Burkiny v ČR nechceme

1. 11. 2016
Foto: Jakub Strouhal

Ženy si zvykly na to, že jejich hidžáb je hromosvodem pro veškeré emoce vůči muslimské komunitě v jakékoliv společnosti na světě. I ve Francii je to opět žena, ke komu se tyto emoce obracejí a na kterou dopadají údajná „opatření proti terorismu“. Nejvyšší správní soud přitom pozastavil platnost jedné z vyhlášek zakazujících burkiny na pláži – symbolicky – poslední den její platnosti. Proč Francie k zákazu muslimských plavek vůbec přistoupila? V čem Francouze pobuřuje žena „bez šnorchlu“, oděná do „muslimsky konformního neoprenu“?

Chceme-li zachovat náboženskou svobodu, lze zvolit dva přístupy. Prvním je naprostá rozvolněnost – tedy mnohost náboženských symbolů ve veřejném prostoru. Na ulicích, ve školách i na úřadech se pak můžete setkat s nošením křížků na krku, židovskými jarmulkami a také muslimským šátkem (hidžábem). Druhým, opačným přístupem, je naprosté vyprázdnění veřejného prostoru od všech náboženských symbolů. Ve společnosti se pak nesetkáte s manifestací absolutně ničeho.

Liberalizace i zákazy muslimských náboženských symbolů se objeví vždy nejprve ve školství. Nejinak tomu bylo ve Francii, která od roku 2004 zvolila absolutní odstranění náboženských symbolů ze škol. Celostátní zákaz jarmulek, hidžábů a výrazných náboženských symbolů (tedy i kříže na krku) ve školách pak byl zdůvodněn tím, že děti jsou nesmírně citlivé na existenci jakýchkoliv symbolů a vedle toho jsou také velmi ovlivnitelné. Muslimské šátky navíc působily problémy v hodinách tělocviku, kde z důvodu bezpečnosti není možné nosit jakoukoliv pokrývku hlavy (tedy ani čepice nebo klobouky, které školám – jakožto alternativu – nabízely muslimské žákyně Dogru a Kervanci v případě před Evropským soudem pro lidská práva „Dogru proti Francii“).

Od roku 2011 pak ve Francii platí druhý kontroverzní zákon. Tím je zákaz celoobličejového zahalování, tedy zákaz nošení burek a nikábů. Burka má – slovy Miloše Zemana – „takovou tu síťku přes oči“. Nikáb je varianta „bez síťky“, kdy je žena kompletně zahalená, ale stále jí můžeme vidět do očí. Francie naznala, že tyto závoje a „síťky“ mohou vytvářet překážku mezi ženou a okolní společností. Protože má samotná tvář v evropském kulturním okruhu jedinečnou hodnotu, nelze si představit, že by se ženy dokázaly integrovat do francouzské společnosti, pokud se odhalují jedině v soukromí, ovšem mimo domácnost se pohybují pouze se zahalenou tváří.

Italové s křížem i hidžábem

Zakážeme-li ovšem ženám nosit obyčejné muslimské šátky, jedná se o zásah do svobody náboženského vyznání. Evropský soud pro lidská práva zákazy muslimských šátků již řešil v minulosti několikrát. V případě Francie pak oba dosavadní zákazy (zákaz celoobličejového zahalování v případě burek a nikábů, i zákaz muslimských šátků ve školství) před Evropským soudem pro lidská práva obstály.

Soud se v rámci doktríny uvážení (margin of appreciation) vždy zabývá povahou státu, který nošení symbolu zakázal. Je podstatné, zda jde o stát ateistický (Česká republika), tradičně sekulární (Francie) nebo naopak vysoce religiózní (Itálie). Už z těchto důvodů je nemyslitelné, aby například Itálii před Soudem „prošlo“ opatření zakazující muslimkám se zahalovat, pokud by jinak religiózní Itálie současně nezakázala také nošení ostatních symbolů – tedy i kříže. Je proto snadné se dovtípit, že žádný italský politik by záměr zákazu zahalování politicky neustál, protože tento zákaz by současně znamenal nutnost zbavit Itálii vedle muslimských šátků právě i tolik milovaného kříže.

