nelegální, osady – Amona – na území západního břehu Jordánu, nechal se izraelský premiér Netanjahu slyšet, že na témže sporném území Západního břehu započne výstavba nové osady.

Zároveň díl viny náleží též palestinské straně, když se snaží silově prosadit své zájmy, přičemž hlavním z nich je vytvoření vlastního státu uznaného světovým společenstvím. Také není možno opomenout, že díl viny na izraelsko-palestinském konfliktu mají též státy, co dění zdánlivě pozorují zvenčí, nicméně svými podloudnými aktivitami (deklarovanou či zbrojní podporou) také oddalují možnost mírového vyřešení již tak napjaté situace. Je nutné, aby mírové rozhovory přerušené v roce 2014 znovu započaly a aby se situace na velmi horké blízkovýchodní půdě zklidnila.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 1. číslo.



Autor: Roman Šafář

Vydavatel

  • Fakultní akademický klub, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 04478622
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.