Odnětí svobody Adama P.

9. 6. 2019

Někdy tě napadá, že hovořit s lidmi je jako hrát na klavír. Uhodit do klávesy, silněji či slaběji, a přes jemné podrážky cítit odpor pedálu. Řada drobných součástek se dává do pohybu, kladívko udeří do struny, rám se rozvibruje a to vše dá vzejít tónu. A o několik metrů – nebo o několik desítek metrů – dál sedí člověk a jeho nitro se chvěje. Vzrušení z triumfu, sladký smutek, hravá radost, i vzpomínky na dětství se v tu chvíli rodí z klávesnice. A všechny klávesy, kladívka a struny, vzduch, sluchové kůstky, i prsty a nervy pianisty, to vše je převodním mechanismem, kterým se pianistův cit a vůle vrývá do srdce posluchače.

Advokát je pianista.

***

Dlouhé čtení obžaloby. Státní zástupce mluví pomalu, monotónně, rutinně. Znáš ho a víš, že mu jde o věc.

Souhrnem: obžalovaný A. P. jednoho letního odpoledne v parku po krátké slovní rozepři napadl poškozeného F. Z., který obžalovanému bezprostředně předtím hrozil přivoláním policejní hlídky. Mezi obžalovaným a poškozeným nebyl žádný vztah, v době spáchání skutku se viděli poprvé a jejich setkání bylo náhodné. Obžalovaný poškozenému úderem do obličeje vyrazil dva zuby a opakovanými kopy, když poškozený již ležel na zemi, mu přivodil zlomeninu čtyř žeber a trhlinu ledviny.

Obžalovanému A. P. bylo v době spáchání skutku jednadvacet let, poškozenému F. Z. šedesát sedm. Doba léčby poškozeného přesáhla šest týdnů, přičemž trhlinou ledviny došlo k poškození důležitého orgánu. U poškozeného se následně rozvinula psychiatricky diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha. Státní zástupce kvalifikoval skutek jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku spáchané v jednočinném nestejnorodém souběhu. Trestní sazba činí tři léta až deset let.

***

„Chci na svobodu.“

Adam je vysoký a hubený, šlachovitý. Pod slámově žlutými vlasy se v přítmí vazební cely lesknou šedé oči, které až přehnaně ladí s bledým obličejem.

„Víte, že to není pravděpodobné. Nejspíš nebudeme mít jinou možnost, než usilovat o co nejnižší trest,“ odpovídáš, když zaklapáváš svoji koženou brašnu. Před tím, než podáš Adamovi ruku, dodáš: „Ale buďte si jistý, že pro Vás udělám vše, co bude možné.“

***

Slzy svědků v jednací místnosti nebývají dobrým znamením. Manželka poškozeného F. Z., úhledná starší paní, několikrát přeruší výpověď kvůli pláči. V jiných chvílích se odmlčuje, jako by se potřebovala zhluboka nadechnout nebo najít útěchu v dávno zasuté vzpomínce. Nedivil by ses, kdyby jí přísedící nabídli kapesníčky.

Ani jinak se situace nevyvíjí dobře. Adam měl na základní škole pověst obtížně zvladatelného dítěte. Rvačky, trojky z chování, podmíněné vyloučení ze školy. Střední průmyslovku nedokončil kvůli chování, ačkoli známky neměl špatné. Přestoupil na učiliště, opět se několikrát popral se spolužáky, jednou dokonce zasahovala policie. Rozbil školní lavici, když na něj učitel křičel. Prý se s učitelem tak dlouho navzájem provokovali, až oba ztratili soudnost. Před necelým rokem na učilišti odmaturoval.

Podle kolegů z práce je docela schopný, ale nechtějí s ním mít moc společného. „Je trochu divnej,“ říkají. Je až legrační slyšet to postupně od několika lidí.

„Co tím myslíte, že je zvláštní?“ zeptá se vždy soudce.

„Nedůtklivej. Člověk se mu bojí něco říct,“ odpovídají podobně jeden jako druhý. „Všechno si bere osobně. A snadno se naštve.“

Před senátem stojí agresivní mladík, od dětství problematický, nezvladatelný, namyšlený. Chronický potížista, který ubližuje lidem a snad ho to i baví. Který teď těžce ublížil na zdraví starému pánovi a následky nese i pánova manželka, sympatická paní, již byste chtěli mít za tetu. Pak někdo vypráví, jak se vnuci po celou dobu hospitalizace ptali po dědečkovi, jak nechápali, že mu někdo ublížil.