Tvrzení, že do křesťanské Evropy šátky nepatří, proto nedává smysl. Je-li stát skutečně křesťanský a chce-li na veřejnosti svůj kříž, musí z hlediska lidskoprávních dokumentů, kterými je Evropa vázána, strpět i muslimský šátek. Křesťanské státy jsou tedy, na rozdíl od států podřízených ateismu, daleko více otevřené koexistenci různých náboženských symbolů ve společnosti, neboť se v prvé řadě obávají o vlastní krucifix. Naproti tomu státy ateistické směle vyprázdní veřejný prostor jak od muslimských šátků, tak od kříže, na kterém ostatně ani nijak netrvají.

Na kafe v burkinách ano, na pláž ne

Kromě pláží není v žádném francouzském veřejném prostoru zakázáno chodit v burkinách. Burkini jako oděv totiž nespadají pod zákonný zákaz burek a nikábů. Ženám je přeci vidět do tváře. Pokud by žena v tomto „bazénovém oděvu“ vyrazila na pařížské bulváry, pokutována by nebyla. Šovinisté by dokonce mohli poznamenat, že ženě přes upnuté burkini vidíme siluetu, což se rozhodně nedalo říci o beznadějně volném nikábu či burce.

Ženy si už zvykly, že je jejich hidžáb hromosvodem pro veškeré emoce vůči muslimské komunitě obecně. A to přesto, že žádný z nedávných teroristických útoků ve Francii nezpůsobila muslimská zahalená žena. Nejinak je tomu ani v Čadu, Nigérii nebo Kamerunu, kde z důvodů boje proti Boko Haram je to opět žena, kdo se musí protiteroristické politice přizpůsobit. Té politice, která potlačuje teroristickou skupinu představovanou muži a zaměřenou na násilí na ženách.

Pokud byste v tomto regionu čekali „tradiční muslimské oděvy“, které jsou všeobecně mediálně známé – nebo jak říká Martin Konvička „na strašáka“ – realita je jiná. Africké muslimsky konformní šaty jsou totiž dlouhé pestrobarevné šaty a ženské turbany. Paradoxně tak z Afriky míří tradiční místní oděvy, které nikoliv v důsledku instagramu, facebooku nebo (chcete-li) globalizace, ale v důsledku tohoto zákazu již nemají místo na veřejnosti.

Chceme Vám vidět za hory, za doly

Jistě, lze pochopit, že většinové společnosti záleží na tom, jak moc je žena oblečená, když jde na úřad, do banky, do nemocnice. Je totiž příjemné, když člověku vidíme do tváře, a působí podivně, když mu nemůžeme myšlenky a emoce „číst z očí“. V případě francouzského zákazu nošení burek a nikábů, šlo právě o zákaz nepřiměřeného zahalování na veřejnosti. Společnost tehdy vydala jasný signál: „Chceme Ti vidět do tváře, chceme vidět, kdo jsi ty, kdož se mnou jednáš.“

Tento signál byl zcela legitimní pro poklidné soužití většinové a muslimské komunity v jedné společnosti. V případě burkin je však situace poněkud rozdílná. Jaký signál vysílá společnost tentokrát? „Chceme Ti vidět až za hory, máme právo civět, ukaž nám, co skrýváš!“ Spor o burky byl sporem o právo na znalost identity protějšku, ale nynější hádka o burkiny je patriarchálním sporem o to, co vše na ženě ještě ostatní vidět mají a musejí. Můžeme nutit ženu, od puberty zvyklou nosit na vlasech šátek a nevystavovat dekolt na veřejnosti, do nošení plavek na natřískané pláži před očima ostatních lidí?

Samotný fakt, do jaké míry je žena ochotná před zraky okolí své tělo odhalit, je vysoce intimní záležitostí. Především by to ale mělo být svobodným rozhodnutím každé ženy. V opačném případě může dojít k tomu, že žena nucená k odhalení z ostychu na pláž nepřijde vůbec. Neexistuje nic jako „právo na zření ženského těla ve spodním prádle“. V případě zákazu burkin jsme proto svědci posledního kroku k úplnému patriarchálnímu ovládnutí ženského těla. Co je ale komu do toho, v jak titěrných plavkách ženy tráví chvíle na pláži, zůstává záhadou.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho I. ročník, 3. číslo.



Autor: Kamila Abbasi

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.