Soudci, kteří bez taláru povídali příliš mnoho

Soudci mají právo vydávat autoritativní rozsudky. Vyváženo je povinností zdržet se některých společenských aktivit. A tyto povinnosti či omezení představují ona pomyslná „ale“, na která se v článku zaměřím.

Právo na svobodu projevu je vyjádřeno v článku 17 Listiny základních práv a svobod (LZPS), v němž je zakotveno spíše šířeji, co se týče počtu explicitně vyjádřených legitimních cílů omezujících absolutní povahu daného práva. Naopak v článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) je omezení svobody projevu pojato šířeji. Jako příklad za všechny bych pro tuto komparaci zvolil právě svobodu projevu a její omezení v případě soudní moci.

Je velmi důležité, že je v Úmluvě explicitně vyjádřena i důležitá myšlenka: „výkon svobody projevu zahrnuje i povinnost a odpovědnost.“ [1] Důležitost tohoto krátkého obecného vymezení svobody projevu nyní ukáži na triu vybraných kauz, které za poslední půl rok řešil Ústavní soud České republiky (ÚS).

Příliš aktivní soudce při politické soutěži – Kamil Kydalka

Případ jednoho ze známých soudců působícího na Městském soudu v Praze řešil ÚS počátkem září minulého roku. [2] Již na začátku je nutné říci, že ústavní stížnost byla zamítnuta. A o co v daném případu šlo? Soudce Kamil Kydalka před komunálními volbami v roce 2014 ohodnotil čtyři politické strany kandidující v Mnichovicích. Tři z kandidujících subjektů popisoval negativně, zatímco u posledního nenašel žádnou chybu. Do této fáze by snad vše bylo (s přimhouřením obou očí) v pořádku. Avšak soudce své hodnocení otiskl, letáky nechal roznést před volbami po městě, přičemž uvedl své jméno i povolání.

Těsně po volbách provedl soudce Kydalka hodnocení povolební politické situace. Ve svém hodnocení (pod které se sice podepsal, ale už neuvedl, že je soudcem, nýbrž „chatařem“), vyzdvihoval jednoho z kandidátů na starostu.

Kárný senát Nejvyššího správního soudu České republiky (NSS) soudce za jeho počínání potrestal, protože podle názoru členů kárného senátu ohrozil důstojnost soudcovské funkce. Trest byl však velmi mírný, protože mu nebylo uloženo žádné z kárných opatření. Kárný senát považoval za dostatečné pouhé projednání věci. Kamil Kydalka i přesto podal ústavní stížnost, v níž argumentoval, že mu byla rozhodnutím kárného senátu NSS omezena svoboda projevu.

ÚS ve svém nálezu uvedl, že i soudce má právo na svobodu projevu, avšak je vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Soudce nesmí jednat tak, aby narušil dojem veřejnosti, že je soudní moc nezávislá a nestranná. Zároveň svým chováním nesmí vyvolávat pochybnosti o svém soudcovském rozhodování. To musí být vedeno pouze a jen právem, nikoli politickými preferencemi a zájmy. V neposlední řadě není přípustné, aby soudce využíval autoritu plynoucí ze svého povolání k prosazování soukromých zájmů. Toto jsou hlavní argumenty, které ÚS použil k vysvětlení povinnosti zdrženlivosti soudců při výkonu svobody projevu.

Kamil Kydalka se rozhodl podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva s vyjádřením: „Pokud se zavře pusa soudcům, zavře se za chvíli všem.“ Je otázkou, jestli s takto vedenou obhajobou má šanci uspět a prosadit své právo navzdory striktněji formulovanému článku 10 Úmluvy (ve srovnání s článkem 17 LZPS, k jehož výkladu je ÚS povolán).

Difamační e-maily, aneb případ Miroslava Čapka

Soudce Miroslav Čapek v průběhu komunálních voleb rozeslal asi 30 e-mailů, jejichž obsahem byly údajné přepisy rozhovorů teplického primátora za ODS Jaroslava Kubery. Kárný senát NSS soudce za jeho počínání potrestal, a tentokrát přísněji, než jeho pražského kolegu. Předseda senátu Okresního soudu v Teplicích Čapek byl potrestán desetiprocentním snížením platu po dobu tří měsíců.

Soudce v kárném řízení nijak nepopíral fakt, že e-maily poslal. Bránil se však tím, že je odeslal ze své soukromé e-mailové adresy. Jeho obhajoba neobstála ani před ÚS [3], který poukázal na fakt, že adresáty předmětných difamačních e-mailů byli též novináři, kteří věděli, že odesílatelem je osoba přináležející k soudcovskému stavu. Rovněž bylo tímto zvýšené riziko, že se obsah e-mailů dostane na veřejnost. Z těchto důvodů byla Čapkem podaná ústavní stížnost zamítnuta.

V dalším případě však soudce Čapek úspěšný byl a to tehdy, když kritizoval jednoho ze svých kolegů. Po kritice na něj byla podána v pořadí druhá kárná stížnost. Kárný senát NSS se tentokrát za Miroslava Čapka postavil, když uvedl, že přiměřená kritika poměrů je přípustná.

