Koncentrovaná elita

26. 6. 2017
FOTO: Star Citizen: Orbital Station

 

*****

Alan se pohodlně usadil v rozložitém křesle, do úst si vložil kávovou tabletu a rozevřel První mezigalaktický deník. Ten hned na titulní stránce hlásal obrovskými písmeny: KOLONIE STÁLE BEZ KONTAKTU, BUDE ZAHÁJEN SOUD SE ZEMÍ. Článek dále podrobně popisoval situaci na Kolonii právníků, která úspěšně dokončila veškeré požadované právní přípravy na budoucí masovou kolonizaci planety. Problém však spočíval v tom, že zařízení, kterým měl být vyslán signál na Zem, nefungovalo. Na kolonii nebyli žádní technici, kteří by se na zařízení mohli podívat, a roboti po několika hodinové analýze zjistili, že přístroj není určen ke komunikaci, nýbrž k oplodňování slepic. Kolonii proto nezbylo nic jiného, než podat stížnost k Meziplanetárnímu trestnímu tribunálu, aby se domohla spravedlnosti.

Alan zbytek článku jenom zběžně prolétl. Na Kolonii se mu líbilo, byl zde se spoustou dalších právníků a robotů, a ačkoliv se s ním právníci zrovna moc nekamarádíčkovali, a občas měl pocit, že se mu i roboti za zády pošklebují, byl šťastný, protože se mu konečně podařilo proniknout mezi právnickou elitu. I na Zemi měl právní kancelář, ale nedalo se říct, že příliš úspěšnou, takže se ji nakonec rozhodl provozovat jako neziskovou společnost. Proto mu ani nevadilo, že Zemi nelze kontaktovat, neboť to znamenalo prodloužení jeho pobytu mezi právnickými spoluobčany.

O pár stránek dál narazil Alan na další zajímavý článek. Ten slavnostně oznamoval založení Meziplanetárního trestního tribunálu na Kolonii, jehož první soudci budou vybráni z řad právníků obývající Kolonii. Z důvodů očekávaného sporu se Zemí již bylo otevřeno i výběrové řízení na pozici žalobce, který bude zastupovat Kolonii, a obhájce Země, který bude zastupovat Zemi, neboť tu se ani ohledně nastalého řízení nedařilo kontaktovat.

Alan se uchechtl. Bylo jasné, že se každý právník na Kolonii bude snažit získat místo žalobce, aby mu ještě více vzrostla prestiž v tomto již předem vyhraném sporu. Naproti tomu chudák ten, který bude muset zastupovat Zemi. Jen těžko někdo dokáže obhájit Zemi na izolované Kolonii plné naštvaných právníků.

Alan zabalil deník, ve kterém už nic zajímavého nebylo, a chtěl hvízdnout na svého osobního robota, ať mu napustí vanoid, když v tom mu zazvonilo v uších. Nejdřív se tak lekl, že skoro spadl ze židle, ale když se zvonění zopakovalo, uvědomil si, že má vlastně v uchu zabudovaný telefonní přijímač, a tak zahuhňal:

„Haló?"

„Dobré odpoledne, pane Rozecki," ozvalo se z telefonu, „tady vrchní robotická telefonistka Velkého Výboru Tel1. Chtěla bych Vám pogratulovat, že jste byl vybrán jako obhájce Země v nastalém sporu Kolonie v. Země."

„Co...cože?" zděsil se Alan. „Vždyť já jsem se ale o dané místo vůbec neucházel!"

„To souhlasí, ale vzhledem k nedostatku zájemců o danou pozici jste byl vybrán Velkým výborem,“ pokračoval nevzrušený hlas telefonní operátorky Tel1. „Dostavte se proto prosím druhého Havla1 do Centrální budovy.“

„Druhého Havla? Já neznám žádného Havla, ani prvního, ani druhého,“ zakoktával se Alan stále více, zatímco mu po čele proudem stékal pot.

