Kateřina Šimáčková: Podmínkou svobodné společnosti je respekt k jinakosti

26. 2. 2018
Kateřina Šimáčková působí jako ústavní soudkyně od roku 2013. Foto: Daniela Dostálková

O nerovném postavení žen v justici, sebeomezení ve veřejném angažmá i období dětství jsme si povídali se soudkyní Ústavního soudu, Kateřinou Šimáčkovou. Jak se vyrovnává s pnutím mezi individuální spravedlností a koherencí právního systému? Které osoby považuje soudkyně za svůj vzor? A blíží se soumrak moderního státu?

Jako jedna z mála českých právniček se aktivně zajímáte o problematiku postavení žen v právnických profesích či obecně ve společnosti. Co Vás k tomu vede?

Problematiky postavení žen jsem si začala před několika lety všímat proto, že ve veřejné debatě nezaznívaly ženské argumenty. Ať už se to týká tématu organizace státu nebo pomoci s péčí o rodinu. Považuji za důležité, aby bylo vše posuzováno spravedlivě. K tomu, aby se spravedlivě a správně rozhodovalo, musí být slyšet všechny strany.

Chybí nám ženy v politice? Souvisí to nějak s Vámi zmíněnými opomíjenými tématy?

Říká se, že když je v politice málo žen, mění politika ženy, když je tam žen hodně, mění ženy politiku. I já jsem přesvědčena, že kdyby bylo více žen v politice, tak bychom mnohem lépe organizovali péči o děti či o seniory. Nyní počítáme s tím, že ženy se o ně postarají, tudíž se nemusí starat stát. Muži-politici to za důležité téma nepovažují.

Jaká je podle Vás role žen v justici?

Domnívám se, že v justici se ukazuje typický problém české společnosti. Na okresních soudech, kde je potřeba provádět onu „nudnou“ rutinní práci, je zhruba 65 % žen. Ovšem na Nejvyšším soudu, tvořícím zásadní směřování judikatury, máme pouze 23 % žen. Ženami silný soud byl ještě donedávna Nejvyšší správní soud, který vznikal nově, pod vedením moderně uvažujícího předsedy. Je pro mě docela smutné, že při svém vzniku měl 48 % soudkyň, nyní je to 32 %. Ženské zastoupení se snižuje. Dříve jsme měli mezi vrcholnými soudními funkcionáři alespoň jednu ženu (jde o Ivu Brožovou, která byla předsedkyní Nejvyššího soudu do roku 2015 – pozn. red.), dnes jsou zde samí muži. V české justici je podobně jako v domácnosti tíha rutiny a každodenní práce naložena na ženu, zatímco kormidlo rozhodování drží muž.

Musíme respektovat, že za chvíli bude svět váš

Pro část naší společnosti manželství představují žena a muž, squatteři jsou zloději majetku, policisté proti nim bezmocní a lidi z neziskovek nepotřební. Svými kontroverzními rozhodnutími v daných oblastech představujete pro mnohé z nich rebelku. Vnímáte se stejně?

Je pro mě stejně důležité, aby zazněl hlas toho, kdo považuje manželství za svátost, jako toho, kdo programově manželství odmítá a chce vytvořit rodinu jiným způsobem, bez něj. Vůbec si nemyslím, že jde o něco nového. Pro mě je to staré téma lidské svobody. Podmínkou svobodné společnosti je respekt k tomu, že ti druzí svou svobodu využívají jinak než my. Ostatně novinkám bychom neměli zákony či soudními rozhodnutími úplně bránit, musíme respektovat, že za chvíli bude svět váš, tedy vaší generace.  

Takže si jako rebelka, která hájí nové směry, nepřipadáte?

Nepřipadám. Hájím to, co zaznívá v dílech Thomase Hobbese nebo Johna Locka. Zásadu svobody a respektu k rozhodnutí jiných lidí, pokud druhým neškodí. Důraz na důležitost obou rodičů pro život dítěte či ochrana obětí policejního násilí mi nepřipadá jako něco rebelského, ale naopak jako navrácení k původním hodnotám – svobodě, rovnosti, solidaritě a respektu k jinakosti.

Myslíte, že to stejně vnímají i soudci Ústavního soudu? Pracujete v maskulinním a poměrně konzervativním prostředí. Ačkoliv podle Vás stavíte na hodnotách, které jsou nadčasové a byly tu vždy, nesetkáváte se díky svým názorům s nepochopením ze strany kolegů?