Teď by tě ani moc nepřekvapilo, kdyby přísedící potřebovali kapesníčky pro sebe.

***

Když jej přeložíš do běžné řeči, znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nepřináší mnoho nového. Adam je na základě svého temperamentu impulzivní, má sklony ke zkratkovitému a agresivnímu jednání. Ve spojení s dalšími svědeckými výpověďmi se pomalu skládá celkový obraz Adamova života. Nefunkční rodina s velmi dominantním otcem, který nesnesl odpor ani vyjádření nesouhlasu. Nepochopení ze strany učitelů, vyloučení z kolektivu školní třídy, sblížení se s podobně problémovými kamarády. Podle všech výpovědí Adam nikdy nebyl vůdcem party ani populárním dítětem, vždy žil spíš na okraji, přinejlepším tolerován, přehlížen. Jako by mu nikdo nikdy nevěřil. Jako by ho nikdo v jeho životě nebral opravdu vážně.

Smutných příběhů ale končí v trestním řízení mnoho. Psycholog neshledal důvod domnívat se, že by Adam trpěl duševní poruchou. Ani nešťastný Adamův temperament nebude soudu postačovat k závěru, že byl skutek spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti.

Naději nenajdeš v soudní síni, ale (jak už jsi to zažil několikrát) v hospodě. Objednáváš si třetí pivo, když ti Lukáš nabízí krabičku cigaret.

„Ne, díky,“ zaculíš se. Krabička cigaret zůstává viset ve vzduchu před tvýma očima.

„Hele fakt si nedám. Nekouřím.“

„Vůbec nekouříš, jo?“ Lukáš položí krabičku na stůl, vytáhne cigaretu a zapálí si. „Já jenom v hospodě. Jinak na to nemám chuť, ale v hospodě mě to přepadne. U třetího piva většinou. To víš, síla zvyku.“

Sleduješ kouř, jak stoupá od Lukášových úst a zlehka se rozplývá. Bůhví proč ti na mysli vyvstane slovní spojení modrý kouř. Cigaretový kouř má být modrý, jako v knížkách. Ve stínu širokého slunečníku na zahrádce hospody je šedivý a smrdí.

„To bude tím, žes to nezkusil. Jednou si zvykneš kouřit v nějaký situaci a je to tady. Vytvoří se ti synaptický spojení v mozku a přijde chuť. Pavlovův reflex. A slintáš po cigáru.“

Lukáš s tebou seděl v lavici na gymplu. Není biolog, ale rád se tak tváří.

„Zkusil jsem to,“ opáčíš. „Už na základce. Nechutnalo mi to, vůbec. A pak ještě na vejšce. Právě v hospodě. Říkal jsem si, že na tý základce jsem třeba byl ještě malej, ale bylo to pořád stejně hnusný. Různý značky, všechno pro mě stejný. Potom mi došlo, jakej je nesmysl se do takový věci nutit. Hele mně není moc příjemnej ani ten kouř, ale klidně si dej, když nebudeš vypalovat celej večer. Prostě mi to nic neříká.“

„Oukej oukej, tak já si další nezapálím. No asi máš štěstí na geny, že to nemáš v sobě. Třeba seš proti kouření vlastně imunní, protože by ti nikdy nezačalo chutnat.“

„Na to existuje gen, jo? Na chuť na cigára?“

„No to nevím.“ Typický Lukáš. „Ale na cigaretovou závislost jo. Takže na chuť možná taky.“ Na chvíli se odmlčí a pak spustí se zvýšenou kadencí. „Dneska se každou chvíli najde gen na něco. Je to legrační. Byl týpek u rozvodu v Americe a obhajoval svoje nevěry tím, že nemůže jinak, že to má v genech.“

„Fakt jo?“ Nezníš příliš nadšeně, ale to Lukáše neodradí.

„No jo. V Americe jsou na tohle trochu ujetý. To bys mohl znát, že i vrah tam tvrdil, že za to nemůže, protože má špatnej gen. Že je prostě agresivní od přírody a nic s tím nenadělá. Nakonec mu to moc nepomohlo, popravili ho. Ale tvrdili to jeho advokáti normálně. A v Itálii dokonce vrahovi z úplně stejnýho důvodu zkrátili trest.“

„Jo? Hele to neznám. To je zajímavý,“ říkáš tázavě. Teď už zníš zaujatě.

