Chybovati je lidské, tedy i soudcovské. O kárné odpovědnosti soudců

Povolání soudce je jedním z nejprestižnějších. Přesto média v poslední době stále více na soudce poutají svou pozornost kvůli jejich kárné odpovědnosti. V tomto článku se zaměříme na nedávno řešené případy pochybení českých soudců a soudkyň.

Obecně ke kárnému řízení

K projednávání pochybení či provinění soudců je příslušný Nejvyšší správní soud (NSS), přesněji jeden z jeho tří šestičlenných senátů specializujících se na kárná provinění soudců. Nejvyšší správní soud se kárným soudem stal 1. října 2008, kdy vešla v účinnost novela zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců. Nejvyšší soud tak vedle kárných provinění soudců řeší též kárná provinění státních zástupců a od 26. června 2009 též exekutorů. V tomto článku se ale zaměříme pouze na soudce.

Kárné provinění je, slovy ustanovení § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Speciální, přísnější ustanovení kárného provinění platí pro soudní funkcionáře (viz § 87 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).

V případě, že jednání soudce naplnilo znaky kárného provinění, uloží mu kárný senát jedno z kárných opatření (§ 19 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců) vyjmenovaných v § 88 zákona o soudech a soudcích. Soudci, který se provinil, může být uložena důtka, snížení platu s maximálním omezením 30 % na 1 rok (při opětovném kárném provinění až na 2 roky), odvolání z funkce předsedy senátu a jako nejtěžší z kárných opatření též odvolání z funkce soudce.

Osobní sympatie, antipatie a zdravotní stav

První skupinou případů jsou ty, kde soudcovo pochybení vyplývá ze samotné podstaty lidí. Někdo je nám sympatičtější více, někdo méně. Jindy nám do života zasáhne neočekávaná nemoc, která ovlivní i naše pracovní nasazení a jejíž důsledky častokrát bývají vidět na výsledcích naší práce. Přesně tyto okolnosti zavedly sudí na lavici kárně obžalovaných.

Případ soudkyně Sylvy Mašínové – nepodjatost v podjatém případu

Sylvě Mašínové, soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 9, rozvrh práce určil, že bude vést jednání ve věci žalobců, fotbalových funkcionářů Romana Berbra a Dagmar Damkové. Konkrétně proti bývalému fotbalovému sudímu Tomáši Kovaříkovi. Meritum projednávané věci ponechejme stranou. Důležitější jsou osobní vztahy obepínající tento případ. Oba žalobci měli v době projednávání své žaloby blízký profesní vztah s tehdejším šéfem Fotbalové asociace ČR, Miroslavem Peltou. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, kdyby Pelta neměl i údajně důvěrnější vztah právě se soudkyní Mašínovou. Tato nejenže se nevyloučila z projednávání věci žalobců pro svou podjatost, ale dokonce vydala rozsudek, jímž uznala jejich nárok.

Kárný senát pod vedením Karla Šimky rozhodl, že Mašínová zůstane soudkyní, avšak po dobu 1 roku jí bude snížen plat o 30 %. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že soudkyně Sylva Mašínová porušila svou povinnost, když neinformovala o své podjatosti, na základě čehož nemohla rozhodnout nezaujatě. Od nejpřísnějšího kárného opatření – zbavení funkce soudkyně – ji zachránilo to, že nebylo možné prokázat příčinnou souvislost mezi podjatostí a vadným výsledkem řízení.

Zajímavostí zůstává, že v tomto kárném řízení došlo k vůbec prvnímu využití takzvané videokonference pro účely výslechu svědka, bývalého předsedy Obvodního soudu pro Prahu 9 a nynějšího předsedy senátu Městského soudu v Praze, jímž je Alexander Károlyi. Z důvodu časově náročného programu a nemožnosti dohody se členy kárného senátu byl svědek vyslechnut takto na dálku.

Případ soudce Jiřího Kalaše – dlouholetý soudce s občasnými výpadky zraku

Jiří Kalaš, soudce Obvodního soudu pro Prahu 10, se podle kárného senátu NSS provinil průtahy v civilních a exekučních řízeních a za tato provinění mu byla udělena důtka.