Trošku líp se mi jedná se soudci, kteří už mají dospělé děti a vnímají, že jejich děti-dospělí lidé zastávají podobné pozice jako já. Může to být generačním rozdílem, byť jsem s mnohými konzervativními soudci stejně stará. Pravidla regulují mladé lidi a tímto pohledem bychom je měli i interpretovat. Rozhodujeme-li na Ústavním soudu, jak má vypadat česká rodina, musíme se podívat na rodiny, které teď rodí děti. Ne na to, jak vypadaly rodiny v našem mládí. Tento pohled se snažím prosazovat nekontroverzně, protože rozumím i pohledům jiným, než je ten můj.  

Jste poměrně aktivistická soudkyně. Často vydáváte nálezy, které změní dosavadní praxi. Přemýšlíte při psaní takového nálezu, co udělá s právní jistotou?

Nikdy bych nevydala rozhodnutí, které třeba i změní společnost dobrým směrem, kdybych si nebyla jistá, že je daná osoba v právu. Stejně tak domýšlím i dopad rozhodnutí na právní systém. V první řadě ale musí jít vždy o spravedlivý rozsudek pro konkrétního člověka.  

Jako jedna z mála vrcholných soudců odpovídáte na všechny e-mailové dotazy občanů. Velkým tématem Vaší rozhodovací činnosti jsou pozitivní závazky státu ve vztahu ke Generální inspekci bezpečnostních sborů.[1] Dostala jste e-maily od policistů, že se stavíte proti nim?

Snažím se odpovídat na vše. Výjimkou jsou pouze dotazy obsahující výhružky nebo sprostá slova. Jeden policista mi skutečně napsal, proč rozhoduji proti policistům. Dotaz navazoval na náš nález rušící odsouzení člověka za křivé obvinění vůči policistovi. Šel oznámit policejní násilí na GIBS a výsledkem bylo, že dostal jeden rok natvrdo za křivé obvinění. Nevylučuji, že možná celou situaci ve svém popisu trochu přehnal. Nelze ale takto odstrašovat lidi nahlašující policejní násilí a věřit popisu situace zasahujících policistů natolik, abychom oznamovatele policejního násilí zavřeli.

Jak korespondence s tímto policistou dopadla?

Vedli jsme spolu delší konverzaci. Sám připustil, že existují i takoví policisté, kteří by měli vysvléct uniformu. Vysvětlila jsem mu, že zmíněný nález nemíří proti policii jako takové, ale směřuje k tomu, aby policisté dělali svoji práci dobře. Abychom dobré policisty oceňovali a naopak se zbavili těch, kteří ji dělají špatně.

Někdy namísto soudu kauzy rozhoduje čas

Foto: Daniela Dostálková

Jako soudkyně jste otočila kormidlo nejlepšího zájmu dítěte blíže ke střídavé péči. Jeden můj kamarád říká: „Já mám tu Šimáčkovou hrozně rád, ale v té střídavé péči s ní nesouhlasím.” Když se rozváděli jeho rodiče, zázemí u jeho matky pro něj v rozpadajícím se světě představovalo jedinou jistotu. Je skutečně střídavá péče odpovědí na nejlepší zájem dítěte?

Vůbec to není tak jednoznačné, jak se mi připisuje. Při rozhodování týkajícím se dětí je pro mě nejzásadnější respekt k jejich názorům a přáním. Nemyslím tím, že bychom měli jejich přání a názory vždy povýšit na rozsudek v dané věci. Názor dítěte by však měl být tím prvním, co musí být zjišťováno. Kdyby se Váš kamarád cítil dobře u matky, bylo by správné, abychom to zjistili v průběhu soudního řízení a nenutili ho opustit své zázemí.

Jedním z argumentů otců je, že matky naočkují dítě, ovlivní je a manipulují s ním, aby chtělo zůstat u nich. To by se samozřejmě ideálně mělo během soudního řízení zjistit.  Funguje to tak v reálu?

Pokud řízení trvá dlouho a i manipulace probíhá dlouhodobě, rozhoduje se ve fázi, kdy je dítě již zmanipulované proti druhému rodiči. Což je problém. Říká se tomu syndrom zavrženého rodiče. Zapříčí-li se dítě proti druhému rodiči, musíme respektovat jeho názor. V českém prostředí někdy namísto soudu opatrovnické kauzy rozhoduje čas. Po třech letech soustavné manipulace dospějete k tomu, že je svěření dítěte do péče manipulátora sice nespravedlivé, ale dítěti byste ublížili, kdybyste ho svěřili rodiči, kterého se dítě naučilo prostřednictvím manipulace nenávidět a nechce s ním být.

Není to přirozená lidská reakce, že nechceme svěřit dítě do péče protějšku, který rozpad rodiny zavinil?