***

Znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví genetika. Poměrně krátké čtení s mnoha cizími slovy. Máš z nich radost, působí učeně.

Senát se dozvídá, že obžalovaný nese mutace několika genů, které jsou asociovány se zvýšenou agresivitou. Mezi nimi i abnormalitu na genu známém pod zkratkou MAO A, jenž kóduje metabolismus enzymu monoamidooxidázy A. Vědecké studie dokazují, že Adamova varianta genu MAO A vede u osob, které mají zkušenost sociálního vyloučení nebo ostrakizace, k vyšší úrovni agresivity. To se projevuje zejména v situacích, kdy jsou nositelé uvedené varianty genu vystaveni silné provokaci. Pravděpodobnost, že se v takové chvíli ovládnou, je u nich v porovnání s obecnou populací výrazně snížena. Naopak násilná reakce je z jejich strany nejen pravděpodobnější, ale obvykle také výrazně razantnější. Zejména u adolescentů je Adamova varianta MAO A spojována s významně častější násilnou kriminalitou. Tomu genu se někdy říká válečnický gen. Není to krásné?

Vše do sebe zapadá. Adamova osobní historie a psychologický posudek jako by dostaly nový význam. Už to není banální příběh problémového kluka. Před očima senátu se odhaluje komplex vlivů, které na Adama po celý život působily a vzájemně se posilovaly. V jejich světle by byl zázrak, kdyby dříve nebo později neskončil na lavici obžalovaných.

Adamovi říkáš, že nový znalecký posudek obsahuje informace, které mu mohou velmi pomoci. Zajímá se jen o to, zda mu přinese svobodu. „Nechci Vás zklamat,“ odpovídáš, „nemůžeme doufat ve zproštění obžaloby nebo uložení podmíněného trestu. Ale máme šanci na snížení trestu.“

„Takže to vlastně je svoboda,“ podívá se ti Adam do očí. „Jako dřívější svoboda.“ Poprvé se na tebe usměje. Je to zvláštní, v tu chvíli vypadá jako dítě, které bys pohladil po vlasech.

***

„Časy retribučního pojetí spravedlnosti jsou dávno za námi. Trestní právo se probralo z dlouhého snu o tom, že násilí je možné vymýtit jen dalším násilím. Tato noční můra naštěstí skončila. Trestný čin dnes už nevolá po pomstě jako kdysi. Racionalita a sebedůvěra, které jsou naší civilizaci vlastní, nám umožňují mnohem lepší reakci: uložení právě takového trestu, který je nezbytný pro nápravu pachatele a ochranu společnosti.“

Závěrečný návrh státního zástupce nebyl příliš invenční. Právě jsi zahájil svoji řeč a už cítíš, že senát se začíná lehce probouzet z dřímoty. Nejprve připravuješ půdu: hovoříš o funkci trestu, o historickém vývoji právního řádu k stále větší lidskosti a o tom, že tato lidskost se v prevenci trestné činnosti ukazuje být efektivní. Pak shrnuješ výsledky znaleckých posudků a jejich význam. Dáváš si záležet, aby bylo zřejmé, že jejich zohlednění bude novým krokem, významným, ale ne zcela revolučním, že půjde o vyhoupnutí se na další stupeň prastarého schodiště vývoje dějin.

„Již po velmi dlouhou dobu jsou standardně zohledňovány psychiatrické diagnózy a jiné psychické stavy, které vedou ke zmenšení příčetnosti pachatele. V této souvislosti není zohlednění genetických dispozic ničím kvalitativně novým. Jde jen o aplikaci vědeckého poznání na vyšší, detailnější úrovni. Je to nový nástroj, díky kterému může rozhodnutí soudu věrněji odrážet realitu v její složitosti. Jestliže nám vědecký pokrok umožňuje lépe poznávat skutkové okolnosti případu, záměrná ignorace tohoto pokroku by nebyla ničím jiným, než rezignací soudu na spolehlivé zjištění skutkového stavu.“

Poté vše aplikuješ na Adamův případ. Opět připomínáš kombinaci vnějších a genetických vlivů, které tvého klienta od dětství formovaly. Několikrát se na Adama letmo podíváš: když mluvíš o těžkém vlivu genetiky na jeho jednání, tváří mu prochází nejistota. Pokračuješ.