Většina z provinění spočívajících v průtazích však byla promlčena a v některých případech se nejednalo o pochybení tak závažná, aby za ně musel být soudce Kalaš potrestán. Dokonce za některé z průtahů mohli asistenti nebo administrativní pracovníci soudu, tudíž za ně nemohlo být soudci Kalašovi uloženo kárné opatření. Chyběla příčinná souvislost mezi jednáním soudce a spácháním kárného provinění.

Samotný kárně obžalovaný se ve věci hájil tím, že některá pochybení byla způsobena jeho občasnými výpadky zraku, následkem čehož mohl přehlédnout některé důležité skutečnosti či listiny ve spisu. Konečně i přechod na novou exekuční agendu dělal soudci Kalašovi problém.

Případy soudce Kamila Kydalky – kdy se poučí dosud nepoučený?

Kamil Kydalka soudící na trestním úseku Městského soudu v Praze je známý mimo jiné i pro svou občasnou prostořekost. Ta se projevila, když v době krátce před komunálními volbami komentoval jednotlivé kandidátky a kandidáty. Následně, v době po volbách, komentoval výsledky a šance na vytvoření koalice v Mnichovicích u Prahy, v obci, kde má soudce Kydalka chatu. Za to mu bylo uloženo kárné opatření, proti němuž se bránil i u Ústavního soudu s argumentem, že mu rozhodnutím kárného senátu NSS bylo zasaženo do svobody projevu. Na Kydalkovu argumentaci Ústavní soud nepřistoupil, a proto se Kamil Kydalka obrátil se stížností na Evropský soud pro lidská práva. Ani zde se nedočkal pochopení, když jeho stížnost byla označena za nepřípustnou. Blíže k této věci čtenáře odkazuji na článek o soudcích, kteří hovořili příliš mnoho.

Předseda Městského soudu v Praze, Libor Vávra, tentokrát podal kárnou žalobu, v níž soudci Kydalkovi vytýká jeho vyjádření se ke Klausově amnestii v rozhovoru pro pořad Zvláštní vyšetřování od Seznam Zpráv. Kárný navrhovatel chce snížení Kydalkova platu o 30 % na dobu 1 roku.

Tato věc ještě není rozhodnuta, a to z důvodu omluv soudce Kydalky, že se ze zdravotních důvodů nemůže jednání zúčastnit. Poprvé mu předseda kárného senátu, Jakub Camrda, vyhověl, podruhé po kárně obžalovaném požadoval doložení zprávy od lékaře. To soudce Kydalka ve lhůtě mu stanovené neprovedl a navíc podal proti předsedovi kárného senátu NSS námitku podjatosti, mimo jiné z důvodu, že dříve pracoval na Ministerstvu spravedlnosti. O námitce bylo rozhodnuto tak, že Jakub Camrda z projednávání věci soudce Kydalky vyloučen nebyl. Na výsledek v této věci si tedy budeme muset počkat.

Možný budoucí případ soudkyně Ivany Šperlichové?

Soudkyně zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Ivana Šperlichová není kárně stíhaná, nicméně její případ v tomto článku stojí za to zmínit z důvodu, že v souvislosti s ní a její podjatostí rozhodl Ústavní soud.

V daném případu se jednalo o to, že si obžalovaní pořídili audionahrávku z porady senátu, která probíhala pod vedením předsedkyně Šperlichové. Z nahrávky je patrné, že se o obžalovaných a jejich obhájcích vyjadřovala nevybíravě, což dle stěžovatele (jednoho z obžalovaných v původní trestní věci) má založit podjatost předsedkyně senátu. Ústavní soud tedy řešil, zda lze tuto nahrávku pořízenou z tajné porady senátu použít jako důkaz o „strannosti“ soudkyně Šperlichové, a zdali její výroky svědčí o „strannosti“ předsedkyně senátu v dané trestní věci.

Na položené otázky Ústavní soud odpověděl tak, že není možno předpokládat, že by předsedkyně senátu byla objektivně nestranná, čímž bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Zajímavé je, že už byl v trestní věci stěžovatele vydán rozsudek.