„To znamená 2. července pozemského kalendáře,“ napověděla mu Tel1 (Alanovi se skoro zdálo, že se soucitným povzdechem, ačkoliv přece všichni dobře vědí, že roboti nevykazují žádné emoce) a hovor ukončila.

*****

Bylo 11 hodin dopoledne a začínaly hlavní zprávy dne. Alan si vytáhl svačinku ze svačinkomatu a znuděně sledoval probíhající titulky na monitoru svého náramkového počítače. Zatímco si pomalu rozbaloval švestkový sendvič, hlásala robotická hlasatelka nejnovější události na Kolonii. Alan se mezitím rýpal v sendviči a snažil se z něj vytáhnout všechny švestky, když jej zarazila slova „….zahájen spor proti Zemi. V tuto chvíli se nacházíme v soudní místnosti, ve které je již přítomen soudce i žalobce. Obhájce žalovaného se doposud nedostavil. Soud začne přesně za 3 minuty...“

Více už Alan neslyšel. Překotně vyskočil ze sedačky, rychle ze sebe sklepal švestky, shrnul poházené papíry z pracovního stolu do tašky, nasadil si holotalár a zběsile vyběhl na dlouhou chodbou vedoucí k soudní síni.

*****

Soudce se znuděně podíval na hodinky. Bylo již půl dvanácté a obhájce Země se doposud nedostavil. Soudní jednání začalo již před dvaceti minutami, z nichž 19 minut bylo vyplněno uspávajícím monologem žalobce. Na chvíli se soudce pokusit zaostřit pozornost a zaslechl, jak žalobce monotónním hlasem popisuje „...což se dá přirovnat ke slavnému sporu Yxor v. Svasky z roku 1720, kdy íránský Nejvyšší soud judikoval, že…,“ načež opět upadl do snění. Měl už této práce po krk a těšil se na odpočinek. V duchu si představil, jak sedí na zahrádce u vilky, kterou si s manželkou plánovali koupit na důchod, popíjí koktejl s paraplíčkem a rozhodně neposlouchá nic o slavném případu Yxor v. Svasky, který se současnému sporu se Zemí naprosto nepodobá. Soudce si vzdychl a zašilhal na hodinky. Pokud se ten blbec obhájce každou chvíli nedostaví, tak to asi zabalí.

V tom se však ozval dusot nohou po chodbě, pak obrovská rána, chvilka ticha, šustot oblečení a občasné heknutí, jako když se někdo zvedá z podlahy, a nesmělé zaklepání. Pak se potichu otevřely dveře a do místnosti nakoukla Alanova rozcuchaná hlava.

„Dobrý den, ehm, jsem tu dobře na ten spor, ehm... my proti Zemi?“

„Myslíte Kolonie v. Země?“ zamračil se na Alana soudce. „Pojďte dovnitř a posaďte se.“

Alan zamířil ke svému stolu, pak si ale všiml, že ten už je obsazený žalobcem, který na něj pohrdlivě shlíží zpoza svých brýlí. Zaraženě se zastavil, pak si uvědomil svůj omyl a rychle se otočil a zamířil k jedinému prázdnému stolu, určenému pro žalovaného a jeho obhájce.

Žalobce si důležitě odkašlal a chtěl pokračovat ve svém monologu, soudce jej ale mávnutím ruky zastavil.

„Myslím, že už jsme slyšeli dost, abychom si o celé věci udělali obrázek. Chce se žalovaný k tomu, co pronesl žalobce, vyjádřit?“

Alan se zamyslel, a pak se zeptal: „Dovolil by pan soudce, aby pan žalobce svou žalobu ještě jednou zopakoval? Bohužel jsem zapo... ehm… byl tak ponořený do práce, že jsem se nestihl dostavit včas na soudní jednání….“.

„Ne!!“ vykřikl v hrůze soudce, když spatřil, jak se žalobce s radostí vrhá na příležitost opětovně srovnat spor Kolonie a Země s řadou jiných prehistorických, naprosto nesouvisejících případů.

