„Konec politického islámu na ombudsmanátu?“ Reakce na článek advokáta Zahumenského

~KOMENTÁŘ~

Na úvod předesílám, že jsem si vědom možného nařčení ze zaujatosti, neboť jsem bývalý zaměstnanec kanceláře ombudsmana a za působení Anny Šabatové jsem v kanceláři pracoval přibližně tři roky. Přesto anebo možná právě proto cítím povinnost na příspěvek Davida Zahumenského reagovat vlastním textem a některé výroky uvést na pravou míru. Tato reflexe se mi nepíše lehce a dlouho jsem hledal správná slova, kterými bych vyjádřil své znepokojení a současně zůstal ve své kritice konstruktivní. Samotný příspěvek, který je dostupný zde, [1] jsem si musel několikrát přečíst, abych se ujistil, že se nejedná o žánr z oblasti satiry a že je skutečně napsaný advokátem Davidem Zahumenským (resp. ve spolupráci s jeho ženou). 

Lidská práva v defenzivě

V poslední době jsme si asi už zvykli, že jsou lidská práva ze strany veřejných činitelů, politiků i jednotlivců vykládána poněkud podivně (až podivínsky). Tu se u práv etnické menšiny zdůrazňují její povinnosti, zatímco se na druhé straně volá po téměř neomezené svobodě slova zahrnující xenofobní a rasistické projevy; tu se zdůrazňuje ochrana veřejné bezpečnosti včetně ústavního práva na zbraň, zatímco se odmítá pomoc několika sirotkům ve válkou zasažené Sýrii; tu se akcentuje ochrana tradičních křesťanských hodnot, zatímco hodnoty jiných náboženství si stejnou ochranu jakoby nezasluhují.[2]

Do nedávné doby šlo v podstatě o laický výklad, který pramenil spíše z neznalosti či nepochopení významu a obsahu lidských práv a jejich místa v našem ústavním systému. To se samozřejmě týká též nepochopení práce ombudsmana – v této souvislosti se objevují názory, že snad ombudsman není určen k ochraně lidských práv, přestože se lidskoprávní agendě věnuje již více než 13 let [3], a kterou mu přidělil sám zákonodárce.[4]

„Po éře nekritického přístupu Anny Šabatové, která neváhala v čistě politických kauzách, jako je ta nejznámější šátková, zašlapat své názorové odpůrce, je to příjemná a nezbytná změna. Konečně jsme se zase vrátili do fáze, kdy je přípustná debata a odlišný názor.”

Samotné jádro článku Davida Zahumenského je obsaženo v následující citované pasáži:

„To, že se obě muslimky snažily za podpory mnoha jiných prosadit cíle politického islámu (které jsou neslučitelné s podstatou právního státu, lidskými právy a svobodou jednotlivce) za využití institutů bytostně lidskoprávních, přitom kritizoval i Městský soud v Praze (…) Zde musí každý zastánce svobody a lidství ocenit, že soud projevil mimořádnou odvahu nazvat věci pravými jmény a současně se nebál postavit nesmyslným politickým závěrům ombudsmanky. Nejvyšší soud nicméně přistoupil na rétoriku politického islámu a odmítl poskytnout ochranu podstatě právního státu.”

Působí poněkud absurdním dojmem, pokud chce autor nazývat věci pravými jmény, avšak sám vzápětí podává pokřivený pohled na lidská práva. Autor se snaží čtenářům namluvit, že projev práva na náboženské vyznání (nošení hidžábu) je jakýmsi nepřijatelným politickým aktivismem („politický islám”). Pro vysvětlení veřejnosti a snad i pro připomenutí samotnému autorovi mohu poukázat jen na to, že právo nosit hidžáb je projevem náboženského vyznání chráněné zejména článkem 16 Listiny základních práv a svobod a článkem 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Toto právo lze omezit, pokud je tak stanoveno zákonem a pokud toto omezení sleduje legitimní cíl a je k dosažení legitimního cíle nezbytné. Takto je potenciální omezení manifestace víry chápáno doktrínou, vyloženo celou řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a konkretizováno doporučeními monitorovacích orgánů OSN.

V právnických kuloárech či v rámci řádné politické debaty můžeme samozřejmě diskutovat, zda zákaz šátku v tom či kterém případě projde, či neprojde testem legitimity a nezbytnosti. Takové diskuze probíhají a je legitimní je vést.[7] Označovat však realizaci ústavně zaručeného práva jednotlivcem a jeho ochranu z pozice ombudsmana za „prosazování politického islámu” je zcela mimoběžné – a to jak právně, tak lidsky. Chce snad autor tvrdit, že vedle ombudsmanky je to i Nejvyšší soud a Evropský soud pro lidská práva, kdo dosud neprozřel a nepochopil, že náboženská svoboda je ve skutečnosti nástroj skryté politické islamizace?

