Když duha nemůže

11. 12. 2017
Foto: Jakub Strouhal

Pavlu Rychetskému, Josefu Fialovi, Jaroslavu Fenykovi, Janu Filipovi, Tomáši Lichovníkovi, Janu Musilovi,

Radovanu Suchánkovi, Kateřině Šimáčkové, Vojtěchu Šimíčkovi, Miladě Tomkové, Davidu Uhlířovi,

Jaromíru Jirsovi,

Vladimíru Sládečkovi

a Jiřímu Zemánkovi

Ahoj, jsu Libor.

To, že jsu teplej, sem věděl asi od osmi. Myslím, že sem byl nějak předčasně vyspělej. Vždycky po škole sem utíkal domů, vytáh z šuplíku nočního stolku ve svým pokoji karty, s kerýma sme s bráchou hrávali před spaním prší, a měřil si na pikovým králi svýho pindíka. Asi ještě čtyři roky zůstával pikovej král v přesile a i když se snažil tvářit diplomaticky, věděl sem, že za těma jeho inkoustovejma tečkama, co měl místo očí, si je moc dobře vědom mojí potupy.

Přesně v týhle době se ve mně navíc rozvinul panickej strach z návštěvy doktora, protože sem si myslel, že moju lásku ke všem pindikům světa dokáže náš pediatr, starej rodinej známej, zjistit ze vzorku mojí krve. Nebo mejch slin. Nebo z tlukotu mýho vyděšenýho srdce. Svoje tělo a všechny jeho tekutiny sem tak za to nesnášel a tuším, že to bylo během diktátu ve čtvrtý třídě, kdy mě po větě: „Sýkorky přinesly mláďatům do hnízda červy.“, poprvý napadlo, jestli by nebylo lepší se zabít. Venku ten den padaly kroupy.   

To, že bejt teplej je dovopravdy špatný, sem ale zjistil až ve čtrnácti, když mě kvůli tomu matka poprvé vyhodila z domu. Vlastně to byl otec, naše rodina totiž vždycky držela pohromadě, což je důležitý tím spíš, „že v dnešní době „střetu civilizací“, různých kultur a náboženství se často volá po tradičních křesťanských hodnotách, mezi něž nepochybně patří i tradiční rodina”[1], kdo mně pomohl před dům vynést kufr, kerej mi dvacet minut předtím musela půjčit sousedka, protože čtrnáctiletý kluci většinou vlastní kufry nemaj a ty naše měl zrovna brácha na intru.

Když mě matka po dvou týdnech vzala milostivě zpět, sousedčin kufr sem pro všechny případy nechal nevybalenej ve skříni. Tím začalo asi dvouměsíční období, kdy sem do školy a ven chodil v jediným triku a jedněch riflích, jelikož to byly jediný kousky oblečení, na kerý sem při tom nenadálým spakování se zapomněl, protože zrovna ležely v koši na špinavý prádlo. A brácha měl všechny svoje hadry na intru.

To, že i teplý lidi se můžou dostat na brněnský práva, ačkoliv mě matka nutnou část mýho života utvrzovala v tom, že nikdy nic nedokážu, akorát chytnu AIDS a umřu, sem si ověřil pár týdnů před maturitou. A na začátku září toho roku sem před odletem z kukaččího hnízda objevil ve skříni pod haldou bordelu kufr nedávno zesnulé sousedky.

Odklopil sem jeho prohnuté víko a přejel pohledem po změti látkovejch uzlíčků. Jo, tekly mně z toho slzy, ale rozhodl sem se, že tuhle i ostatní vzpomínky prostě musím zavřít, počkám, až to cvakne, a napořád se s nima rozloučím.

To, že i teplýho druháka vezmou na stáž na ústavák, mě ale už docela překvapilo. Svoji orientaci sem se samozřejmě dávno naučil držet pod pokličkou. Jenže ten rok, kdy sem zadarmo skoro každej den vcházel automaticky se otevírajícíma dveřma do budovy na Joštové, považuju v tomhle ohledu za rok svýho největšího rozvoje. Nejsu si ale jistej, jestli za to nemoh spíš Antonín, s kerým sem v tu dobu chodil.

Tony se doma v 16 přiznal, že je gay. Když se pak ve všední dny vracíval ze školy, jeho otec už na něho čekal na kopci v Blansku u dveří jejich bytovky (číslo si už nepamatuju), aby ho mohl do večeře zamknout ve sklepě. Když kolem osmé zacinkal klíčema u mříží, vyzvídal, jestli se něco nezměnilo. A Antonín pokaždé pevně odpověděl, že ne. A otec na druhou stranu jejich sklepní kóji pokáždé odemkl, protože „je třeba v prvé řadě brát do úvahy zájem dítěte.“[2]

Tony na mě každej den čekával před soudem a domáhal se přes můj počáteční odpor uvítací líbačky. Prej aby se těm ústaváckejm páprdům zkroutil límec. A aby nemohl celej ten jejich ansámbl s klidným svědomím tvrdit, že nespatřuje „sebemenší rozumný důvod, pro který by i on sám měl k erozi tradičního pojetí rodiny a její funkce jakkoliv aktivně přispívat.“[3] Jo, a aby jeho táta nakonec nevyhrál.