Když se nerozhoduje zákonně nebo rozhoduje nezákonně

Druhou skupinou případů jsou kárná obvinění, kdy někteří soudci pochybili z důvodů časového tlaku, návratu z dovolených a dočasné dezorientaci v podovolenkových novinkách, či z důvodu prostého neuvědomění si, že nejednají v souladu s literou zákona.

Případ soudkyně Drahomíry Regnerové – zahlcení pracovními úkoly po návratu z dovolené

Soudkyni Drahomíru Regnerovou, působící na Okresním soudu Plzeň-jih, čekala po návratu z dovolené na pracovním stole mimo jiné urgence o nutnosti rozhodnout o (ne)prodloužení vazby drogového dealera. Soudkyně o věci rozhodla jako samosoudkyně, ačkoli podle ustanovení § 73f odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, měl v dané věci rozhodnout senát. Kárné provinění soudkyně Regnerové je o to zvláštnější, že v ten samý den, kdy domluvila termín vazebního zasedání, svolala též ostatní členy senátu na pozdější termín hlavního líčení.

Další zvláštností v tomto nešťastném případu bylo, že si procesního pochybení nevšiml ani státní zástupce, ani obhájce, a původně dokonce ani odvolací soud, který rozhodnutí o prodloužení vazby potvrdil. Teprve při vyhotovování písemného rozhodnutí si předseda senátu odvolacího soudu uvědomil, že vazba je přibližně dva týdny nezákonná. Proto vydal příkaz k okamžitému propuštění z vazební věznice a rovněž uvědomil předsedkyni Okresního soudu Plzeň-jih Simonu Kubouškovou. Ta žádala od soudkyně Regnerové vysvětlení, v němž se následně soudkyně Regnerová k pochybení doznala a zdůvodnila jej časovou tísní po návratu z dovolené.

Předsedkyně soudu podala k NSS kárnou žalobu mimo jiné i proto, že chybující soudkyni teprve před 4 měsíci vypršel trest za předchozí pochybení rovněž ve vazební věci. Na řízení o této kárné žalobě nebylo ani tak zajímavé meritum věci (chybující soudkyně se k pochybení doznala, respektive nijak jej nepopírala), nicméně zkoumalo se, proč k opětovnému pochybení téže soudkyně došlo. Navzdory tomu, že předsedkyně soudu tvrdila, že se vždy snažila soudkyni Regnerové vyjít vstříc, advokátka kárně obviněné uvedla, že je chování předsedkyně vůči její mandantce dehonestující. Kárný senát nakonec rozhodl o potrestání kárně obviněné 10% snížením platu na dobu 6 měsíců.

Případ soudce Jiřího Horkého – věděl o chybách, tedy rozhodl

Soudce, pracující na Obvodním soudu pro Prahu 2, Jiří Horký pochybil ve dvou případech týkajících se nezákonné vazby. První případ se týkal neplatiče výživného, kterému byl uložen podmíněný trest. Následně bylo zjištěno, že podmínky uloženého trestu neplní, a proto soudce původní trest zrušil. Problém spočíval v tom, že vazební řízení nařídil až na termín za dva týdny, protože teprve tehdy měla vězeňská eskorta k dispozici automobil k přepravě neplatiče. Po tuto dobu byl tedy nezákonně vězněn.

Druhé pochybení soudce Horkého bylo v případu, kdy přiznal odkladný účinek stížnosti státního zástupce proti tomu, že soudce původně rozhodl o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. V důsledku státním zástupcem podané stížnosti byl obviněný vzat do vazby, která však byla nezákonná.

V obou případech si byl soudce svých chyb vědom. Ve své obhajobě upozornil na nedostatečné administrativní a personální zázemí trestního úseku Obvodního soudu pro Prahu 2. Toto tvrzení vyvrátil předseda příslušného Obvodního soudu. Co se týče prvního případu, NSS vytkl soudci Horkému, že při nedostupnosti eskortního vozidla měl použít jiných prostředků, jako třeba videokonferenci (viz § 73f odst. 2 trestního řádu), aby nebyl obviněný nezákonně držen ve věznici.

