Názorový souboj: Potřebuje Česká republika ústavní zákon o celostátním referendu?

31. 3. 2017
Volby2006 volebni mistnost, Ludek, Wikimedia Commons, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported.

Referendum, latinsky věc, o které má být podána zpráva, česky také všelidové hlasování. Forma přímé demokracie, kde se občané obce, kraje či celého státu, vyjadřují k otázce, která se jich přímo dotýká. Pro jedny dobrý institut, pro druhé nátlaková zbraň. V loňském roce, slovy Michala Kašpárka, jsme zažili dvě nejdůležitější evropská referenda - britské hlasování o vystoupení z Evropské unie a brněnské o poloze nádraží.

Co si o všelidovém hlasování myslí námi oslovení právníci?

Petr Kolman, odborný asistent na PrF MU, za NE celostátnímu referendu

Je o mně relativně dlouhodobě známo, že se řadím k odpůrcům institutu referenda.

Řada lidí mně říká, jak můžete jako vysokoškolský pedagog být tak málo progresivní, proč jste proti pokroku?

Rád bych zde vyvrátil jeden mýtus. Řada zastánců lidového hlasování tvrdí, že se jedná o pokrokový prostředek, který napomáhá modernizovat společnost. Paradoxně je tomu ve většině případů právě opačně. Ve státě hojně používajícím či dokonce nadužívajícím referendum se de facto zabrání jakékoliv ráznější změně.

Mnohé nositele klamného pocitu, že referendum je ta „pravá progresivní  demokracie“, asi teď zaskočím, ale referendum je ve svých důsledcích nejkonzervativnějším (!) prostředkem politického rozhodování. Majorita lidí cítí nejistotu z toho, že by se něco mělo měnit, což dokazují i příslušné psychologické a sociologické výzkumy. A raději se smíří s tím, světe, nediv se, že věci zůstanou při starém.

Jak již v roce 2001 v Poslanecké sněmovně tehdejší poslanec Jiří Payne pravil výstižně: „Mnozí politikové, kteří si slibovali od referenda, že budou mít dynamičtější a pokrokovější rozhodovací proces, záhy zjistili, že je to obráceně.“

Kterak tehdy dále konstatoval výše citovaný politik: „Proto Švýcarsko není v OSN, proto se Švýcarsko nepodílí na řadě jiných věcí v mezinárodní spolupráci, protože lidé říkají: ‚No, co by nás tam čekalo, kdybychom se stali členským státem OSN, ona to není dokonalá instituce‘. A jakkoliv švýcarská vláda by ráda vstoupila do OSN, švýcarský lid jí to nedovolí.“

K Paynovým slovům o zemi helvétského kříže ještě dodávám – Víte, milí zastánci přímé demokracie, kdy Švýcarsko dalo ženám volební právo? V roce 1971! V Československu to bylo již v roce 1920. Proč tak pozdě? Ano, zrovna mimo jiné z důvodu, že o tom Švýcaři hlasovali v referendu.

Mám za to, že Švýcarsko není rozvinutým a bohatým státem díky referendům, ale navzdory jim.

Na závěr tedy musím silným hlasem říct, že referendum není (ani ze své prapodstaty býti nemůže) progresivním prvkem demokratického rozhodování, ačkoliv tak na první pohled vypadá. Proto mě velice překvapuje, jak usilovně o ně usilují různé osobnosti, které v jiných oblastech mají relativně progresivní názory.

Pavel Pechanec, advokát, za ANO celostátnímu referendu

Osobně si netroufám vynést hodnotový soud nad tím, co je progresivní a co naopak konzervativní. Takové hodnocení bude vždy zabarveno subjektivně. Také si nejsem jist, zda není zaměňován prostředek s výsledkem. Ostatně polští komunisté by asi mohli vyprávět, jak jim referendum po druhé světové válce málem zhatilo jejich „progresivní plány“, a co to dalo práce výsledky poupravit, aby nebyly tak nevhodně „konzervativní“ a mohlo „pokrokově“ dojít k „modernizování společnosti“. Nebo to bylo naopak?

Instituty přímé demokracie lze nazírat různou optikou. Ta, která se mně jeví jako zásadní, je přesun diskuse do veřejného prostoru.

Při použití jakéhokoli institutu přímé demokracie vždy dochází k přesunu diskuse nad předmětem hlasování (ať už se nějaké rozhodnutí přijímá, nebo se naopak politiky přijaté má rušit) z uzavřených kuloárů a nepřehledných lobbistických struktur mezi hlasující lid. Musí dojít k veřejné debatě, kampaním a přesvědčování. Stát (třeba právě ten švýcarský) rozesílá informační podklady s argumentací pro i proti a politici se předhánějí ve vysvětlování vlastních postojů.

Pokud bychom například disponovali možností ve všelidovém hlasování zrušit politiky přijaté rozhodnutí, a této možnosti bychom využili, pak by nám třeba i někdo vysvětlil, proč máme státním podnikům umožnit nezveřejňovat smlouvy v registru smluv.

Musím ale uznat, že se patrně s rostoucím věkem institutů přímé demokracie začínám více obávat. Rád bych proto viděl instituty přímé demokracie vyrůstat postupně z obcí, kde by se aplikovaly co nejvíce, závazně a s malými překážkami. Postupně by přerůstaly do krajů a nakonec, až by si na ně občané na komunálních úrovních zvykli, dostaly by se i na celostátní úroveň. To ale není plán na jedno volební období, spíše na desítky let.

Je proto politicky líbivé a vděčné (věčné) téma, snažit se je aplikovat celostátně a shora. Tím se ale stávají nefunkční karikaturou sebe sama, kterou vlastně nikdo nepoptává. Jen jí každý rozumí a před volbami se vždy hodí. 

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 1. číslo.



Autor: Vladislav Musil

Vydavatel

  • Fakultní akademický klub, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 04478622
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.