Sto let ode dne, kdy začal panovat poslední český král

1. 12. 2016
JCKV Karel I, VitVit, Wikimedia Commons, Creative Commons CC0.

Skutečnost, že závěr první světové války s sebou přinesl rozpad Rakouska-Uherska a tudíž i prostor pro vznik Československa, je bezpochyby všeobecně známá. Kolik lidí by však dokázalo odpovědět na otázku, kdo na podzim 1918 nad zanikající monarchií panoval?

Oním panovníkem rozhodně nebyl František Josef I. (z Cimrmanovy hry známý jako „Franta Pepa Jednička“), ale Karel I. Panovník František Josef I. totiž zemřel 21. listopadu 1916 po osmašedesáti letech vlády a jelikož jeho syn i synovec v té době již nežili, legitimním nástupcem se stal císařův prasynovec Karel I. (1887–1922). V těchto dnech si tedy připomínáme sto let od doby, kdy se tento muž za nelehké situace uprostřed „Velké války“ chopil vlády.

Mladý panovník se mohl alespoň utěšovat myšlenkou, že na rozdíl od hlavy státu v USA či Francii nepotřeboval ke svému panování akt volby. V monarchistickém státním zřízení zkrátka starosti ohledně přímých či nepřímých voleb odpadaly, neboť tou zásadní podmínkou Karlovy vlády bylo jeho příbuzenství k zesnulému císaři. Jako nový panovník stál však Karel I. před celou řadou voleb osobních. Jelikož zde není prostor pro výčet všech jeho důležitých rozhodnutí učiněných za války, zaměřme se na zajímavý problém týkající se českých zemí.

Osoba s titulem rakouského císaře automaticky získávala další hodnosti, mimo jiné i český a uherský královský titul. Jak František Josef I., tak Karel I. byli právoplatnými českými králi. Je ovšem zajímavé, že ani jeden z nich tento poměr k českým zemím nestvrdil korunovací. Karla, jenž jako císař vystupoval s číslicí I., avšak v roli (posledního) českého krále mu příslušelo jméno Karel III., tudíž svatováclavská koruna nikdy neozdobila. Na konci roku 1916 se přitom Karel nechal korunovat v Uhrách a jistě věděl, že obdobný rituál by byl uvítán i v pražské katedrále. Za své vlády však Karel zvolil pasivitu – pro realizaci české korunovace aktivně nic neudělal, a českým politikům se dokonce ani nepodařilo vymoci si v této věci u císaře audienci. Lví podíl na tom každopádně nesl protičesky smýšlející předseda vlády Clam-Martinic, jemuž se představa svatováclavské koruny na Karlově hlavě mírně řečeno nezamlouvala.

Když Karel roku 1922 umíral v exilu na portugalské Madeiře, jeho říše i veškeré královské či jiné tituly již patřily minulosti. Ani za své vlády v letech 1916–1918 se však nemohl pyšnit označením, které naposledy připadlo Ferdinandu V. roku 1836 – korunovaný český král. Ač korunovace byla v našich dějinách rituálem jen zřídka opomíjeným, z právního hlediska k němu čeští králové zkrátka nebyli zavázáni. Záleželo na jejich výsostné volbě. 

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho I. ročník, 4. číslo.



Autor: Adam Pálka

Vydavatel

  • Fakultní akademický klub, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 04478622
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.