To, že matka umřela, ale na pohřeb jezdit nemám, mi brácha zavolal, zrovna když sem o zkouškovým osmýho semestru čekal ve druhým patře před kabinetem našeho docenta na zkoušku z trestu. Z obecné části jsem si vytáhl omyly, ve zvláštní části jsem mluvil o hlavě čtvrté, k procesu jsem doplnil jen pár poznámek k mezinárodní justiční spolupráci a dostal sem za A.   

Po státnicích a roce a půl neklidnýho koncipientství sem s pověstí talentu práva veřejných zakázek nastoupil v prosinci na ministerstvo. Hned první den mi kolegyně z kanclu taktně naznačila, že se mnou očividně (troufl sem si vedle pracovního komplu postavit rámeček s fotkou svýho současnýho přítele Jakuba) není něco v pořádku. Jakub si sice ještě dodělával doktorát na právech, dávno ale patřil k tomu, čemu se v kuloárech říkalo „teplá, plzeňská klika“, což mu vedle vlastnictví dvou bytů v Praze na Vinohradech dovolovalo nabídnout mi, ať si na nějakej čas odpočinu.

„Li, tak se na to vyser,“ řekl doslova.

Poprvé v životě se vědomě zastavit a vydechnout? Nebylo to vůbec špatný. Ráno v šest si jít zaplavat do Podolí, v osm se vrátit domů a ve dveřích se protáhnout kolem Jakuba nazouvajícího si boty (někdy mu schovat klíče od auta a dožadovat se polibku za jejich vrácení) a čekat na Káťu se Sabinkou.

Kateřina byla jedna z nemála mých spolužaček, keré si po pěti letech na právech a třech měsících zkušební doby v advokátce uvědomily, že mít někdy v životě dítě znamená obětovat všechno. A tak se jednoho rána, když na těhotenským testu zmodraly dvě čárky, rozhodla nesáhnout po ramínku z věšáku a obětovat všechno rovnou. Ono stejně „žije stále více osob samostatně (tzv. singles).“[4]

Jednou dopoledne sme se všichni tři vydali do parku, abychom si hráli na vaření polívky k obědu. Vzal sem ze sklepa prázdnej kýbl od barvy a s úsměvem se díval, jak do něj Sabinka zbrkle hází stébla trávy, kerý nemilosrdně trhala svýma drobnýma rukama, a něco si u toho sama pro sebe mumlá. Řek sem jí, aby si dala pozor na psí bobky, přičemž mnou vyřčené slovo bobky ji tak rozesmálo, že se neovladatelně skácela k zemi. Aby měla radost, dělal sem, že taky ztrácím rovnováhu, a spadl sem na zadek. Pak se zatáhlo, a než sme dopajdali domů, začal dovopravdy šílenej slejvák. Léto se blížilo.

Během oběda se na mě Kateřina opatrně podívala, a protože sme hrozně zdeformovaní a neumíme se bavit skoro o ničem jiným než o právu, zeptala se: „Četls ten včerejší nález?“

„Jo, čet,“ odsekl sem, protože se mi oči skoro okomžitě zalily slzama, takže sem se naklonil blíž k talíři s polívkou.

Kateřina si toho gesta všimla a mateřsky mě pohladila přední stranou ukazováčku po paži. Po chvilce ticha a za tenkýho bubnování kapek do rýny ale pokračovala: „Je to dost k zblití, že? Hele, já vím, že je to blbost takhle říct, ale prostě stejně doufám, kvůli ní, že Sabinka lesba není …“

S představou Sabinčiny lesbovitosti sem se lítostivě podíval nejdřív na ni a pak na její mámu. „Jo, taky doufám,“ dodal sem.  

A pamatuju se, že tehdy pršelo celej den. Že pršelo, i když se Jakub vrátil z práce. Že pršelo i přes noc. Byl to zkrátka jeden z těch dnů, kdy duha vyjít nemůže.

Fejeton byl zaslán do soutěže Právnická povídka 2017. Časopis Právo21 byl mediálním partnerem.


[1] Odlišné stanovisko soudce Jaromíra Jirsy ze dne 14. června 2016 k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. června 2016 č. j. Pl. ÚS 7/15.

[2] Bod 39 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. června 2016 č. j. Pl. ÚS 7/15.

[3] Bod 37 nálezu Pl. ÚS 7/15.

[4] Bod 37 nálezu Pl. ÚS 7/15

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 4. číslo.


Čtěte také:

DobroKáva podle práva s Liborem Hořením

Makak autorem? Autorské právo ve světle tzv. opičí selfie

Martin Freund: Důstojně žít, znamená důstojně bydlet



Autor: Jakub Strouhal

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.