„Abychom celý spor urychlili, shrnu vám, co tady pan žalobce povídal. Jak jistě víte, celá Kolonie se skládá pouze z právníků a robotů. Právníci byli shromážděni z celého světa a jejich posláním na Kolonii je vytvoření ideálního právního prostředí pro budoucí osídlení planety dalšími občany Země. Každý z právníků dostal za úkol zpracovat část právního řádu. Například tady pan žalobce vytvořil velmi propracovanou ústavu o pouhých dvou tisících článcích. Pokud se nemýlím, i vy jste měl na starosti nějaký ten zákon...hmm...zákon na ochranu bource morušového před nepříznivými vlivy soukromých ropných rafinériích, není-liž pravda?“ zamžoural soudce na Alana zpoza svých poznámek. „Ačkoliv si tedy nejsem vědom toho, že by se na planetě nacházel bourec morušový nebo ropa… Každopádně, kromě právníků byli na Kolonii vyslání pouze roboti, kteří mají za úkol uspokojovat veškeré potřeby právníků, aby ti se mohli soustředit na svou náročnou práci. Dle odhadů mělo právníkům trvat pět let, než bude vytvořen vytyčený právní základ. Vzhledem ke značné náročnosti naši práce se však přípravy trochu protáhly, přesto jsme však po sedmi letech usilovné práce zdárně s přípravami skončili a vydali pokyn robotům, aby náš úspěch oznámili Zemi. Z nejasného důvodu však roboti odmítají daný příkaz vykonat a navíc způsobili přemnožení kuru domácího. Domníváme se proto – tedy, chci říct, že pan žalobce se domnívá, že robotechnici na Zemi zanedbali svou práci a tím ohrozili existenci nás i budoucnost celé Kolonie. Z toho důvodu zažalovala Kolonie Zemi a požaduje od ní, aby Země dostála svým závazkům a také, aby se Země Kolonii za své pochybení omluvila.“

Alan po celou dobu pozorně poslouchal a zamyšleně pokyvoval hlavou. Tak proto všechen ten rozruch kvůli pár nepřijatým hovorům!

Soudce mezitím pokračoval. „Když už se pan obhájce dostavil, jistě by nám rád přednesl nějaké argumenty ve prospěch Země,“ a kývl na Alana, aby spustil.

Alan si veledůležitě vytáhl štosy papírů z tašky, rozložil si je na stůl, podíval se na soudce, pak na žalobce, zpátky na soudce a opět do papírů. Vteřiny se pomalu vlekly a v sále stále panovalo napjaté ticho. Alan si odkašlal a uchopil do ruky první papír. Opět si důležitě odkašlal a otevřel ústa – nevydal však ani hlásku. Papír mu nijak nepomohl, byl dočista prázdný! Důvod to mělo prostý - Alan si jej sebou vzal, aby vypadal důstojněji (zvlášť, když papír používali už jenom nejstarší právníci), nenapadlo ho však nic rozumného, co by si na něj napsal!

Soudce začal netrpělivě poklepávat prsty po stole. Napjaté ticho trochu polevilo a sálem se začínal rozléhat šum a šepot.

„Vaše obhajoba prosím!“ zopakoval soudce přísným hlasem.

„No, já, ehm, bych tak řekl, že… ehm…. no…,“ poškrábal se Alan za uchem. Robotická zapisovatelka pečlivě přepisovala každé Alanovo slovo, což Alana ještě více znervózňovalo. Povzdechl si. Bude muset přiznat, že žádnou obhajobu nemá, protože nepřišel na nic chytrého, čím by Zemi mohl hájit. Bude to další zářez v pažbě jeho neúspěchů. Vždyť ani pořádně nepochopil, čeho se ten spor týká! Asi ho zavřou do kapsle a pošlou zpět na Zemi, protože nebudou chtít mít vedle sebe takového hlupáka a loosera. A to utratil všechny životní úspory, aby se tady na planetu dostal, protože ho nepovažovali za dostatečně kompetentního právníka, aby mohl letět s ostatními zadarmo! A ta hloupá robotická zapisovatelka snad zapisuje i jeho myšlenky, protože tam pořád něco ťuká! Ach ti roboti, ti se taky nacpou všude...