Dospělí musí v prvé řadě přijmout zodpovědnost za své chování vůči dětem. Musí si uvědomit, že každému dítěti uškodí, když ho nutí, aby v sobě zapudil jednu polovinu své osobnosti. Vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho nenávisti k sobě samému. Zkusme rozcházející se lidi podpořit v tom, aby nehledali viníka rozchodu, ale nejlepší řešení pro děti. Oceňme hlavně toho, kdo se i po rozchodu chová odpovědně k bývalému partnerovi a společným dětem.

Není Vám v souvislosti s tématem mateřství a výchovy předhazováno, že jako soudkyně sama nemáte děti?

Je pravda, že pár kolegů (zpravidla mužů) mi dalo najevo, že bych se měla věnovat vlastním dětem namísto veřejných otázek. Pak že bych prý byla šťastnější. Tím tedy spíše mysleli, že by byli šťastnější oni, neboť by mne mateřství třeba zdrželo od mé práce. Tím, že sama nemám děti, je moje vlastní dětství jedinou osobní zkušeností. Jeho část jsem strávila na dětském oddělení psychiatrické péče, protože tam pracovala moje maminka. Viděla jsem patologie, k nimž díky rozpadům manželství u dětí dochází. Zkušenost dítěte a kamarádů „z blázince“ u mě není překryta zrcadlením vlastních pozic rodiče do daného případu.

Přátelství i rodina v prvé řadě nejsou o délce doby, kterou spolu strávíme, ale o intenzitě společného prožitku

Kateřina Šimáčková si před kariérou v soudnictví vyzkoušela státní správu i advokacii. Foto: Daniela Dostálková

Říkáte, že dobrý právník deset let po škole pracuje 16 hodin denně. Jak Vám zasahuje pracovní život do toho soukromého?

Když chci mít super náplň práce, neumím se k ní dostat jinak než soustavnou a mnohaletou prací. Ve svém okolí mám řadu přátel, pro které je práce takovou součástí života, že rodina tuto sféru sdílí. Práce pak nebrzdí ani oblast přátelství, ani rodinný život. Přátelství i rodina v prvé řadě nejsou o délce doby, kterou spolu strávíme, ale o intenzitě společného prožitku.

Často zmiňujete, že se ve volném čase ráda obklopujete neprávníky. Váš manžel je český spisovatel a dramatik Jiří Šimáček. Ovlivňujete nějak Vy jeho práci?

Určitě. S přáteli nebo s lidmi ze své rodiny považuji za zajímavé bavit se o veřejném angažmá a práci. Jsem první, kdo tvorbu mého muže čte. Samozřejmě ho ovlivňují moje historky. Stejně jako ho ovlivňuji svými případy, jeho názory určitým způsobem usměrňují mě. Myslím si, že takhle mají lidé spolu žít. Moje pozice k rodinně právním otázkám a k důležitosti role obou rodičů ostatně potvrzuje i jeho aktuální zájem o rodinné konstelace.

Co je Vaším morálním kompasem u hard cases?[2]

Jednou jsem si s úsměvem uvědomila, že když píšu rozsudek, mám v hlavě dvě osoby. Moji matku a Michala Bobka. Svou matku považuji za laskavou osobu. Vždy myslela na slabší. Byla psychiatr, který viděl ty nejzranitelnější v systému. Michal Bobek je přísný, kritický a systematicky uvažující právník. Vždy uměl velmi dobře vidět chyby svých idolů-právníků, co byli u moci, zatímco on byl student, který je kritizoval. Nikdy nesmím rozhodnout nespravedlivě a nemorálně. Současně musím rozhodnout i právnicky správně až perfektně.

Soudce nemůže mít lepší a horší dny. Roky, kdy ho práce baví a roky, kdy ji nesnáší. Když se stane soudcem ve třiceti letech, má před sebou vidinu čtyřiceti let v taláru. Jak tedy být dobrým soudcem po celou tuto dobu?

Souhlasím v tomto s Vojtěchem Šimíčkem, že by soudci měli jednou za deset let dostat rok jakéhosi sabatiklu (tvůrčí volno – pozn. red.). Ne dovolenou, ale například možnost udělat si doktorát, jít učit právo. Byla by to zkrátka jiná povaha činnosti. V Německu je zvykem, aby jeden z asistentů ústavního soudce byl řadovým soudcem, který si na rok „odskočil“. Já sama jsem nejdéle ve svém životě byla advokátkou, i v té době jsem zároveň učila. Byla jsem v kanceláři, kterou jsem spoluřídila. Ale také jsem byla samostatnou advokátkou. To jsou dvě úplně jiné situace a pozice. Pár let jsem byla na Nejvyšším správním soudu. Nyní jsem na deset let ústavní soudkyně a pak zase budu dělat něco jiného. Střídání pozic hodně pomáhá proti vyhoření.

