Recenze knihy Citizenship: Občanství jako mýtus i nástroj nerovnosti

Autor knihy Dimitry Kochenov ve své publikaci přesvědčivě rozebírá a demytizuje institut občanství. Historicky totiž mělo spojení občanství s určitými právy za následek  například i genderovou a rasovou diskriminaci. Na tomto institutu však tradičně stavíme úzký vztah mezi státem a obyvateli jeho území. Kochenov neodpovídá na otázku, zda je možná alternativa občanství. Přináší ale řadu přesvědčivých argumentů, pro které je možné tento institut důvodně pranýřovat například pro jeho zkostnatělost.

24. 7. 2020 Štěpán Paulík

Dne 14. března česká vláda zavřela pro své občany i cizince státní hranice. Málokdy se držitel privilegovaného občanství, toho českého a současně i občanství Evropské unie, ocitne v situaci, v níž se běžně nachází většina populace světa. Pro zbytek populace – pro občany mimo EU a USA – jsou totiž nepropustné hranice překážkou i mimo čas koronaviru. Během migrační vlny po roce 2015 rozčeřily zdejší vody obrázky plovoucích uprchlíků do Evropy. Kdyby byly hranice otevřené a volně propustné, nemuseli bychom čelit těmto výjevům. Společným jmenovatelem obou nastíněných situací je pro různé skupiny lidí lišící se propustnost hranic, která způsobuje územní nerovnost. A právě tato nerovnost je částečně podmíněna a udržována vztahem státu a jednotlivce, občanstvím.

Právě občanství se dopodrobna věnuje přední akademik evropského ústavního práva Dimitry Kochenov ve svém novém titulu Citizenship [1]. Jak už úvodní odstavec napovídá, nejedná se o pohádkový příběh. Kochenov ve své 250stránkové knize dekonstruuje mýty opředené občanství a obnažuje jej ve své zvrácenosti.

Kochenov považuje občanství za právní status „patření“ či „náležení“ [2], který je svým charakterem abstraktní, zcela odpojený od jedince a přehlížející jeho individualitu. Současně je tento institut totalitární v tom, že jeho přidělení je naprosto svévolné a jen komplikovaně změnitelné. Občanství nezohledňuje skutečný pocit „náležení“ jedince, jeho charakteristiky ani jeho individualitu a jedinečnost. 

Kniha zcela jasně a přehledně ukazuje, jak mělo spojení občanství s určitými právy a povinnostmi historicky za následek genderovou a rasovou diskriminaci. Docházelo například k upírání některých politických práv ženám s odůvodněním, že nemohou plnit brannou povinnost spojenou s občanstvím. Nebo k neumožnění vstupu na území Velké Británie zhruba 200 000 britským občanům převážně indického původu, kteří utíkali od násilí z původních britských kolonií jako Uganda nebo Keňa. Jak poznamenává Kochenov, těchto 200 000 Britů nebylo dostatečně bílých, aby byli přijati do Velké Británie, ani dostatečně černých, aby nebyli vystaveni násilí v postkoloniálních afrických státech. Důsledkem existence občanství historicky byl a stále je i vznik a prohlubování nerovnosti, a to nikoliv třídní, ale územní.

Kochenov postupně polemizuje s mýtem ohledně propojení občanství s jeho benefity, sociálními právy. Se vzestupem mezinárodních lidskoprávních instrumentů a rozvojem mezinárodních organizací je toto propojení oslabováno. Autor objasňuje postupně klesající množství povinností plynoucích z občanství, ačkoliv právě ony často slouží k ospravedlnění zjevné diskriminace („oni“ nejsou dobrými občany, proto nemohou být s „námi“). Rovněž ukazuje zvrácenost teritoriality státu, jehož chod mohou občané v současnosti často skrze volby ovlivňovat odkudkoliv, aniž by do něj skrz volby měla možnost promluvit i nezanedbatelně široká populace v místě pobývajících ne-občanů. A to přestože právě na ně konečná rozhodnutí státu dopadají (např. ruská menšina v Pobaltí, pracovníci v arabských státech perského zálivu atp., kterým jsou odpírána nejen politická práva).

Autorova kadence argumentů a jasnost jeho textu je přesně taková, s jakou mě učarovaly jeho přednášky na studijním pobytu v Groningenu, kde jako akademik působí. Ačkoliv Kochenov vypráví velice temný příběh občanství, který je brázděn násilím, rasismem nebo genderovou diskriminací, jeho způsob vyprávění je chytlavý, jasný a okořeněný o spoustu kulturních referencí. Autor tak srozumitelným a lidským způsobem zpřístupňuje veřejnosti výsostně odborné a komplexní téma. I přesto tato kniha není snadné odpočinkové čtení. Jak uzavírá ve své recenzi Sara Sanchéz, „kdyby Citizenship byl film, režíroval by jej Michael Haneke.“ [3]

Nakonec však čtenářovi zůstává i trochu pachuť na jazyku. Přestože je Kochenovova kritika občanství velice přesvědčivá, sám k němu nenabízí žádnou alternativu. Dá se občanství odpojit od vládnutí? Umožnit podílení se na chodu vládnutí třeba každému člověku s pobytem v daném území? Co kdybychom se zbavili občanství úplně? Zanikl by stát, jak ho známe, a spadli bychom do nějaké libertariánské antiutopie? [4] Nebo by byla spravedlivější společnost organizována odspodu například v podobě výrazně malých komun? Na tyto otázky Citizenship odpověď nedává, jejich zodpovězení autor nechává na fantazii čtenáře.

Štěpán Paulík

autor a redaktor Práva21

[1] Viz https://mitpress.mit.edu/books/citizenship

[2] Autor konkrétně použil termín „belonging“.

[3] Recenze dostupná z: https://eulawlive.com/library/citizenship/

[4] Zde se autor otevřeně přiznává, že těmto báchorkám za svého mládí krátkou chvíli holdoval.

Více článků

Přehled všech článků