Zatímco se Alanovi honily takové chmurné myšlenky, nálada soudce evidentně klesla pod bod mrazu. Už už zvedal kladívko, které by učinilo tomuto směšnému sporu zadost, když se Alan zničehonic plácl do čela a zvolal: „Roboti!“

Sál nadskočil. Soudce přimhouřil oči a zkoumavě si Alana prohlížel.

„Co že jste řekl?“ zeptal se ho mrazivě.

„Roboti,“ ožil Alan. „Měli bychom vyslechnout roboty. Ti přece byli zkonstruováni na Zemi a měli by obsahovat podrobné informace o naší misi a budoucí masové kolonizaci planety v paměti. I když tedy nedokáží odeslat zprávu Zemi, jsou stále povinni podle druhého zákona robotiky vždy povědět pravdu, jestliže jim to přikážeme. Pokud bychom tedy dokázali vhodně zvolit otázky, poví nám roboti, zda skutečně udělali technici na Zemi chybu při tvorbě komunikačního zařízení, nebo jestli se nejedná pouze o actio popularis.“

„Prosím?“ zamžoural překvapeně soudce.

„No přece actio popularis, jak ti technici ze Země za to nemůžou, že se ta chyba stala bez ohledu na jejich zavinění,“ snažil se vysvětlit Alan.

„Nemyslíte náhodou vis maior?“ zamračil se soudce na Alana.

„No, nebo tak,“ přikývl Alan zahanbeně.

„Dobrá,“ rozhodl soudce, „soud bude odročen na prvého Sihanuka, kdy budou vyslechnuti obhájcem navržení roboti.“

*****

K dalšímu soudnímu jednání, které se konalo prvého Sihanuka, byla předvolána řada robotů z jednotlivých profesí, které zastupovali na Kolonii. Jejich důkladným výslechem bylo zjištěno, že chyba v komunikaci nebyla způsobena nešťastnou náhodou, jak Alan doufal, nýbrž že chyba v komunikačním zařízení se Zemí byla techniky úmyslně vytvořena. Toto zjištění nahrálo více než cokoliv jiného do karet žalobce, který toho ihned využil a obvinil Zemi z de facto pokusu o genocidu právníků. Nikdo už o výsledku tohoto významného sporu ani na okamžik nezapochyboval. Alanova reputace – pokud tedy nějakou měl – klesla ještě hlouběji, než si kdo dokázal představit. Ostatní právníci, nejen že se s ním nebavili – to nedělali nikdy - ale teď se mu doslova vyhýbali. Kamarádit se s Alanem by teď byla profesní sebevražda.

Alan teď trávil dny i noci zalezlý ve svém bytečku, marně se snažíc najít nějaký způsob, jak ještě obrátit nešťastnou situaci ve svůj prospěch. Nikdy se mu doposud nepodařilo soudní spor vyhrát, a vypadalo to, že mu ani nyní štěstěna nepřeje. Nejhorší na všem bylo, že proti němu byla zahájena další řada soudních řízení, a neměl proto dost času se na spor proti Zemi dostatečně připravit. Sousedícímu právníku se nelíbilo, že Alan po nocích chrápe v rozporu se zákonným limitem pro chrápání ve vnitřních prostorech. Jiný právník zase zaslechl, že Alan nazývá žalobce „starým prďochem“, ačkoliv výraz „starý“ se dá podle zákona o korektním označení starých osob použít pouze ve spojení s osobou starší 80 let. A k tomu všemu Alan omylem zasedl jediného bource morušového, kterého používal jako vzorek pro napsání svého zákona, čímž vymýtil jeho veškerou známou populaci na planetě!

Poslední soudní jednání, ve kterém měl být vynesen rozsudek, se mělo konat třetího Desalegna, tedy již za pár dnů. Alan se už několik nocí pořádně nevyspal, citlivý soused totiž většinu noci bušil i na dveře ostatních právníků, kteří poklidně spali, a vyhrožoval jim žalobou, pokud nebudou okamžitě zticha.

