TOP rozhovor s Pavlem Molkem: Prostě mě baví psát rozsudky

1. 12. 2016
Foto: archiv Pavla Molka

Ústavní právo a politologie jsou obory, které se dokonale doplňují. S tím se ztotožňuje i Pavel Molek, docent na Katedře ústavního práva a politologie a zároveň soudce Nejvyššího správního soudu. Nabídku na rozhovor přijal s nadšením. Sám totiž několik let přispíval do fakultního časopisu Octopus.

Zaujalo mě, že jste z Českých Budějovic…

… to musím hned poopravit, nejsem z Českých Budějovic, jsem z Lišova, což je městečko mezi Budějovicemi a Třeboní, ale jsem Jihočech, velmi Jihočech.

Tak proč jste se rozhodl jít do Brna?

Přiznám se, vůbec se mi sem nechtělo. Hlásil jsem se do Brna, do Prahy a do Plzně. Pamatuji si přesně ten moment, už je to přes 18 let, kdy jsem přijel autobusem z jižních Čech do Brna a vystoupil jsem na Zvonařce, což není ta nejlákavější část Brna. Zrovna jsem četl Germinal od Zoly, bylo pošmourno, mlhavo, rozhlédl jsem se po té čtvrti – bylo to poprvé, co jsem byl v Brně – a řekl jsem si, že sem tedy opravdu ne. Navíc jsem hned poprvé v Brně zabloudil. Nějak jsem se ale na přijímačky dostal a ve výsledku jsem zvolil právě Brno, protože měla zdejší právnická fakulta v té době moc dobrou pověst. Už jsem tady 18 let a byla to nakonec výborná volba. Jedna asi tak ze tří nejlepších voleb mého života.

A ty zbylé volby?

Další z nejlepších voleb určitě byla, když jsem se před 7 lety rozhodl, že půjdu studovat do Lisabonu. V té době už jsem byl 6 let praktický právník – asistent na Nejvyšším správním soudě, rok už jsem učil tady na fakultě. Měl jsem takový pocit, že sice mi učení jde, sice to studenty baví, ale chybí mi nějaká jedna věc navíc, kterou bych jim mohl přinést. Došel jsem k tomu, že ještě potřebuji jet studovat do ciziny. Říkal jsem si, že v ten okamžik by snad ještě bylo možné na rok zmizet, pokud by mi to pan profesor Filip tady na fakultě a pan docent Šimíček na soudě dovolili. Rozhlížel jsem se tedy po nějakém LL.M. nebo podobném studijním programu.

Byla to vlastně čirá náhoda, že jsem se na jedné konferenci v Oxfordu seznámil s Miguelem Madurem (v té době generální advokát SDEU, dnes profesor na Evropském univerzitním institutu ve Florencii). Má velmi rád hudbu a organizátoři mu zařídili po konferenci koncert, a protože věděli, že já jsem muzikální, tak mě přibrali k tomu koncertu, aby si o tom měl s kým povídat. Zmínil jsem se, že hledám nějaký kurz, a on řekl: „No výborně, my zrovna od září otevíráme úplně nový studijní program s Josephem Weilerem v Lisabonu.“ Nabídl mi, ať se přihlásím, i když už bylo po deadlinu. Během tří týdnů bylo rozhodnuto.

Třetí z nejlepších rozhodnutí mého života bylo samozřejmě, když jsem si vzal manželku.

Zmínil jste hudbu, jaký k ní máte vztah?

Jsem nadšený hudebník, hraji na flétnu a na klarinet. Když jsem přišel do prvního ročníku na fakultu, tak jsem si dal na nástěnku inzerát, kdo by chtěl hrát se mnou. Přihlásila se mi dvě děvčata, violoncellistka a houslistka, sehnali jsme ještě klavír, a od té doby spolu hrajeme již 18 let jako kvarteto. Tedy samozřejmě s malými proměnami, děvčata měla výpadky, když byly jejich děti malé. Zrovna dnes máme zkoušku. Ale hrajeme jenom pro sebe. Hráli jsme si vzájemně na svatbách, avšak když jsem se oženil i já jako poslední, naše veřejné účinkování skončilo a dále už si budeme hrát jenom na pohřbech. (úsměv)

Jak jste si zvolil svoje zaměření (ústavní právo a politologie)?

S ústavním právem to bylo jednoduché. Šel jsem na práva hlavně kvůli Ústavě, vždy jsem upřednostňoval veřejné právo, baví mě více, je to ta „pravá věc“, kterou se chci zabývat a která mě naplňuje. Na gymnáziu jsem se rozhodoval, kam dál, a volil jsem mezi právy a historií. I když mě tedy napadá spousta jiných oborů, které bych rád studoval, akorát už to v tomto životě nestihnu. Převážil pocit z Ústavy, líbil se mi její text – je takový vznešený, elegantní, úsporný, vyjadřuje vztah jednotlivce k republice.

Poté, co jsem tady studoval asi rok, jsem si uvědomil, že mě ta zátěž úplně neuspokojuje. Studium právnické fakulty nebylo něco, co by mi zabralo celý týden. Proto jsem se rozhodl to zkombinovat ještě s něčím jiným. Kdybych byl býval studoval v Praze, určitě bych si zvolil nějaký exotický obor, velmi mě lákala sinologie nebo orientalistika, což jsou obory, které v Brně v té době nebyly. Z nabídky místních fakult mě nejvíce zaujala právě politologie. To se ukázalo jako moc dobrá volba. Učitelé byli moc fajn, v té době (1999) to byla velmi malá katedra. Na některé předměty nás chodilo jen 20 nebo i méně, což tvořilo ohromný kontrast se studiem právnické fakulty. Tady jsem vyšel z přednášky, na které bylo ještě v těch prvních ročnících 200 lidí a přišel jsem na FSS, kde nás bylo 15 a učitel nás vzal na přednášku ven, protože bylo zrovna hezky… mělo to úplně jinou atmosféru, takovou komornější.