Soudce pisatelem satirických článků? Nikoli!

Miloš Zbránek v druhé polovině roku 2015 publikoval dva satirické články na populistickém webu www.pravyprostor.cz. Tématem obou článků byl v roce 2015 intenzivně propíraný problém migrace. Soudce Zbránek v nich, slovy nálezu ÚS [4], hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem vykreslil migranty, neziskové organizace i občanské aktivisty. Navíc se pod předmětné články podepsal, i když ke jménu a příjmení nepřipojil slůvko soudce.

Kárný senát NSS případ Miloše Zbránka vyhodnotil jako narušení důstojnosti soudcovské funkce, za což mu udělil důtku. Ohledně třetího článku byl zproštěn obvinění. Soudce Zbránek podal ústavní stížnost, v níž tvrdil porušení jeho práva na svobodu projevu podle článku 17 odst. 2 LZPS a článku 10 Úmluvy. Uvedl, že napsáním satirických článků pouze realizoval své ústavně zakotvené právo, avšak nejednal v úmyslu poškodit soudcovský stav, což dokládá i fakt, že se pod článek sice podepsal, ale bez připojení informace, že je soudcem.

ÚS, stejně jako ve dvou předchozích případech, ústavní stížnost zamítl. Soudci sice označili právo svobodně se projevovat za univerzální, tedy za náležející každému. Toto právo však není možné chápat absolutně: jsou určité hranice, které nesmějí být překročeny. Omezení platí pro každého a tím spíše pro soudce, který je „soudcem 24 hodin denně“ a jehož postavení „je ve srovnání s jinými zaměstnanci státu zcela specifické.“

Soudce tedy není soudcem pouze tehdy, má-li oblečený talár a rozhoduje-li v soudní síni či ve své kanceláři. Specifičnost postavení pak spočívá v tom, že je představitelem jedné ze tří složek státní moci, což jiní státní úředníci nejsou. Soudce tak musí strpět určitá omezení i ve svém osobním životě. Pokud se někdo rozhodne být soudcem, jsou tato omezení zcela legitimní a v souladu s principy demokratického právního státu.

Právo versus povinnost

Pokud někdo v této dichotomii vidí podobnost s dvojím pojetím svobod od Isaiaha Berlina, má zcela správné tušení. Cílem mírné modifikace slavné teorie je poukázat, že s každým právem je spojena určitá povinnost.

Soudcem se člověk stane díky uplatnění dalšího práva, které je tentokrát z kolonky práv hospodářských, sociálních a kulturních. Tím je právo na svobodnou volbu povolání zahrnuté v článku 26 LZPS. Pokud se někdo rozhodne vystudovat právnickou fakultu, být soudním čekatelem, případně asistentem soudce, složit justiční zkoušky a pokud má to štěstí, že je prezidentem republiky jmenován soudcem, stane se soudcem. Dobrovolně. Je to pouze a jen jeho svobodné rozhodnutí.

Soudci jsou společností vnímáni jako autority.  Nemohou ji zneužívat k vyjadřování svých názorů (a to i tehdy, kdy k daným projevům nepřipojí informaci, že jsou soudci). Musejí si být vědomi povinnosti být zdrženliví. Zároveň si musejí uvědomit, že ustavení do funkce probíhá zcela odlišně, než je tomu např. v USA. Tam bývají soudci voleni, a to mnohdy i s politiky, o čemž jsme psali ve FAKTu 04/2016.

Soudci navíc nesmějí výkonem svobody projevu ohrozit důvěru veřejnosti v nezávislost a nestrannost soudní moci, v charakteristické znaky demokratického právního státu. Nejen toto zmínil jako klíčový bod předseda NSS Josef Baxa v rozhovoru pro Lidové noviny [5]. Dodal ještě jednu důležitost, že „se soudcem totiž vždy chodí i instituce soudu“. Soudci by se tedy měli vyvarovat schůzek s advokáty stran procesu, který mají právě na stole. Takové počínání může jednoznačně podrývat autoritu, nezávislost a nestrannost soudní moci.

Soudce je skutečně soudcem po celé dny, noci, měsíce a roky, kdy je představitelem jedné ze tří pro demokratický právní stát důležitých mocí.

[1] KOSAŘ, David a kol. Ústavní právo. Casebook. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 475 – 476.

[2] Nález ÚS ČR ze dne 05. 09. 2016, sp. zn. I. ÚS 2617/15.

[3] Nález ÚS ČR ze dne 08. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2490/15.

[4] Nález ÚS ČR ze dne 11. 04. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2609/16.

[5] SHABU, Martin, KOLÁŘOVÁ, Kateřina. Komu je talár těsný, ať ho svlékne. In. Pressreader [online]. 28. 02. 2017 [vid. 29. 04. 2017]. Dostupné z: [https://www.pressreader.com/czech-republic/lidove-noviny/20170228/281590945343385 ]