„Opravdu by vedlo k nápravě obžalovaného, pokud by byl vystaven zbytečně dlouhému trestu odnětí svobody, se vší ostrakizací, kterou ve vězení bude prakticky jistě zažívat, se vším přehlížením a ponížením? Máme před sebou mladého člověka, kterému se v životě dosud nedostalo naplnění té nejzákladnější lidské potřeby, potřeby lásky, porozumění a respektu. Právě tato celoživotní frustrace se spojila s jeho genetickou zátěží a způsobila její manifestaci. Život mého klienta se dosud odehrával v sérii odmítnutí ze strany druhých, které posilovalo vliv jeho genů, a projevy tohoto vlivu genů vedly opět k dalšímu a dalšímu odmítání. K dalšímu a dalšímu přehlížení mého klienta jako člověka, svébytné, důstojné lidské bytosti schopné žít podle sebe samé. Život ve spirále nedorozumění s druhými i se sebou samým. Opravdu by někdo mohl tvrdit, že jediný den strávený ve výkonu trestu odnětí svobody zbytečně navíc by mohl napomoci k nápravě mého klienta a k ochraně společnosti před působením jeho těžké psychické a genetické zátěže? Mám za to, že by příliš přísný trest odnětí svobody působil právě naopak.“

Přes zdůraznění principu proporcionality trestu se blížíš se k závěru své řeči, ve kterém navrhneš mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Zatím ale u konce nejsi.

„Obžalovaný nepotřebuje pouze výchovné působení v klasickém smyslu, protože jeho protispolečenské jednání nevychází zcela z jeho vědomého rozhodnutí. Naproti tomu je důsledkem neosobních procesů, které obžalovanému dávají jen velmi malou možnost volby, přičemž v mnoha situacích tuto možnost volby prakticky eliminují.“ Při těch slovech se obracíš čelem kamsi mezi porotu a státního zástupce, takže stojíš k Adamovi zády.

„Pokud se ocitne pod emočním tlakem, není obžalovaný osobou, která má nad svým jednáním plnou kontrolu. Jeho schopnosti ovládací jsou podstatně sníženy. V jistém smyslu je nutné na obžalovaného hledět jako na oběť vzájemného působení vlastních genů a těžké životní situace. Je další obětí vedle poškozených. To, co obžalovaný potřebuje, to, čeho si žádá ochrana společnosti, je psychologická pomoc, odborné vedení ke zvládání afektů. Protože sám toho není schopen.“

„Pane předsedo, to není pravda!“ Adamův výkřik protíná jednací síň jako zřícení ocelového nosníku. V okamžiku na něm přistávají pohledy všech přítomných. Adam stojí vzpřímeně, rukama se opírá o stůl a trochu se chvěje. Vypadá jako zraněné, promrzlé zvíře.

„Není to pravda. Já jsem ho chtěl zbít. Chtěl jsem ho zmlátit. Já jsem věděl, že bych neměl, věděl jsem to. A říkal jsem si, neměl bys to dělat, a věděl jsem, že to můžu zastavit. Ale nechtěl jsem. Já jsem toho nechtěl nechat. Chtěl jsem ho zmlátit.“

Adamův příval slov nabíral na rychlosti. Zvyšuješ hlas, abys jej přerušil.

„Můj klient byl schopný rozpoznat škodlivost svého jednání, ale prakticky nebyl schopen jej ovládnout. Chtěl útok zastavit, dokonce měl pocit, že to je v jeho moci, ale ve skutečnosti nebylo. Žádný racionální ar…“

„Já jsem mohl!“ vykřikl Adam. „Mohl jsem toho nechat a věděl jsem, že můžu! Bojoval jsem s tím vztekem, kdybyste mě znali, věděli byste, jak moc jsem s ním bojoval. Ale nakonec jsem se rozhodl…“

„Bojoval jste s ním,“ obracíš se na Adama a dáváš si záležet, abys byl dobře slyšet po celé síni, „jistěže jste s ním bojoval. Byl silnější než Vy! Dal jste do toho boje všechno, celou svoji sílu, ale nemohl jste vyhrát! Nemusíte si vyčítat, že jste to nedokázal, nikdo by nedokázal vyhrát nad takovou silou.“

