Eda

16. 12. 2018
Jak jinak chcete čelit sovětské úče, která ve výtvarné výchově známkuje i to, jak je uklizený kufřík s malířskými potřebami? Foto: Crossroads Elementary School, DoDEA, flickr.com, CC BY-NC-ND 2.0

Ve třídě jedné z mých dcer se zrodil nový spolužák. Jmenuje se Eda. Příjmení nemá. Dělohou Edovi byla nespravedlnost. Jeden z žáků ve třídě rád zhasínal. Třídě tma nevadila, naopak, po původních protestech a přetahování o vypínač se vše vyladilo. O přestávce vše najednou ztichlo a děti seděly v úplném klidu, jakoby se sbíraly na další hodinu. Má to sílu, když pětadvacet dětí sedí v nikým nenařízeném tichu deset minut. Už jen ta představa.

Jednou ale do takového meditativního stavu třídy vpadla kolemjdoucí učitelka. Taková ta mimochodná neukotvená čtyřicítka, která rozehrává svá školní traumata z 80. let. Jala se agresivně vyšetřovat, kdo že zhasnul. Když se pachatel zločinu, spočívajícího ve zhasnutí světla ve třídě během přestávky, přiznal, zařídila tomu nešťastníkovi ředitelskou důtku. A tak se – pod ostrou lampou vyšetřovatelky a v potu úzkosti – narodil Eda.

Eda se teď zjeví, kdykoliv se nějaký učitel zeptá, „kdo to udělal“. Kdo zhasnul, nezhasnul, zavřel okno, nezavřel okno, pomaloval sprostě tabuli, pomaloval sprostě tabuli nesmazatelnou fixou, obrátil učitelský stůl šuplíkem k žákům, zničil kytku, rozbil okno, namaloval na dveře WC kosočtverce. Reakce žáků je: „To Eda.“

Eda se stal univerzální odpovědí na klasickou sovětskou otázku „kto vinovat?“ Třídního neoklame, ale znamenitě se hodí třeba pro odpálení suplenta či dozorujícího učitele, který jen „vyšetřuje“ nějaký nešvar na chodbě.

Jak jinak chcete čelit sovětské úče, která ve výtvarné výchově známkuje i to, jak je uklizený kufřík s malířskými potřebami? A obrázek, který dítě malovalo celou hodinu, zkritizuje nejprve slovy k osobě: „Ty vůbec neumíš malovat,“ a poté i činy tím, že obrázek před očima dítěte nebo dokonce nad jeho hlavou jako „špatný“ roztrhá.

Čelíte-li jako dítě učitelským démonům z 80. let minulého století (ve skutečnosti démonům o dost starším) a vůbec celému represivnímu systému, kterému říkáme „školství“, jeví se angažmá Edy, který na sebe vezme všechnu odpovědnost, jako nevyhnutelné.

Ano, Eda je démon, joker, a není divu, že se už se na něj se zájmem ptala školní psycholožka. Čekám, že se časem zhmotní v nějakém konkrétním artefaktu a třeba jako Morana ze slámy bude sedět v první lavici. Příběh si pak pro sebe můžeme doplnit o hororové momenty. Představte si, že ráno najdou Edu vždy na jiném místě a v jiné poloze, než jej nechali minulý den. Nebo jej třeba děti dostanou za úkol namalovat. To tu výtvarku ale musí učit někdo, kdo se už probudil z noční můry „Bildung“.

Ta škola má v sobě všechno, všechno, je to edukace i „edakace" v jednom. Třeba teď v úterý byla velká sláva. Jeden chlapec na mistrovství Evropy v karate vybojoval třetí místo. Super úspěch, škola to slavila, nástup k řediteli, před třídou, zasloužené fanfáry. Pak si učitelka v hodině vzpomněla na Marušku (skutečné jméno je jiné): „Maruško, tys na tom mistrovství vlastně byla taky, že?" Maruška, aniž by zvedla oči od sešitu, odpovídá: „Jo, já byla první."

Asi nejsilnější zážitek už jen pro posluchače příběhu, natož pro jeho aktéry, nám ale přinesla druhá třída. Učitelka (říkalo se o ní, že „je přísná, ale naučí", fujtajbl) se rozhodla osmileté Romce názorně připomenout, že nemá, NEMÁ, do školy nosit boty s černou podrážkou barvící podlahu. Přinesla malý kartáček, vrazila jí ho do ruky a před celou třídou ji nechala na kolenou čistit ty šmouhy. Když jí dcera chtěla pomoct, učitelka ji zadržela: „Nepomáhat, jen dívat, jen dívat."

Každé ráno, kdy vezu děti to školy, nebo je popoháním z domu, aby stihly autobus, přijde nezvaný host. Sevření z toho, kam je to vlastně posílám a že s tím nic nedělám. A můžu si to racionalizovat, jak jen chci. Třeba tím, že nemůžu čekat, že matrixové školství bude lepší než okolní svět (zbožně segregovaný waldorf se svou pod práh zametenou temnotou není výjimka, naopak). Že jde o objednané lekce, které je v životě posunou a „nakonec bude všechno dobré" (ale co když je to celé jen vnucená vstupenka na povinné představení?). A že „není všechno špatně", sám s láskou vzpomínám na několik skvělých učitelů, navíc některé děti do školy utíkají před daleko větším peklem doma.

Stejně ten svíravý pocit přijde a je to, jako by mé srdce každé ráno pomalu okusoval velký černý brouk.

Eda.

Autor: Josef Kotásek


Další autorské texty lze nalézt na webu www.josefkotasek.cz.


Kam dál?


Čtěte také:


Utíkej, maličký, utíkej

Než začnete žít s právníkem … aneb Víc práva, než jste si kdy přáli

O karamelkách, zelí a Evropské unii



Anna Šabatová: Romové berou diskriminaci jako součást svého života, proto se na ombudsmana téměř neobracejí

Disidentka, právnička, veřejná ochránkyně práv, držitelka Ceny OSN za obranu lidských práv a nositelka nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné...

Číst více

Marie Žišková: Bojovat za svá práva je pro běžné lidi významné. Od soudu musí dostat odpověď, které porozumí

Soudkyně Marie Žišková opustí na konci března Nejvyšší správní soud. Působila na něm od roku 2003. Ve svém životě nejprve vyměnila civilní soudnictví za...

Číst více

Lenka Dobešová: Rozhodnete-li se být matkou, musíte si uvědomit, že někde bude nutné ubrat

Začínala v advokacii, ale brzy se rozhodla věnovat péči o své děti. „Advokátky kolem mě končily v šest, sedm večer, vystresované a vynervované. V ten moment...

Číst více
Autor: Josef Kotásek

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČ 07174918
  • DIČ CZ07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833
  • Datová schránka: 9cb4b7m

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.
Načítám...

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.