Další autorovy závěry o tzv. politickém islámu, který se podle něj demonstruje například „týráním děvčátek při mimořádně odpudivých praktikách jako je ženská obřízka”, jsou podle mého názoru zcela mimo seriózní diskuzi o rozsahu náboženské svobody v Evropě a asi ani podrobnější komentář nezasluhují.

Podpásový úder

David Zahumenský rovněž Anně Šabatové vyčítá, že vyzvala Stanislava Křečka, v té době jako svého zástupce, aby se nevyjadřoval ke kauzám, které nespadají do jeho působnosti, a o tomtéž zpravila média. Autor v tomto kontextu dokonce hovoří až o „útocích na oponenta”.

Je třeba si uvědomit, že český veřejný ochránce práv je (na rozdíl od rakouského) monokratickým orgánem, přičemž za jeho fungování je plně odpovědná osoba ombudsmana (a nikdo jiný!). Ombudsman sice může část své agendy svěřit svému zástupci, nicméně je to právě ombudsman, kdo udává kurz celé instituci. Jak by chtěl tedy autor řešit situaci, kdy jsou oficiální stanoviska představitele instituce relativizována, či dokonce popírána jeho zástupcem (který navíc není v dané oblasti k výkonu mandátu pověřen)? Toleroval by snad David Zahumenský, aby jeho koncipienti do médií prezentovali odlišné názory o kauzách klientů, které jako advokát zastupuje?

Ombudsman a občanská společnost

David Zahumenský dále v novém ombudsmanovi spatřuje „naději, že se bude smět o nebezpečí politického islámu mluvit.” Veřejná diskuze o čemkoliv je samozřejmě vítaná. Od nového ombudsmana je však podle mého názoru třeba očekávat především to, že bude plně vykonávat svůj mandát definovaný zákonem o veřejném ochránci práv a bude se zabývat bez rozdílu všemi případy, které mu přistanou na stole, tedy včetně případů diskriminace na základě náboženského vyznání. Chtít od něj cokoliv jiného je pošlapáním smyslu a funkce této instituce.

Ombudsman není přítel veřejné moci a často ani společenských nálad. Z povahy věci má stát v opozici a nacházet se v permanentním konfliktu. Aby jej však tento konflikt „nezválcoval”, je nutné, aby se mohl vždy plně opřít o podporu občanské společnosti a především odborníků a právníků zabývajících se lidskými právy. A je přitom jedno, zda je osobou ombudsmana Anna Šabatová nebo Stanislav Křeček – o ně samé v tuto chvíli nejde.

Otázka je totiž položena tak, zda se dokážeme my právníci postavit za skutečný smysl lidských práv a ombudsmanské instituce a zda budeme, často i proti proudu, hájit principy, na nichž jsou založena. Nic víc po nás ani nikdo nechce.

Autor: Pavel Doubek

[1] David Zahumenský, Konec politického islámu na ombudsmanátu? Dostupné zde: http://blog.aktualne.cz/blogy/david-zahumensky.php?itemid=35916&fbclid=IwAR2MnjkKUb_pXxknkSgLf5Oo5xpPEndn_tVTWj2rOE1dJV1iFQnB532LD_s   

[2] Pojem lidských práv a jejich místo v našem ústavním systému osvětlují například tyto publikace: Pavel Molek, Základní práva – svazek druhý Svoboda (2019): Wolters Kluwer, ISBN 978-80-7598-525-5; Ivo Pospíšil, Tomáš Langášek, Vojtěch Šimíček, Eliška Wagnerová a kol., Listina základních práv a svobod. Komentář (2012): Wolters Kluwer, ISBN 978-80-7357-750-6.

[3] Jedná se o tzv. národní preventivní mechanismus zřízený podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení, který má za úkol chránit osoby před mučením a špatným zacházením v místech, kde jsou omezeny na osobní svobodě.

[4] Jde o tyto novely zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv: zákon č. 381/2005 Sb. (ochrana před mučením), č. 198/2009 Sb. (ochrana před diskriminací), č. 427/2010 Sb. (dohled nad vyhoštěním cizinců), č. 198/2017 Sb. (ochrana osob se zdravotním postižením) a č. 365/2017 Sb. (rovné zacházení s občany členských států Evropské unie).

[5] Zpráva o šetření je s kompletní argumentací dostupná v online evidenci stanovisek ombudsmana pod spisovou značkou 173/2013/DIS. Dostupné z: http://eso.ochrance.cz/Nalezene/Edit/2006  

[6] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019, sp. zn. 25 Cdo 348/2019.

[7] Ostatně i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nalezneme případy, kdy právo na náboženské vyznání muselo ustoupit jiným právům.