Soudce Jiří Horký byl potrestán 10% snížením platu na 6 měsíců, což je opatření mírné oproti tomu, jaké mu hrozilo – zproštění funkce. Zajímavostí je, že už v minulosti tentýž soudce byl zproštěn funkce soudce, ale po zásahu Nejvyššího soudu mohl soudcovské povolání opět vykonávat.

Případ Dany Sedlákové – rozhodování při nejlepším vědomí a svědomí?

Dnes již bývalá soudkyně Okresního soudu v Blansku se provinila tím, že v šesti civilních věcech pozměnila rozsudky tak, že rozhodnutí v písemné podobě byla zcela opačná oproti rozhodnutím vyhlášeným. Zároveň byla předsedkyní daného Okresního soudu a kárnou navrhovatelkou v jedné osobě, Michaelou Zummerovou, obviněna z průtahů v řízeních.

Již za první skupinu prohřešků – měnění rozsudků, byla kárným senátem pod vedením Karla Šimky potrestána zbavením funkce soudkyně. Kárně obžalované soudkyni přitížila i skutečnost, že jí chyběla pokora, sebereflexe a uznání pochybení. Dokonce tvrdila, že se proti ní už delší dobu chystalo údajné spiknutí. Jeho výsledkem mělo být odstranění soudkyně z Okresního soudu, aby na její místo zasedl někdo mladší.

Co z toho všeho vyplývá

Hlavní zprávou je, že soudci jsou „pouze“ lidé. Nejsou to „automaty“ na výrobu soudních rozhodnutí. Soudci, stejně jako kdokoli jiný, se jen stěží brání vlivům, které nesouvisí s výkonem jejich povolání. Na druhou stranu je nutné upozornit na to, že jsou na soudce právem kladeny vyšší nároky. Soudci jsou nadáni mocí vstoupit svými rozhodnutími do života lidí, kteří mají tu smůlu, že se z jakýchkoli důvodů ocitnou v jednací síni některého ze soudů.

Vyhoření není výmluvou. Podstav v justici však představuje problém

Jiná pochybení soudců jsou pak výsledkem jejich celkové přepracovanosti. Tento argument byl obranou nejednoho kárně stíhaného soudce, a nutno dodat, že nejde o argument lichý. Počet soudců, ale i justičních čekatelů, asistentů a administrativních pracovníků je na některých soudech skutečným problémem. Proto je nutné problém řešit například přilákáním nových, mladých justičních čekatelů či asistentů, aby měli za podmínek nastavených Ministerstvem spravedlnosti chuť jít udržovat vysoký standard české justice.

Jak z toho ven?

Velmi inspirativní pro budoucí podobu kárných řízení jsou myšlenky předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala. Ve věci Sylvy Mašínové zdůvodňoval podání kárné žaloby jím samotným koncepčně. Přimlouvá se za to, aby působení justice mělo i „samočistící“ efekt. Aby si své problémy řešila justice sama a nezasahoval do nich zástupce exekutivy, jímž je ministr spravedlnosti. Tato problematika pak souvisí s diskutovanou otázkou vzniku samosprávného orgánu justice.

Také se uvažuje o tom, zda by kárné řízení nemělo být dvouinstanční, aby se v případě uložení kárného opatření mohli vinní soudci obrátit na odvolací instanci. Pokud by k této změně mělo dojít, bylo by nutné vyřešit otázku, který soud by rozhodoval v prvním a který ve druhém stupni. Zda by v případě pochybení soudce okresního soudu byl věcně příslušný soud krajský, v případě provinění soudce krajského soudu by věcná příslušnost náležela vrchnímu soudu a druhou instancí by pak mohl být Nejvyšší správní soud. Co ale kdyby se provinil soudce vrchního soudu? A co kdyby byly vrchní soudy, jak se o tom již několikrát hovořilo, zrušeny? Zavedení dvouinstančního kárného řízení zatím přináší více otazníků a nevýhod (například průtahy kárného řízení), než aby se v dohledné době k této změně přistoupilo. Navíc máme Ústavní soud, na který se soudci mohou s výsledným rozsudkem obrátit.

Autor: Roman Šafář

Kam dál?

Čtěte také: