Půda má moc, horká půda ještě víc

25. 9. 2018
Foto: messianieuws.nl: Jerusalem; CC0 Public Domain

Není mnoho věcí, o které lidstvu jde tolik jako o prosazení svých mocenských zájmů. A půda je pro tyto účely jako stvořená. Jak to ale dopadá, když to pod povrchem doslova vře? Příkladem může být dlouho trvající konflikt o území Izraele a Palestiny.

Státní území je častým předmětem světových dohod, hůře pak konfliktů. V prvním případě můžeme připomenout Pakt o neútočení (známý též jako Pakt Ribbentrop-Molotov) uzavřený nacistickou Třetí říší a sovětským Ruskem. Součástí tohoto paktu bylo rozdělení Evropy pod sféry vlivu Německa a Ruska. Aktuálně můžeme dlouho trvající konflikt o území sledovat v případě politických i vojenských bojů Izraele a Palestiny.

Rozložení sfér vlivu

Pro existující stát je důležité, aby jej tvořili lidé (obyvatelé). Aby byl stát suverénní, musí na svém území vykonávat svrchovanou, tedy zvenčí nerušenou, moc. A je dobré, když se vznikem nového státu souhlasí většina světových států. Toto všechno by nebylo k ničemu, kdyby „stát“ neměl své území. [1]

Pro absolventy předmětu Pozemkové právo není s podivem, když napíši, že „půda hýbe světem“. O tom ostatně svědčí i praxe Ústavního soudu (např. jeho nedávný nález ke zrušení tzv. druhé restituční tečky). Toto si jistě uvědomují i Palestinci, kteří desítky let bojují za znovuobnovení svého státu, jehož hlavním městem má být Jeruzalém. Proti nim však stojí Izrael, který znovuobnovení nezávislé Palestiny není nakloněný.

Mezi židovským státem Izrael a arabským i palestinským obyvatelstvem existuje dohoda o autonomii některých území. Asi nejznámější je pásmo Gazy. Dalším je teritorium táhnoucí se od části Jeruzaléma na Sever, tedy západní břeh řeky Jordánu. A právě na území města Jeruzaléma se v posledních týdnech odehrávají nové události v konfliktu, jehož konec je prozatím v nedohlednu. Izraelská vláda a parlament totiž počátkem února legalizovali již vystavěné a posvětili novou výstavbu izraelských osad na územích náležejících Palestincům.

Vyvlastnění jako mocná izraelská zbraň?

Počátkem února 2018 byl přijat zákon, kterým izraelský parlament zpětně zlegalizoval již vystavěné osady. Pomineme-li otázku porušení zákazu retroaktivity, dal by se krok izraelské vlády, která zákon navrhla, a rovněž Knesetu, izraelského parlamentu, označit za velmi necitlivý zásah do práv palestinských vlastníků půdy, na níž nyní stojí izraelské osady. Ačkoli nejsem znalcem a už vůbec ne odborníkem na izraelské pozemkové právo, z obecné aplikace a smyslu institutu vyvlastnění půdy vyplývá, že by měl být použit pouze v nejkrajnějších případech. Rozhodně by neměl být prostředkem zneužití ovládnutí určitého území, které je předmětem sporu.

Celý problém legalizace ilegálně vystavěných izraelských osad spočívá v tom, že Jeruzalém měl být pod mezinárodní správou. Toto téma však již dnes není příliš aktuální, protože jak Trumpovy USA, tak několik dalších izraelských spojenců plánuje přesunout, či již přesouvá, své zastupitelské úřady většinově z Tel Avivu právě do Jeruzaléma. Navíc i sami Izraelci v nedávno přijatém zákonu o národním státu označují za své hlavní město právě „sjednocený a celý“ Jeruzalém.

Výstavbou nových a rozšiřováním stávajících izraelských osad je fakticky zabráněno vzniku celistvé Palestiny, která měla zahrnovat území pásma Gazy a území západního břehu Jordánu. Navíc Izrael porušuje na konci roku 2016 přijatou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která po Izraeli požaduje, aby neosidloval palestinská území. V důsledku přijetí zákona o národním státu jsou izraelské osady označovány za „národní zájem“, čímž je obsah rezoluce z roku 2016, dá-li se to tak říci, zcela vyprázdněn.

Jasnící se nevyjasněné stanovisko USA

Na problémovou výstavbu nových osad na území východního Jeruzaléma poukazoval bývalý americký prezident Barack H. Obama. Ten byl krátce před skončením svého mandátu nařčen (mj. i svým nástupcem, současným americkým prezidentem Donaldem J. Trumpem) z toho, že se staví proti Izraeli. To však odcházející prezident USA několikrát popřel, přičemž jeho slova dokládá i fakt, že v září 2016 schválil historicky největší vojenskou podporu pro Izrael. Z Obamovy strany při kritice výstavby izraelských osad šlo pouze o poukázání na problém, o kterém by se mělo otevřeně jednat, aby se přiblížila vidina konce desítky let trvajícího izraelsko-palestinského konfliktu.