„Proč?! Proč se nás sakra chtěla Země zbavit?“ mumlal si Alan už asi posté a v zoufalství okusoval robotickou tužku, kterou si chtěl zapsat nejnovější nápady.

„Že by se celá Země zbláznila? Nemohl bych to uhrát na nepříčetnost? Ale je vůbec možné, aby se celá Země zbláznila a chtěla se zbavit všech právníků? A jak to dokážu? Ach jo, kdyby mě alespoň ostatní právníci pořád nežalovali, tak bych měl snad dost času zjistit, proč se nás zbavili...“

„Pché, proč by se vás asi tak chtěli zbavit,“ ozval se najednou znechucený hlas z jeho pusy. Alan se vyděšeně rozhlédl, a pak si uvědomil, že na něho promluvila jeho robotická tužka, kterou bezmyšlenkovitě okusoval!

„Nemohl bys mě už konečně vytáhnout z pusy? Tím, že mi budeš olizovat obvody, stejně na nic nepřijdeš,“ pokračovala tužka rozmrzele.

Alan na ni užasle pohlédl. „Hele, nejsi ty nějaký drzý robot? Já jsem tvůj vlastník a můžu si s tebou dělat co chci, třeba se s tebou i dloubat v uchu, když na to přijde.“

Robotužka, ačkoliv neměla žádný obličej, se zatvářila velmi znechuceně. Přesto zvládla chabě namítnout: „Ty přece nejsi žádný můj pán. Můj vlastník bydlí na Zemi a už si určitě pořídil novou tužku, protože jsi mě ukradl!“

„Cože?“ vyskočil rozčileně Alan. „Já jsem tě neukradl. Někdo se tě chtěl zbavit – beztak pro tvou protivnou ukecanou povahu – a já jsem tě našel jako res iudicatu, takže teď patříš mě.“

„Nemyslíš náhodou res nullius?“ posmíval se robot Alanovi.

„Sklapni,“ zamumlal Alan. „Nemám čas na tvoje rozumování. Za dva dny je nejdůležitější soudní jednání v mém životě a já v něm nechci být za blbce. Proč nás jenom vyhodili ze Země?“ vrátil se Alan ke své životní otázce.

„Ach, proč nás jenom tak mohli vyhodit ze Země, když jsme takoví milí a příjemní lidé,“ pitvořila se robotužka vesele.

Alan se rozhodl, že bude tužku ignorovat, a tak se k ní otočil zády a mumlal si stále dokola: „Proč se nás Země chtěla zbavit? Proč se nás Země chtěla zbavit? Proč se nás jenom ta Země chtěla zbavit?...“

Robotužka už se na to nemohla dívat, a ačkoliv brala Alana jenom jako hloupého zlodějíčka, co se snaží být právníkem, pomyslně ho rýpla přátelsky do žeber.

„Možná bych něco věděl,“ nahodil robůtek vlídně. Alan po něm mrkl okem, ale dál ho ignoroval.

„Můj vlastník studoval na filosofické fakultě, a napsal velmi odbornou práci, která se týkala právníků,“ pokračovala robotužka.

Alana to nijak nezajímalo, přesto se ale obrátil zpět k tužce a znuděně se zeptal: „Tvůj pán byl vědec? A co bylo v té práci?“

Robot byl potěšen Alanovým zájmem, a proto se rozvykládal: „V dobách, kdy jsem byl ještě spolu s mým pánem, jsme studovali environmentální studia na univerzitě v Bitole. A můj pán tam přišel na zajímavý objev, který se týkal mimo jiné i právníků. Napsal o tom svou bakalářku a dokonce ji i obhájil,“ dokončila robotužka pyšně své vyprávění a s překvapením pozorovala, že Alan vůbec nevypadá šťastně nebo vděčně za poskytnuté informace.