Říkáte, že větší část kariéry jste strávila jako advokátka. Dělala Vám problém změna rolí, když jste nastoupila z advokátního stavu rovnou na Nejvyšší správní soud?

Mně naopak přijde, že musíte nejdříve znát argumenty obou stran, abyste mohli hledat spravedlivou balanci. Abyste dobře rozhodli spor z nájemní smlouvy, musíte předtím zastupovat třicet nájemníků a třicet pronajímatelů. Tím, že je člověk dlouhou dobu povinen hledat všechny argumenty pro každou jednotlivou stranu v typově obdobných věcech, dokáže posoudit případ objektivně. Nepřišlo mi to jako problém. Naopak by mi přišlo zvláštní, kdybych onu rovnováhu měla hledat hned, bez zkušeností z advokacie.

Jak v taláru vnímáte sebeomezení ve veřejném životě při vyjadřování názorů? Předpokládám, že jako žena silných názorů nějaké pnutí cítíte.

Pro někoho, kdo je veřejně aktivní či má pocit, že veřejné angažmá patří k životu, znamená přechod z advokacie do justice vysokou míru sebeomezení. To je však vyváženo větším vlivem na případy. Jako advokátka jsem udělala nejlepší práci, jakou jsem odvést mohla, ale konečné slovo měl soud. Vstup do justice pro mě znamenal, že jsem se stala tím, kdo může věc rozhodnout. Ač mám docela silné názory, mám i silnou empatii pro jiné lidi, a doufám, že i pro odlišné právní i životní názory. Někdy můj názor sice může mít v justici menší hlas, ale netrápí mě to právě proto, že respektuji hlas druhých.

Svět je čím dál tím menší, takže před největšími problémy ani není kam utéct

Jak ze svých akademických ale i pracovních aktivit hodnotíte nastupující generaci právníků?

Často rozlišujeme lidi na ty, podle kterých je sklenice poloprázdná a poloplná. Mám spíš tendenci vidět u Vaší generace to dobré, než to špatné. Je pro mě výzvou pokusit se vyrovnat těm z Vás, kdo jsou nejlepší, a s nimi si porozumět, než kritizovat ty nejhorší. Nemám pesimistické představy o tom, kam se svět nebo mladá právnická generace ubírá. Vidím mezi Vámi mnoho dobrého.

Jakým největším výzvám bude naše generace právníku podle Vašeho názoru čelit?

Vaším úkolem bude podle mého názoru přesvědčit veřejnost, že právo je užitečný nástroj. Svoboda že je výborná věc. Že není lepší způsob řešení sporů mezi lidmi než tím, že se dohodnou, nebo že se podřídí pravidlům a férovému rozhodnutí.

Zažila jste minulý režim, za kterého jste započala právnickou kariéru, i porevoluční období. Dnes se hovoří o soumraku demokracie, civilizace nebo moderního státu. Jedni se bojí přívalu cizinců. Lidé s kořeny v cizině se necítí příjemně v tak vyhrocené společenské náladě. Co by pro Vás bylo impulzem pro opuštění Česka, abyste si hledala domov jinde?

Lidé by měli být připraveni vždy nejlépe reagovat tady a teď na to, co se děje. Nedovedu si představit situaci, kdy bych měla odejít. Neodešla jsem ani v době komunismu. Velmi dobře ale dokážu rozumět tomu, když odejdou lidé, kteří se bojí o své bezpečí a život. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že svoboda je záležitostí vlastního nastavení, nikoliv těch okolností. Druhá věc je, že svět je čím dál tím menší, takže před největšími problémy ani není kam utéct.

Jak se podle Vás pozná, že přichází soumrak moderního státu, že přituhuje a nastávají horší časy? Pro mě a moje kamarády by to byl okamžik, kdyby nás začali zavírat na demonstracích.  

Moje vrstevníky zavírali na demonstracích a byli to docela fajn lidé. Pro mě by soumrak moderního státu nastal až ve chvíli, kdy byste přestali na tyto demonstrace chodit.


[1] Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva např. v případě policejního násilí musí stát aktivně vyvinout co nejvyšší úsilí k tomu, aby byl případ dostatečně objasněn. Tímto pozitivním závazkem je tedy tzv. právo na účinné vyšetřování.

[2] Hard cases jsou složitější či velmi komplikované případy u soudu.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 4. číslo.


Čtěte také:

DobroKáva podle práva s Liborem Hořením

TOP rozhovor s Petrem Hajnem: Právníci mají znát především život, ne jen paragrafy

Martin Freund: Důstojně žít, znamená důstojně bydlet



Autor: Kamila Abbasi

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.