Nelidskost, vlastnost vyhrazená člověku

27. 6. 2016
Foto: Jakub Strouhal

Začátek začátku bývá koneckonců nejtěžší. Začátek dlouhých cest. Dlouhých poznání. Dlouhých vyprávění o krátkosti člověka. Co proti nim znamená jediný krok? Krok, kterým začíná i ta nejdelší cesta?

Nebudu lhát, prozradím-li o sobě, že často cestuji vlakem. Příčinou tohoto počínání není má láska k posprejovaným skleněným tabulím, podžvýkačkovaným sedákům, dírovým toaletám ani nepitné vodě, ale prostá potřeba se přepravovat. Maslowowu pyramidu přeměňuji v základech potřebou dojezdu, někdy též dochůze či doletu. Přepravuji se do školy, domů i do práce napříč republikou. Týden co týden. Jelikož nejsem prezidentka, ani jsem nezdědila síť luxusních hotelů po celém světě, cestuji prostředky, v nichž spolu se mnou cestují i ti, kdo také nejsou prezidenty ani dědici hotelových komplexů. Popravdě - je nás mnoho! A spolu s nimi prožívám jejich příběhy.

Jednou, za sedmero drnknutími vlakového pražce, jsem otevřela občanský zákoník. V tom oči pána s F., tedy pána s Funkcí v České advokátní komoře, pohlédly na dobře známý formát oblíbené publikace. Hovořili jsme spolu o právu a bezpráví. Bezpráví, jež pociťují koncipienti, když je vyhazuje od advokátních zkoušek, a jeho právu tak činit. „On si každej z nich myslí, že bude dělat jen fúze a akvizice, ale co třeba rozvody?“ lamentuje pán s F. Využila jsem svou svobodu projevu v negativním slova smyslu a jejich neschopnost rozvádět jiné dále nerozváděla. On si taky každej student právnické fakulty v prvním ročníku myslí, že jednou bude bohatej, ale na starý absolventský kolena dělá rozvody, nebo někdo jiný dělá jeho soukromé rozvody - a ani jedno není zlatým dolem.

Za osmero drnknutími vlakového pražce jsem poznala babičku s pětiletým dítětem, jehož hlasitý tablet mi do hlavy jak kulka opakovaně vstřeloval větu: "Neboj se říkat ostatním o Jehovovi, já už se také nebojím říkat dětem o Jehovovi." Ačkoliv je svoboda náboženského vyznání zaručena Listinou základních práv a svobod, svoboda jednoho měla přeci skončit tam, kde začínala svoboda druhého, tedy moje. Naštěstí pro mě – alespoň se nebojím ostatním říkat o Jehovovi.

Za devatero drnknutími vlakového pražce žil, byl a především cestoval postarší muž. Na rukou i nohou měl vytetované kříže. Vypadaly jako chybně otočené písmeno X nebo jako znaménko plus hledající svůj odraz v mínusech. Bývalý vězeň ze Slovenska. Jeho svoboda projevu by překřtila i právo nevypovídat. „A tak jsem toho státního zástupce i soudce podplatil, abych šel sedět jenom na pět let. To musíš vědět, za jaký nitky zatáhnout,“ vypráví a u toho popíjí čerstvě zteplalé vlakové pivo.

Za desatero, jedenáctero a dvanáctero horami, za řekami kratšími než životní cesta pana Haniho, poslouchám příběh poslední. Hani, nenápadný muž. Vystudoval farmacii a obchodní právo. Založil lékárnu, kde prodává primárně přírodní produkty s vlastní recepturou. Na původně žertovnou otázku, zda již vymyslel lék proti rakovině, dodává s vážnou tváří, že vynalezl přírodní produkt účinkující u 4983 z pěti tisíc pacientů s nádorovými onemocněními. Ale při prezentaci tohoto mnohem levnějšího produktu ve Švédsku mu nadnárodní farmaceutické společnosti sdělily, že studie nesmí být zveřejněna a produkt registrován. Za mlčení mu nabídly 20 milionů eur. Částku odmítl. „Život nesmí být jenom o penězích...“

Sklesle dodávám, že farmaceutickým společnostem jde primárně o zisk, nikoliv o zdraví zákazníků. Stejně jako vyspělým evropským a americkým státům v otázce pomoci chudé Africe. Pokud by totiž pomoc bohatých států těm chudým byla opravdu efektivní, potom by životy těch bohatých byly v samotném důsledku dražší. Levná pracovní síla, levné suroviny i levná ropa by s rostoucí životní úrovní Afričanů zdražovaly. A kdo si chce takový “luxus” dovolit?

 

Hani se mě ptá, zda jsem navštívila Afriku. Dodává, že v neděli opět jede do Etiopie. Staví tam školy a nemocnice. Studentům z Afriky zprostředkovává možnost studovat v Evropě. Ti stejní studenti se poté vrací do škol a nemocnic, co vybudoval.

Ve veřejné diskusi se v posledních měsících hemží informace, jak nás budou muslimové znásilňovat (protože JÁ viděl na internetu muslima, jak znásilnil ženu!). Také nám budou řezat hlavy. A našim plyšovým medvídkům je budou řezat zase jejich děti. To se vyučuje, mají na to školky. Budou po nás chtít jídlo a pití zadarmo, ale nebudou si ho v závěru vážit. (Důkazy? JÁ viděl muslima hodit plastovou láhev s vodou do příkopu!) A pak že trpí, že mají žízeň?! „Je toho plný jútúb. A teď se valí k nám. S mobilama a v kožených bundách.”

Mohu na základě své osobní zkušenosti analogicky tvrdit, že muslimové náš svět spasí, protože Hani jej jakožto muslim ve své lidskosti zachraňuje? Není lepší nechat jednotlivce jednotlivci, jednotlivosti jednotlivostmi a o generalizaci se pokoušet pouze při zametání vlastního prahu? Nelidsky se může chovat pouze člověk, zvířata být nelidská neumí, kameny nemají emoce a rostliny nemluví. Nelidsky se nechovají všichni lidé, ale pouze někteří z nich. Nelidsky se nechovají muslimové, křesťané nebo židé, ale pouze někteří z nich.


Fejeton byl upraven pro potřeby časopisu. Jeho původní verze byla napsána pro soutěž Právnická povídka 2016.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho I. ročník, 2. číslo.


Autor: Svatava Veverková

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.