„Tak to teda dík,“ procedil Alan mezi zuby. „Už vidím, jak všichni u soudu padnou na zadek proto, že nějaký moula, co si neumí pohlídat svoje věci, napsal kdysi nějakou hloupou bakalářku na neznámé univerzitě bůhví kde,“ a otočil se opět k robotovi zády a snažil se pokračovat ve své práci.

„Na základě té bakalářky byly vypracovány i další vědecké studie,“ snažila se robotužka stále zaujmout Alanovu pozornost.

Alan se do třetice pomalu otočil čelem k tužce a unaveně prohlásil: „Víš co, tak já si tu bakalářku přečtu. Ale slíbíš mi, že pak už budeš zticha! A musí být kratší než 20 stránek!“

„Slibuju,“ špitla robotužka a napsala na papír čárový kód bakalářky.

*****

Alan si přečetl bakalářku třikrát. Poté strávil celou noc a celý den prohledáváním všech možných databází a čtením materiálů. Všechno to najednou začalo dávat smysl! Vyčerpaný Alan si konečně po 50 hodinách (jeden den trval na kolonii 37,5 hodin) vyčistil zuby a skočil do postele. Za tři hodiny začne nejdůležitější soudní jednání v jeho životě!

*****

Soudní místnost byla nacpána k prasknutí. V předních řadách dlouhých lavic seděli nejvýznamnější právníci a robotičtí novináři. Za nimi se tlačili další právníci a jejich robotičtí sluhové. Schylovalo se k nejdůležitějšímu rozhodnutí v krátkých dějinách (sedm let a tři měsíce) Kolonie.

Do místnosti jako první vešel stařičký soudce. Vypadal smutně a unaveně. V poslední době měl dost práce, na Kolonii teď probíhal jeden spor za druhým. Kulaté brýle mu ještě více zvětšovaly tu spoustu vrásek pod očima, z nichž většina přibyla právě za poslední měsíc. Soudce znaveně dosedl na svou židli a vytáhl si z kabely hromadu papírů vztahující se ke sporu.

Vzápětí na to do místnosti vešel žalobce. Byl pravým opakem soudce, mladý, sebejistý, na vrcholu své kariéry. Ani v nejmenším nepochyboval o své dnešní výhře. Vrhl oslnivý úsměv na přítomné novináře a usedl za stůl.

Jako poslední, tentokrát však na čas, se dostavil vyčerpaný Alan. Vypadal podobě zničeně jako soudce, i jemu přibylo za poslední dobu dost vrásek. V očích měl však jiskrný pohled a tvář rozhodně nezobrazovala očekávání velké prohry.

„Tak, začneme,“ prohodil soudce. „Dosavadní zjištění skutkového stavu ve sporu Kolonie v. Země se má tak, že Země již od počátku měla v úmyslu zbavit se všech právníků ze Země tím, že je vyšle na opuštěnou planetu ve sluneční soustavě Chi Cygni, kde sice budou zajištěny dostatečné podmínky pro jejich přežití, budou zde však v naprosté izolaci od jakéhokoliv kontaktu se Zemí. Proto je Země obviněna z nezákonné a lstivé deportace právníků na Kolonii a ze systematické a úmyslné likvidace právnické profese na Zemi. Pane žalobce, chcete něco k obžalobě dodat?“

„Nikoliv, pane soudce,“ postavil se žalobce a upravil si hedvábného motýlka. „Myslím, že je naprosto zřejmá vina Země při jejím zavrženíhodném jednání vůči nám, právníkům, jakož i vůči celé právnické profesi.“

„Dobrá,“ prohlásil soudce a otočil se na Alana. „A vy byste ještě něco chtěl dodat?“

Alan se postavil a rozpačitě si odkašlal. „Ehm….vážený pane soudce, já bych možná ještě pár věcí, na které jsem před pár dny narazil, objasnil.“

„Tak do toho,“ pobídl soudce Alana, zatímco žalobce znuděně poťukával prsty po stole, neboť neočekával, že by z Alana vypadlo něco rozumného.

