Profesor Hurdík jako fakultní eskamotér

26. 6. 2017
Foto: wiki commons: Pre-Socratic philosophy; CC BY+

Nudí vás šeď řečnických (ne)schopností vašeho okolí? Zavítejte na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity a vyslechněte si některou z přednášek vedoucího katedry občanského práva, profesora Jana Hurdíka. Chcete-li šetřit nohy a trénovat zrak, začtěte se alespoň do našeho zamyšlení nad poetikou nevšednosti de lege Hurdík. Do žonglování se slovy. Do kultivovanosti projevu na právnické fakultě.

Odpolední seminář z římského práva začíná. Studentka: „Ale to je slovíčkaření!“ Pavel Salák: „Slečno, to jste si vybrala špatný obor, ale ještě máte čas to změnit, než tu promarníte pět let života. Právo JE o slovíčkaření.“

Řečnické schopnosti učitelů, studentů, knihovnic i údržbářů kolísají. Někdy dosahují výšin přímo nebetyčných. Jindy se řečník spokojí s prostými výrazovými prostředky. Jejich úroveň odpovídá monotónně čtenému referátu spolužáka z páté třídy obecné školy. Přednášku podnětnou střídá další. Natolik tristní, že váháte, jestli se nemáte začít učit německy, abyste volné chvíle nedělního odpoledne mohli trávit u četby Heideggerova Bytí a času v původním znění.

Již delší dobu mě fascinuje obratnost, s jakou profesor Hurdík používá češtinu. Všechny níže uvedené věty použil se samozřejmostí hospodského, který již po 30 let točí jeden krýgl za druhým. Ani chvilka zaváhání. Ani vteřina náznaku, že by snad přemýšlel nad pořadím, či zvukomalebností slov. Před absolvováním jeho seminářů jsem se s naivitou iluzorní srny domníval, že už snad nikdo na tomto světě nedokáže používat tak vybraný básnický jazyk. Jak šeredně jsem se mýlil.

Začíná poslední seminář z občanského práva. Profesor Hurdík vstupuje na jeviště seminární posluchárny a z očí mu žhne prazvláštní jiskra. Je to zřejmě poslední chvíle semestru, kdy má možnost sdělit, že právo je víc než jen souborem platných právních norem. Začíná devadesáti minutový maraton.

Úvodní citaci ze Švejka doplní patnácti minutovým komentářem o právě proběhlém zasedání Rady pro vnitřní hodnocení Masarykovy univerzity. Jejím úkolem bude mimo jiné vyvést fakultu ze „splendidní izolace práva, kterou bychom mohli také označit jako tragické životní procitnutí, jako úkrok stranou do tmy.“ Protože „prerogativ schvalování vlastními silami (mluví o vnitřní akreditaci) je jednou z mnoha globálních neoliberálních vln, které dorazily po dlouhé době i k břehům států bývalého socialistického bloku.“

Od neoliberalismu se dostává ke zrodu moderního pojetí soukromého vlastnictví. „Z dnešního pohledu můžeme připustit, že jeden z praotců libertarianismu, John Locke, je stejně tak jako řada dalších poplatným své době. Člověk je vlastníkem sám sebe a díla svých rukou. To se nám promítá i v mottu události, jež je označována za prvopočátek. Jeden z návrhů hesla francouzské revoluce zněl Liberté, Egalité, Propriété; nikoliv Fraternité. Individualistická forma vlastnictví, jakožto zcela autonomní sféra jeho nositele, nám umožňuje pochopit, co činí svět světem.“

Historický exkurz se obrací k budoucímu vývoji. „Současný svět je světem symbolů a virtuální reality, jehož společným efemérním jmenovatelem jsou peníze jako základní směnná hodnota lidské pospolitosti.“ Pokračuje: „Vlastnictví se nám zjevuje ve zcela jiné podobě, a to ve světle síťových flexibilních vztahů, neboť reálné poznání nám umožňuje nahlédnout za oponu normativního světa, který se skrývá v kalném hávu. Klasickou definici římských právníků, že vlastnictví se vyznačuje jako soubor oprávnění, můžeme tak říkajíc lidově hodit za hlavu.“

Následuje několik vět v latině, zřejmě něco od Ulpiana, zaslechl jsem jen ius utendi, fruendi a tak dále. „Z hlediska recentního vývoje se soukromé vlastnictví dramaticky proměňuje, společnost už nereflektuje bezprostřední vlastnictví věci, zdá se nám poněkud archaické, ale odráží se zde pouhá potřeba sdílení a přístupu k ní, jež je hnána duchem doby postmoderního individualismu.“

Na závěr přidám svůj nejoblíbenější výrok pana profesora o spoluvlastnictví: „Paragraf 1165 občanského zákoníku bych označil za Pythický (podle kněžky Pýthie, pozn. red.), my ve své podstatě nevíme, co to znamená. Soud rozhodne. Znamená to, že může? Musí? Kde jsou stanoveny podmínky?“ Následuje dotaz jedné dívky. Profesor brilantně reaguje: „Já chápu, že to není formulováno explicitně, ale my si toho musíme být vědomi, a to i přes to, že zákonodárce byl na vhodné slovo skoupý.“

Veřejné výstupy profesora by měly být archivovány v zájmu nás všech. Analytičtí filosofové by neměli radost, ale jak příznačné je spojení básníka - myslitele, který čeří sedlinu jinak šedivého funkčního stylu administrativního. A.k.a. Martin Heidegger: „Zrcadlení světujícího světa jako skroužení prstence umožňuje oněm čtyřem vykroužit se ve vlastní poddajnost, v kružbu svého bytování.“

 

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 2-3. číslo.



Autor: Antonín Boudník (pseudonym)

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00, Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do Vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.