V květnu 1945 české území osvobodila vojska Sovětského svazu a USA. Zásluhy Američanů byly upozaděny

8. 5. 2018
Sovětský maršál Koněv při osvobození Prahy 9. května, Karel Hájek, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Jako osvoboditelé Československa za druhé světové války se většině vybaví sovětští vojáci. Obyvatelé západních Čech však mají dobré povědomí o tom, že zásluhy za osvobození je nutno přiznat ještě vojákům Spojených států amerických.

Americké jednotky na přelomu dubna a května roku 1945 obsadily území na západě Československa. Osvobodily města jako Cheb, Klatovy, Písek či Plzeň. Sověti původně počítali s osvobozením celého Československa bez výpomoci západu. Kvůli zdržení při bojích s Němci ale nakonec akceptovali americký návrh, že vojska generála Pattona postoupí do Československa.

Osvobození Prahy

Sověti i Američané si přáli, aby při osvobozování Československa nedošlo k promísení obou vojsk. Stanovili proto demarkační linii, kterou neměla ani jedna z armád překročit. V jejím důsledku se postup USA omezil na nejzápadnější část Československa. Ta byla osvobozena do 7. května a Pattonovi vojáci teoreticky mohli pokračovat směrem na východ až do Prahy. Bránila jim v tom však demarkační linie.

Sověti trvali na tom, že Prahu osvobodí sami. Dne 8. května byla v Berlíně podepsána kapitulace celé německé armády, takže z právního hlediska válka v Evropě skončila.  Vojáci maršála Koněva ale dorazili do Prahy až ráno 9. května a svedli zde vítězný boj s několika stále vzdorujícími Němci. Není to přitom jediný případ, kdy v Československu došlo k vojenskému střetu po oficiálním ukončení války. Právě poblíž demarkační linie se ve dnech 11.–12. května odehrála vůbec poslední bitva proti německým jednotkám.

Mapa okupačních zón v poválečném Německu včetně vyznačení demarkační linie na území Československa, US Army, Wikimedia Commons, Public domain

Poslední bitva u osady Slivice

Tisíce německých vojáků SS (Schutzstaffel) se snažily dostat z Příbramska do oblastí osvobozených USA, protože se chtěly vyhnout zajetí ze strany Sovětů. Američtí vojáci se rozhodli Němcům v takovém postupu zabránit, a proto o několik kilometrů překročili demarkační linii. Jednotky SS se přes takto předsunuté americké oddíly nedokázaly dostat a byly nuceny svést u osady Slivice předem prohranou bitvu se Sověty.

Utichnutí posledních výstřelů druhé světové války u Slivice neznamenalo, že demarkační čára najednou ztratí svůj význam. Obě armády ještě po nějakou dobu setrvaly na jimi osvobozených územích, stáhly se až v listopadu roku 1945. Pokládaly za nutné scházet se ohledně upřesňování demarkační linie. Kupříkladu na jedné z vodňanských budov se lze dočíst, že se tu 12. května 1945 sešel zástupce armády USA generál Brown se sovětskými veliteli generálem poručíkem Tichonovem a generálem majorem Masovčukem, aby projednali průběh demarkační čáry mezi vítěznými spojeneckými vojsky.

Postoj komunistů

Nejen sovětská Rudá armáda, ale i vojska amerického generála Pattona zanechala v našich dějinách výraznou stopu. Ani komunistický režim ji smazat nemohl, ačkoliv se o to snažil. Výmluvným příkladem jsou osudy pomníku, který byl roku 1947 vybudován nedaleko Chebu na počest padlým Američanům. Komunisté si po roce 1948 nedovolili desetimetrový monument strhnout. Respektovali totiž, že pozemek s pomníkem byl výsostným územím Spojených států amerických.

Pomník padlým americkým vojákům poblíž Chebu, Ondřej Žváček, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Na druhou stranu se nabízely jiné způsoby, jak povědomí o existenci pomníku co nejvíce omezit. Komunisté kolem něj nechali narůst vysoké túje. Jako překážka pro dopravní prostředky se k okolí památníku navážel písek či suť. Lidé, kteří i přesto k pomníku potají chodili, byli foceni a vyslýcháni Státní bezpečností. Současnost je v tomto ohledu naštěstí zcela jiná. Kromě bezproblémové návštěvy zmíněného pomníku je třeba možné v Plzni každoročně pořádat Slavnosti svobody na počest americkým osvoboditelům. Není náhodou, že poprvé se tato akce uskutečnila v roce 1990. 

Čtěte také:


Komunisté při převratu v roce 1948 těžili z poválečných změn

Cesta makasarové stěny z Právnické fakulty zptě do vily Tugendhat

Sto let ode dne, kdy začal panovat poslední český král



Autor: Adam Pálka

Vydavatel

  • Fakultní akademický klub, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 04478622
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.