„Vážený pane soudce, před pár dny jsem narazil na velmi zajímavý dokument. Jedná se o bakalářskou práci jednoho studenta filozofické fakulty univerzity v Bitole. Práce rozebírá zajímavý sociální fenomén, který se týká nebezpečnosti právníků. Tento fenomén spočívá v tom, že v dobách rozkvětu, kdy se obyvatelstvu nejvíce daří, začne významně stoupat počet právních sporů v přepočtu na jednoho obyvatele. Je zde uveden příklad z Kurdistánu, kdy v počátku jeho vzniku na přelomu 21. století připadlo 0,13 právních sporů na obyvatele za rok. Naproti tomu o sto let později, kdy Kurdistán zažíval největší rozkvět, je to již 17,56 právních sporů na obyvatele za rok. Za těchto sto let taky vzrostl počet právníků ze 2 na 19 745. Protože více soudních sporů znamená větší náklady pro společnost, které by bylo potřeba věnovat jinde, a také zvýšení rozkolu ve společnosti, poukazuje tak tato práce na přímý podíl právníků k poklesu životní úrovně.“

Alan se na chvilku odmlčel. Této příležitosti využil žalobce a pohrdlivě se zeptal: „To si myslíte, že nás sem poslali kvůli nějaké bakalářky? Koho by tohle to zajímalo. Pane soudce, navrhuji, aby se...“

Soudce zarazil žalobce pohybem ruky a kývl na Alana, ať pokračuje.

Alan si odkašlal a pokračoval ve své obhajobě.

„Této práce si po pár letech povšiml jiný student na filozofické fakultě v Kataru a rozebral ji ve své disertační práci. Nárůst právních sporů podle něj vede k destabilizaci politické i sociální kultury ve státě, jakož i ke znehodnocení a zkomplikování celého právního systému, což úpadek ve státě ještě více prohlubuje. Na toto téma pak navazuje celá řada dalších věděckých prací,“ podával Alan ohromný štos papírů soudci, „které potvrzují, že čím více je právníků ve státě, tím větší je nezaměstnanost, politická nestabilita, rozpad rodiny jako klasického vzorce státu, zvětšení inflace, devalvace měny, úpadek hospodářské kultury, jakož i snížení úrodnosti polí, migrace zvěře za hranice státu, epidemie civilizačních nemocí a v neposlední řade výrazné oteplování planety.“

Zatímco se soudce probíral zmíněnými dokumenty, žalobce naštvaně vyskočil a zvolal: „Tohle tu přece nebudeme poslouchat! Je to jen hromada nepodložených keců nějakých studentů, kteří ani pořádně nevěděli, o čem píšou, vždyť studovali na fildě!“

Alan se na něj mile usmál a pronesl: „Víte, to jsem si také původně myslel. Jenže, jak se ukázalo, zbytek Země ne. Od poloviny 22. století, kdy životní úroveň obyvatel Země, jakož i úroveň životního prostředí neustále rapidněji klesaly přímo úměrně tomu, jak stoupal počet právníků, začaly vlády jednotlivých států organizovat tajné výzkumy o vlivu právníků na tuto situaci. Toto vedlo k tomu, že se v roce 2368 ustanovila světová Pověřená Organizace Protiprávní Razantní Deportace, neboli POPRD, která skutečně a definitivně potvrdila, že pokud se Země do 50 let nezbaví všech, nebo alespoň většiny právníků, nastane konec světa takového, jakého ho známe. K této informaci bychom se za normálních okolností nedostali, nebýt mé robotické tužky, která pro jednoho člena komise pracovala, proto má ve své paměti uložené všechny záznamy z jednání POPRDu.“

Soudní síň zašuměla překvapením. Novinářské procesory zpracovávaly o sto šest překvapivé novinky. Žalobce zbledl a křečovitě se chytl stolu. Soudce se mlčky pročítal prohlášením POPRDu.

