Komunisté při převratu v roce 1948 těžili z poválečných změn

13. 4. 2018
Na tomto sjezdu KSČ byl Gottwald jmenován premiérem. Záběr portrétů Gottwalda a Stalina z amerického filmového týdeníku The March of Time. Public domain.

V únoru 1948 probíhala v Československu vládní krize, která vyvrcholila přijetím demise dvanácti nekomunistických ministrů a jmenováním nové komunistické vlády. Československá republika byla připojena k sovětskému mocenskému bloku, začal útlak obyvatelstva i ekonomický úpadek. „Vítězný” únor 1948 má však své kořeny již na počátku třetí republiky.

Ministři podali demisi v reakci na pochybné personální změny ve Sboru státní bezpečnosti, které učinil ministr vnitra za Komunistickou stranu Československa. Netušili ovšem, že nová vláda bude doplněna ministry oddanými  Gottwaldovi a že bude nastolen totalitní komunistický režim.

Prezident Beneš novou Gottwaldovu vládu přijal také kvůli tomu, že to po něm požadovali účastníci masových demonstrací organizovaných komunisty. Tím však bylo definitivně zpečetěno komunistické převzetí moci. Cesta k němu započala ve změnách po roce 1945.

Poválečná transformace

Jedna z nejvýraznějších transformací poválečné éry se týkala demokracie. Po skončení druhé světové války platila na našem území ještě tři roky ústava první republiky. Přesto se politický systém třetí republiky (1945–1948) viditelně změnil.

Dne 4. dubna 1945 byla v Košicích jmenována nová vláda složená z ministrů všech tehdy povolených stran a několika nestraníků. Nový systém takzvané Národní fronty vylučoval existenci opozice, čímž byla významně omezena demokracie.

Na politické scéně došlo k výraznému posunu směrem k levici, což bylo do značné míry způsobeno sympatiemi k Sovětskému svazu. Ten totiž na konci války osvobodil většinu naší země a roku 1938 se nepodílel na odstoupení pohraničí Hitlerovi. Není náhodou, že ve volbách roku 1946 triumfovala nejvíce prosovětská strana, tedy komunisté.

Leták Komunistické strany Československa proti fašistické agresi Německa. Public domain.

Mezinárodní vměšování SSSR

Sovětský svaz zasahoval do vnitřních poměrů Československé republiky. Často se uvádí rok 1947, kdy se ČSR pod tlakem Sovětů vzdala možnosti získat peníze z USA díky Marshallovu plánu. Sovětský vliv byl ale patrný již v roce 1945. Tehdy bylo dosaženo dohody o připojení Podkarpatské Rusi, československého území, k SSSR. Okolnosti, za jakých jsme se s nejvýchodnějším územím státu museli rozloučit, lze označit za protiprávní.

Již na konci roku 1944 Sověti zahájili na Podkarpatské Rusi násilnou kampaň. V rámci ní přesvědčovali tamní obyvatelstvo, že je žádoucí připojit se k Ukrajincům žijícím na území SSSR. Jasným dokladem nerespektování československých územních nároků je výzva z prosince roku 1944 požadující, aby český vládní delegát opustil Podkarpatskou Rus. To stejné lze říci o útoku Rusínů na tamější budovu československé armády v lednu roku 1945. Tento násilný akt měl za následek vyhánění úředníků z budovy, aniž by proti tomu účinně zakročily sovětské orgány.

Sovětský vliv nakonec dosáhl takové míry, že politická reprezentace ČSR uznala za vhodné Podkarpatskou Rus přenechat svému osvoboditeli – a to i přesto, že s něčím takovým ani náznakem nepočítala československo-sovětská smlouva z roku 1943.

Místo zákonů dekrety

Důraz na levicová témata a větší otevřenost myšlenkám přicházejícím ze SSSR se podepsaly i na rozsáhlém znárodňování. Právním rámcem poválečné nacionalizace byly prezidentské dekrety z října roku 1945, v nichž se stanovilo, jaké doly, banky či závody již nebudou v soukromém vlastnictví. Kritéria se lišila v závislosti na odvětví. V jednom z dekretů například stálo, že „se znárodňují zestátněním (...) podniky průmyslu kovodělného, elektrotechnického, jemné mechaniky a optiky, s více než 500 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1942 až 1944.“ Znárodnění zásadně proměnilo ekonomicko-sociální poměry ve prospěch komunistů a později jim usnadnilo cestu k likvidaci soukromého sektoru.

Benešovy dekrety se ovšem netýkaly jen znárodňování. V době neexistence parlamentu (do října roku 1945) dekrety nahrazovaly zákony. Ač je vydával prezident, největší podíl na jejich obsahu nesla vláda. S bouřlivou proměnou Československa souvisel dekret ze srpna roku 1945 o úpravě státního občanství Němců a Maďarů. Většina Němců v důsledku vydání dokumentu pozbyla československé občanství. Tito lidé (zhruba 2 miliony) museli posléze Československo opustit v rámci organizovaného odsunu [1] . Posvětily ho Velká Británie, Spojené státy americké a SSSR v Postupimi v létě roku 1945. Naopak odsun Maďarů zde schválen nebyl, tudíž neproběhl.

Jak odsun souvisel s růstem moci a obliby komunistů? Jednoduše – již za třetí republiky se vylidněné pohraničí masově dosídlovalo. A právě KSČ si na tomto procesu přisvojovala neúměrné zásluhy, na což jiné politické strany neuměly efektivně reagovat.

Komunistická strana například dokázala využít toho, že se Osidlovací úřad, pověřený přidělováním půdy nově příchozím do pohraničí, nacházel pod jejím vlivem. Na této skutečnosti si účinně budovala politický marketing. V důsledku účinné propagandy cítili mnozí z osídlenců pohraničí vděčnost vůči Gottwaldově straně, což dokládají i vysoké volební zisky KSČ právě z pohraničních oblastí.

„Vítězný” únor měl svou generálku

Varovným signálem blížící se totality byl podzim roku 1947. Komunisté na Slovensku se pokusili zlikvidovat tamní Demokratickou stranu, mimo jiné za použití lží, vykonstruovaných obvinění [2] i zatýkání. Třebaže neuspěli, zdokonalili se v nečistých praktikách, které jim tolik pomohly při triumfu v únoru 1948. Společnost jednání komunistů tolerovala. Komunisté svou kampaní Demokratické straně uškodili, a nijak za to nepykali.

Slovenské drama z roku 1947 je někdy bráno jako generálka na „Vítězný” únor. Předchozí příklady nicméně dokládají, že cesta k uchopení moci komunisty se začala rýsovat již s koncem války. Poválečné fenomény, jako je omezení pluralitní demokracie, levicovost, větší příklon k SSSR, nacionalizace či proměna pohraničí, byly totiž jednoznačně provázány se sílícím vlivem komunistů.

 


[1] Ještě před organizovaným odsunem se odehrával odsun divoký. Toto nelegální vyhnání více než půl milionů Němců se neobešlo bez vražd a násilí.

[2] Komunisté tehdy kupříkladu vinili politiky ve vedení Demokratické strany z organizování protistátního spiknutí. Podle dnešního stavu poznání přitom žádné spiknutí chystáno nebylo, takže se jednalo o výmysl ze strany komunistů.

Autor je historik.

Čtěte také

Cesta makasarové stěny z Právnické fakulty zpět do vily Tugendhat

Peripetie jazykového zákona z první republiky

Kterak na Brno dopadlo tíha té nejtěžší vlny



Autor: Adam Pálka

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.