Peripetie jazykového zákona z první republiky

26. 6. 2017
Foto: Podíl německého obyvatelstva v soudních okresech českých zemí na počátku třicátých let, Fext, Wikipedia Commons, CC BY SA 3.0

Dnes může obyvatele Chebu překvapit, když jeho známý z Brna místo věty „Sběračka je vedle slánky“ řekne „Žufánek je vedle solničky“. V meziválečném období by se v našem státě jednalo o nepodstatnou odlišnost. První republika byla totiž kromě milionů Čechů a Slováků obývaná několika národnostními menšinami hovořícími různými jazyky. Nejlepší povědomí panuje o třímilionové populaci Němců v pohraničí Čech, Moravy a Slezska. K dalším významným, ač méně početným etnikům, patřili Maďaři na jihu Slovenska, Poláci na Těšínsku a Rusíni na Podkarpatské Rusi. Jak si s faktem, že si lidé na území Republiky povídali více řečmi, poradil jazykový zákon?

Složitá jazyková situace v meziválečném Československu byla brzy po vzniku státu řešena ústavním zákonem č. 122/1920 Sb. Jím bylo výslovně zakotveno postavení „jazyka československého“ jako úředního jazyka nadaného jistými výsadami. V češtině a slovenštině se vedla agenda soudů, úřadů či orgánů Republiky. Stejná zásada platila v armádě vyjma případů, kdy vojáci rozuměli jen menšinovému jazyku. V jazyku československém byl také uváděn hlavní text na penězích. Označení „jazyk československý“ může na první pohled vypadat jako záměr zákonodárce doložit, že čeština a slovenština jsou nářečími jednoho jazyka. Onen výraz by však měl být chápán jen jako právní pojem sloužící ke zrovnoprávnění české a slovenské řeči a nikoli jako pojem jazykovědný.

Češi i Slováci byli s výše nastíněnými zásadami spokojeni. Jaká práva však jazykový zákon zajistil menšinám? Úředníci státní správy byli povinni ovládat češtinu či slovenštinu.  Zároveň ale menšiny mohly užívat svůj jazyk při komunikaci s úřady, pokud tvořili alespoň 20 % obyvatel v daném okresu.

Jazykový zákon tak na jednu stranu absolutně vylučoval možnost využít menšinovou řeč při komunikaci s úřady, pokud nebylo dosaženo dvacetiprocentní hranice. Například německá rodina usazená na východě Moravy se musela na úřady obracet v češtině, neboť Němců zde žilo příliš málo. Na druhou stranu bylo stanovení dvacetiprocentní hranice stále poměrně velkorysým krokem. V okresech splňujících tuto podmínku totiž žilo 94 % Němců, 90 % Maďarů a 83 % Poláků. Zákon rovněž vycházel vstříc jiným jazykům díky legalizaci menšinových škol, v nichž měla výuka probíhat v řeči dané menšiny.

Prováděcí předpisy (vládní nařízení č. 17/1926 Sb. a jiné) podrobně vymezily řadu ustanovení jazykového zákona a ponechaly v platnosti užití přívlastku „státní, oficielní“ výhradně pro československý jazyk. Už jen proto se nacionalistům z řad Němců, Maďarů či Poláků nezamlouvaly. Nespokojeni se cítili i mnozí Rusíni, jimž byl sice slíben vlastní sněm s kompetencí řešit právní úpravu jazyka na Podkarpatské Rusi, ale jeho vznik se nerealizoval.

Jazykový zákon a související předpisy sice přinesly ve vztahu k menšinám jistá pozitiva, napjatou národnostní situaci, která se ještě prohloubila v krizových třicátých letech, ale zmírnit nedokázaly. Ke zjednodušení celého problému došlo až po druhé světové válce, kdy Podkarpatská Rus připadla Sovětům a většina Němců byla odsunuta. Na významu ztrácející jazykový zákon byl nakonec 9. června 1948 zrušen. To však již bylo v době, kdy významu pozbyl i pojem samotného práva.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 2-3. číslo.



Autor: Adam Pálka

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.