O tečce, která není

Říká se, že psaní právních textů není detektivka a pachatel by měl být odhalen hned v úvodu. Nebudu tedy otálet a rovnou prozradím pointu následujícího textu. Je jím sdělení, že za slovem viz se nepíše tečka. Následující text je o této tečce, která není. Je to tedy vlastně text o ničem.

11. 7. 2022 Mgr. Pavel Kandalec, Ph.D., LL.M.

Bez popisku

Mám ale v záloze ještě několik dalších postřehů. Jejich společným jmenovatelem je to, že jde o chyby, které studenti často dělají při psaní právních textů. Mým osobním favoritem je slovo viz. A právě zde, v předchozí větě, je krásně vidět, proč je jeho psaní s tečkou stále tolik populární – Word totiž tuto verzi nepodtrhne jako chybnou, neboť pokud viz stojí na konci věty, tečka za ním následuje. Je to ale tečka ukončující větu.

Wordovský korektor poněkud upozadil důležitost některých školních znalostí. Dnes už málokdo napíše slovo výjimečně v nesprávné podobě vyjímečně. Posledně napsané slovo totiž wordovský korektor ihned odhalí. Podobně přestává být důležité umět dokonale odříkat vyjmenovaná slova – Word vám je připomene sám.

Zde tedy nabízím na stříbrném podnose několik typických chyb, které se stále dokola opakují v právních textech (a nemusí to být zdaleka jen texty studentské, některé tyto chyby se vyskytují i v textech rozhodnutí vrcholných soudů):

Obrovsky rozšířené je slovo standartní. Ono není samo o sobě špatně (proto je ostatně Word nepodtrhne), míří nicméně k prezidentské standartě. Pisatel však obvykle zamýšlí sdělit, že je něco obvyklé, tedy standardní.

Stejně záludné je slovo vyplývat (nějaký závěr z něčeho). Nesprávnou podobu vyplívat Word nepodtrhne, protože není úplně vyloučená. Pojednává však o plení plevele na zahrádce, což v právních textech není až tak časté téma.

A do třetice největších záludností slovo protežovat (ve smyslu někoho upřednostňovat, ochraňovat). Vychází ze slova protekce či francouzského protégé a nepíše se zde tedy ě. Slovo protěžovat však existuje také – pokud hovoříme o tom, že je něco těžké, např. batoh se nám může na zádech po dlouhé cestě protěžovat.

Za samostatnou pozornost stojí rozlišování slov statut a status. Statut je předpis – často ve spojení jako statut města, statut svěřenského fondu. Možná si také ještě z českých právních dějin vzpomeneme na Statuta Konrádova. Naproti tomu status je osobní stav, tedy např. status studenta, společenský status. Na státní občanství je také někdy nazíráno jako na status.

Velmi rozšířeným nešvarem je chybné napsání měkkého i ve shodě podmětu s přísudkem ve větách, kde je podmětem slovo soudy. Správně: soudy rozhodovaly.

Jednotlivé stupně dokonání trestného činu se označují jako stadium, nikoliv stádium.

Nevyplněná směnka je blankosměnka, nikoliv bianco směnka.

Předčasné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se nazývá podmíněné propuštění, nikoliv podmínečné propuštění.

Pokud je smlouva ve skutečnosti podepsána později, než je v ní uvedeno, pak jde o antedatovanou smlouvu, nikoliv antidatovanou.

Jednotlivé body či témata můžeme vytyčit (odvozeno od slova tyč), nikoliv vytýčit.

Vrcholné soudy, na které se obracíme, se nazývají Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soudÚstavní soud. Nikoliv tedy Nejvyšší soud České republiky či Nejvyšší soud v Brně apod.

Když nevíme přesný počet, pak můžeme říct, že jde řádově o jednotky, desítky, stovky atd. Můžeme to i upřesnit např. tak, že jde řádově o nižší desítky tisíc. Špatně je však říct, že jde řádově o 20 až 30 tisíc.

Osobní údaje jsou správně nazývány nacionále. Rozšířené slovo iniciály označuje jen první písmena jména a příjmení. Obvykle má však pisatel na mysli veškeré osobní údaje, a přesto tyto nesprávně označuje jako iniciály.

Odměna se uděluje, trest se ukládá. Sousloví udělit trest tedy v právním textu není správné.

Podobně není správné děkovat v textu za něco nešťastného. Neříká se tedy „Díky nepozornosti za volantem došlo k nehodě,“ nýbrž „Kvůli nepozornosti za volantem, došlo k nehodě.“

Některým obratům pro fajnšmekry je lépe se úplně vyhnout. Tak např. používání přechodníků. Správně by měly reflektovat osobu, ke které se vztahují: používaje (muž), používajíc (žena), používajíce (plurál).

Čemu se naproti tomu vyhnout nelze, je používání zájmena svůj. To totiž použito být musí, vztahuje-li se k podmětu ve větě. Záleží tedy na tom, co vlastně zamýšlíme sdělit: „Byl tam s jeho ženou,“ versus „Byl tam se svojí ženou.“ Mravnější varianta je ta posléze uvedená.

Končím tedy lapidárním vysvětlením, proč se slovo viz nepíše s tečkou. Slovo viz je totiž rozkazovací tvar slovesa vidět ve druhé osobě singuláru. Na rozdíl od zkratky srov. je slovo viz celým slovem. Stejně mi ale zůstává utajeno, proč se to viz v singuláru tolik používá, když se přitom pisatel ve zbytku svého textu na své čtenáře obvykle obrací v plurálu. Proč se vlastně nepíše vizte? Tak tedy viz nebo vizte výše uvedený text.

Mgr. Pavel Kandalec, Ph.D., LL.M.

odborný asistent Katedry ústavního práva a politologie PrF MU, advokát


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info