Dnes jsem za to rád, protože se politologie s ústavním právem dobře doplňuje. I proto, že pracuji na NSS, kde jsem ve volebním senátu, takže politologii využiji v praxi.

Už rok jste soudcem Nejvyššího správního soudu, co Vám tato funkce dala a vzala?

Přinesla mi toho opravdu moc. Pro mě je to splnění snu, byl jsem na NSS jako asistent 10 let. Nejsem fotbalista, ale mám rád sportovní příměry - to je jako kdybyste kopali v přípravce za Spartu 10 let, a najednou dostali šanci jít do A týmu a být tam už napořád. Takže pro mě je to velká pocta a je to práce, kterou jsem vždycky toužil dělat. Když jsem šel na práva, tak jsem si tak představoval, že bych jednou mohl být soudce. Nesměle jsem doufal, že bych mohl být třeba soudce okresního soudu v Budějovicích, když jsem ten Jihočech. Představa, že bych mohl být soudce NSS, je víc, než jsem kdy doufal. Dalo mi to hlavně tu práci – je moc zajímavá, je tam inspirativní kolektiv. Od ledna jsem prošel postupně třemi senáty, teď jsem zakotvil ve čtvrtém, kde už budu natrvalo. Můžu říct, že ve všech třech senátech jsem byl spokojený a byl tam kolektiv lidí, kterých si mohu vždycky vážit, se kterými je radost se hádat o právních problémech… a mě prostě baví psát rozsudky.

Vzalo mi to polovinu úvazku tady na fakultě a do určité míry i svobodu. Ale s tím jsem do toho šel. Na NSS máme takovou proceduru, že když je někdo perspektivní, možný budoucí soudce, tak se uspořádá veřejné slyšení před plénem, a já na něm řekl, že představa být soudcem je jako uzavřít manželství – je to něco napořád (v mém případě je to jmenování do roku 2050, což je opravdu napořád), na jednu stranu je to ohromný závazek, který člověka v mnoha ohledech do budoucnosti omezuje, ale přesto stojí za to do toho jít, stejně jako stojí za to jít do manželství. Když víte, že tahle žena a tahle práce je ta pravá, tak proč do toho nejít. Proč si do budoucna nezavřít všechny ty možné ostatní cesty.

Jak může NSS ovlivnit výsledky voleb?

No jednoduše tím, že je zruší. Ne, to je moc zjednodušující. My máme na soudě takové přirovnání – Vojtěch Šimíček říká, že zrušení voleb je zbraň hromadného ničení, že je to něco, co se skoro nemá použít, pouze velmi zřídkavě, ale je dobré, když ostatní vědí, že tady ta možnost je, protože hlavní funkcí volebního soudnictví je, že ti ostatní volební aktéři – Státní volební komise, okrskové volební komise, registrační úřady, ale i jednotliví kandidáti – vědí, že když udělají nějakou protizákonnost, nějaký faul, tak je tady někde daleko v Brně ten soud, který to kvůli tomu faulu zruší. A že to tedy není hra, kde jde hlavně o to dostat míč do branky, i kdybych měl zfaulovat všechny protihráče. Takže hlavní funkcí volebního soudnictví je ta civilizující.

Lze být jako soudce při hodnocení skutečně absolutně nestranný, nezávislý? Jak jako soudce pracujete se svým osobním názorem?

To je něco, co se do té úvahy prostě nesmí vůbec dostat. Věřím tomu, že jsme všichni natolik vrostlí do funkce, že víme, že tohle je přesně to, na co si musíme dávat pozor. Pravdou je, že občas si to člověk uvědomí více než jindy, ale to si to uvědomí spíše v té podobě, že teď musíme být ta slepá spravedlnost, teď musíme zapomenout, že tenhle člověk, co před námi stojí, se nám ale vůbec nelíbí, nebo že tahle strana by pro mě nebyla.

Jak často řeší NSS volební kauzy?

Jen v období voleb. NSS má v oblasti voleb dvě kompetence. Přezkum ve věcech seznamů voličů dělají krajské soudy. NSS řeší registrační řízení ve vztahu k volbám prezidenta republiky a do Evropského parlamentu, což je zřídkavá záležitost. Hlavní náplní činnosti volebního senátu je tedy posuzování neplatnosti voleb, a to volby prezidenta, do obou komor Parlamentu a do Evropského parlamentu. Vše probíhá během 30 dnů od voleb, na podání návrhu je lhůta 10 dní, a poté má NSS 20 dnů na vydání rozhodnutí.

Volební senát je pro soudce jakýmsi přídavkem ke členství v “normálním” senátu. Obvykle vychází za jedny volby zhruba 3 případy na soudce. Extrém byl v roce 2006, kdy to vycházelo cca 10 návrhů na soudce, což byla docela výzva je všechny rozhodnout během těch 20 dní.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho I. ročník, 4. číslo.



Autor: Sabina Baronová a Michal Vosinek

Vydavatel

  • Fakultní akademický klub, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 04478622
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.