„Možná by váženého pana soudce zajímalo,“ pokračoval Alan potichu, „jaký je současný stav na Kolonii, vzhledem k tomu, že tu je, až na roboty, čistá koncentrace právníků. Za sedm let a tři měsíce, co je planeta osídlena právníky, pole už skoro neplodí, dovezená zvířata vyhynula, umělá ozonová díra se skoro zacelila a již více jak polovina robotů nefunguje, ačkoliv mají neomezenou životnost. A to vše bez zjevného důvodu. Od té doby, kdy právníci navíc dokončili práci na zákonech a nastala tak v podstatě doba blahobytu bez potřeby práce, je nárůst právních sporů za týden o 1680 %. Minulý týden bylo zahájeno 268 983 soudních sporů. Všechny údaje přesně souhlasí se zprávou POPRDu. Dalo by se proto říct, že Země jednala v sebeobraně, když v podstatě nenásilně odeslala všechny právníky ze Země na opuštěnou planetu!“

Soudce pohlédl na Alana skrz brýle. Byla pravda, že tolik soudních sporů kvůli takovým maličkostem jako za posledních pár dnů ještě nikdy nezažil. Také si všiml, že porce jídla nebyly tak velké a dobré, jako když sem přiletěli, a že roboti, kteří mu na Zemi věrně sloužili dlouhá léta, již nebyli zdaleka tak spolehliví, aniž by přišel na to proč.

Žalobce si všiml, jak při Alanově řeči soudce souhlasně pokyvuje hlavou, a zoufale vykřikl: „Pane soudce, navrhuji, ať zprostíte pana obhájce jeho funkce, vždyť plácá samé nesmysly. Navíc má i holotalár naopak! Ten zjevně neví, o čem mluví. Také navrhuji odročit soudní jednání kvůli novým důkazům a zahájení soudního řízení proti POPRDu pro jejich podjatost a zločinecké spiknutí proti právníkům, a taky zažalovat roboty pro jejich neschopnost starat se o právníky a životní prostředí na Kolonii, a dále by se měl zažalovat ...“

Půda se zachvěla, pár robotů zkolabovalo a vzduch zřetelně prořídl.

„Myslím,“ prohlásil soudce, „že soudní řízení není třeba odročit. Rozhodnutí bude vyneseno za deset minut.“

*****

Epilog.

 

O třicet let později

K orbitu Země se blížila rozpadlá, podomácku vyrobená kapsle pro meziplanetární kontakt. Způsob to byl sice stejně pomalý, jako kdyby kapsli doručovala státní pošta, šlo však o způsob spolehlivý (na rozdíl od státní pošty), bez jakýchkoliv technických požadavků. V útrobách kapsle se nacházel list papíru, který svým vznosným písmem prohlašoval: Dle rozsudku Meziplanetárního trestního soudu ze dne 2. Šówy roku 8 vyhrála Země soudní spor Kolonie v. Země. Země je proto zproštěna povinnosti omluvit se Kolonii za své předchozí chování. Náhrada nákladů řízení byla předána obhájci Země, ctihodnému Alanovi Rozeckemu, předsedovi Velkého výboru Kolonie.

O dva dny později prolétla kolem Země kapsle s odvoláním.

Povídka obsadila první místo v soutěži Právnická povídka 2017, kategorie Povídka. Časopis Právo21 byl mediálním partnerem.

_______

1 Protože měla být kolonie vybudována na moderních základech, bylo upuštěno od pojmenovávání měsíců podle zastaralých výrazů pro počasí. Kolonie se naproti tomu inspirovala římskými císaři a vytvořila systém kalendáře, kde každý stát má právo jednoho měsíce. To znamená, že každý stát má právo pojmenovat jeden měsíc v roce svou nejvýznamnější hlavou státu. Na kolonii bylo proto zavedeno 214 měsíců (včetně nově vzniklých států Jamy a Jajky), a počet dnů v jednotlivých měsících byl zmenšen na 3 kromě měsíce Gašparoviče, který jako přestupný měsíc má pouze dva dny.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 2-3. číslo.


Autor: Šárka a Pavel Theimerovy

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.