Nejnovější události týkající se izraelského osidlování východní části Jeruzaléma se vyskytly krátce po nástupu amerického prezidenta Donalda J. Trumpa do úřadu. Toto načasování není nikterak překvapivé, protože v této chvíli již exprezident Barack H. Obama a jím vedená administrativa byla pro skutečný posun k míru mezi Izraelci a Palestinci. Stavebním povolením, které vydala jeruzalémská radnice, však konflikt pouze eskaluje. Předmětem stavebního povolení je 566 bytů pro Izraelce ve čtvrtích, v nichž žije převážná většina arabského a palestinského obyvatelstva. Toto osidlování má pokračovat, a to vydáním povolení až pro 11 000 nových bytů určených izraelskému obyvatelstvu.

Nově nastoupivší americký prezident Trump je po dlouhých letech prvním v úřadu amerického prezidenta, komu zastavování východního Jeruzaléma a obsazování západního břehu Jordánu nevadí, ba právě naopak tyto akce skrze svůj souhlas (nepřímo) podporuje. Trumpova podpora spočívá ať už v přesunu zastupitelského úřadu USA z Tel Avivu do Jeruzaléma, nebo v prohlášeních typu, že výstavba osad v zásadě nebrání uzavření míru mezi znesvářenými stranami. To by byla zajisté pravda, mír nestojí a nepadá pouze se zastavením výstavby izraelských osad na sporném území, avšak jde o jeden podstatný kámen, který tvoří mozaiku izraelsko-palestinského konfliktu.

Závěrem a bez konfliktu

Z výše řečeného je evidentní, že takřka žádný světový konflikt nelze označit za „černobílý“. Vždy je dobré zjišťovat, co, kdo a proč za daným konfliktem stál a/nebo stojí. V izraelsko-palestinském konfliktu je vina na obou jeho stranách. Dílem leží na bedrech izraelských politických představitelů, kteří svými místy velmi necitlivými rozhodnutími (výstavbou dle mezinárodního, ale i izraelského práva ilegálních osad na okupovaném území) prohlubují propast mezi znesvářenými stranami.

Ačkoli izraelský Nejvyšší soud svým rozhodnutím v roce 2014 nařídil zbourání jedné, i podle izraelského práva nelegální, osady – Amona – na území západního břehu Jordánu, nechal se izraelský premiér Netanjahu slyšet, že na témže sporném území Západního břehu započne výstavba nové osady. Navíc zákon o národním státu, který obsahuje mnoho protipalestinských ustanovení, je silou působící proti snahám o dosažení míru. A to zákon nebyl prosazen zcela tak, jak bylo původně zamýšleno, kdy se z návrhu zákona vyškrtl článek o tom, že by izraelský Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti měl stavět židovský charakter země nad demokratický charakter státu Izrael.

Zároveň díl viny náleží též palestinské straně, když se snaží silově prosadit své zájmy, přičemž hlavním z nich je vytvoření vlastního státu uznaného světovým společenstvím. Také není možno opomenout, že díl viny na izraelsko-palestinském konfliktu mají státy, co dění zdánlivě pozorují zvenčí, nicméně svými podloudnými aktivitami (deklarovanou či zbrojní podporou) oddalují možnost mírového vyřešení již tak napjaté situace. Konflikt jistě přiživují i prohlášení, která pravidelně směrem k Izraeli (prohlášení pozitivní) či k arabskému obyvatelstvu (prohlášení negativní) vydává americký prezident Trump. Nebo prohlášení proti židovskému státu, která v reakci na přijatý zákon o národním státu pronesl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, když Izrael označil za „nejsionističtější, nejfašističtější a nejrasističtější zemi na světě“.

Je nutné, aby mírové rozhovory přerušené v roce 2014 znovu započaly a aby se situace zklidnila. Nedávnými událostmi se však mírové vyřešení neblahé situace na horké blízkovýchodní půdě velmi vzdálilo.


[1 ] Již na přelomu 19. a 20. století stanovil tuto tříprvkovou charakteristiku pojmu stát rakouský právní teoretik Georg Jellinek. Mezi tři definiční znaky státu patří obyvatelstvo, státní moc a území.


Kam dál?

Čtěte také:


Právo o páté: O právním jazyku, právu a literatuře s Martinem Škopem

Babiš by nás musel zavřít do koncentračních táborů a dát nám roubíky, abychom nemluvili, řekl investigativní novinář Jaroslav Kmenta

Kateřina Šimáčková: Podmínkou svobodné společnosti je respekt k jinakosti




Princip omezené důvěry v dopravě na pozemních komunikacích

Doprava na pozemních komunikacích je spojena s mnohými riziky, řešením kolizních situací, ale také s problémy při posuzování odpovědnosti za zavinění dopravní...

Číst více

Uber v Brně a kachní rčení

Ústavní soud zveřejnil 13. listopadu svůj nález sp. zn. III. ÚS 4072/17 ve věci podnikání společnosti Uber v Brně. Na základě nálezu se bude už potřetí...

Číst více

Vlk způsobuje statisícové škody. Co s tím?

V posledním roce jsme mohli sledovat zvyšování počtu útoků vlků na zvířata v soukromých chovech, především na ovce a kozy. Znamená zmíněná eskalace, že...

Číst více

Autor: Roman Šafář

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.