„Já jsem mohl vyhrát! Já jsem vyhrál!“ Adamův hlas zní téměř radostně, jako by jej právě napadlo něco skvělého. „Vyhrál jsem, protože jsem nemohl prohrát, jak můžete prohrát sám se sebou? Byl jsem to jenom já, kdo se rozhodoval, bojoval jsem s tím, ale nakonec jsem vždycky věděl, že je to potřeba udělat, že je potřeba se za sebe postavit, protože jinak bych na tom byl jenom bitej. A když jsem toho chlapa kopal, tak jsem to chtěl dělat, já jsem si předtím říkal, jestli to udělat, a řekl jsem si, že jo, řekl jsem, si Adame udělej to, musíš to udělat. Když za mnou přišel a začal mi nadávat a vyhrožovat tak jsem si řekl, řekl jsem si, umlč ho, ať toho nechá, protože jinak zavolá policii a půjdeš na stanici. A taky protože na mě mluvil jako na nějaký – nějaký nic, jako na něco, co si utře do podrážky od boty. Tak jsem se rozhodl, že mu ukážu, že já si ho otřu.“

„Protože jste nastavený tak, abyste takto reagoval,“ zvoláš trochu teatrálním tónem. „Protože to jsou Vaše geny, ve kterých je zakódována přesně tato reakce.“

„Nebyly to geny, byl jsem to já!“ Adam se nahýbá přes stůl a očima zmateně těká po místnosti. „Byl jsem to já!“ Náhle znovu upíná pohled na předsedu senátu.

„Chtěl jsem ho zabít! Pane soudce, chtěl jsem ho zavraždit! Přiznávám se, že jsem ho chtěl zavraždit!“

Tichá vteřina. Adam si nejistě sedá zpět na lavici. Obracíš se k senátu s lehkým zasmáním.

„Pane obžalovaný,“ promluví soudce tiše, téměř konejšivě. „Opravdu to myslíte vážně?“

Adam na něj několik vteřin hledí s doširoka otevřenýma očima. Pak zavrtí hlavou, krátce a rychle.

Otáčíš se zpět k senátu. Dáváš si záležet, aby tvůj hlas prostoupila správná dávka ironie. „Pane předsedo, jak lépe prokázat schopnost ovládnout své jednání!“

Adam se napřimuje a snad z neobratnosti při tom kopne do stolu. „Já vím, co dělám, já jsem normální člověk!“ Freneticky se rozhlédne okolo sebe, jako by čekal na znamení, co se má stát. Žádná nápověda nepřichází. Předloktím smete z desky stolu spis, který jsi tam nechal ležet. Papíry se rozlétají ve vzduchu a jeden po druhém, v náhlém tichu, pomaličku klesají na zem.

***

Chodba před soudní síní. Několik oslňujících záblesků, cvakání fotoaparátů. Hlouček novinářů tě pohlcuje.

„Jaká je Vaše reakce na rozsudek?“

„Velmi pozitivní, jak jinak.“ Zníš příjemně a sebevědomě. „Uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby je výsledek, o který jsme usilovali a který můžeme přijmout, byť bychom samozřejmě uvítali ještě nižší trest.“

„Co říkáte na rozhodnutí státního zástupce podat odvolání?“

„Nepřekvapilo mě. Očekávám, že odvolací soud naši argumentaci přijme. Pokud by se věc nakonec dostala až k Nejvyššímu soudu, upřímně řečeno, šlo by možná o nejlepší vývoj pro české trestní právo. Pevně věřím, že jednou, v této nebo v jiné věci, se k naší argumentaci přikloní také Nejvyšší soud a pomůže jejímu postupnému prosazení v judikatuře nižších soudů.“

„Doufáte tedy v jakousi revoluci v trestním právu? Nebojíte se přílišného rozvolnění trestní odpovědnosti? Použití genetického vyšetření jako důvodu pro snížení trestu jistě narazí na rozsáhlou kritiku.“

„To je bohužel osud všeho nového.“

„Musíte ale uznat, že takové testy jsou přinejmenším velmi zneužitelné…“

„Každý velký pokrok je zneužitelný. Zohlednění genetických predispozic pachatelů trestné činnosti je nutnou reflexí reality. Zjištění skutkového stavu nemůže být úplné, pokud tyto vlivy nezohledníme.“

„Nemáte obavu, že by vývoj nakonec mohl vést k úplnému popření odpovědnosti člověka?“

„V žádném případě nemáme v záměru zpochybňovat odpovědnost jednotlivce za jeho jednání. Taková odpovědnost stojí v základu práva i morálky, jak je známe. Už dnes se ale všeobecně uznává, že nepříčetní lidé nemají být trestáni, a nijak to koncept odpovědnosti neohrožuje. Genetické poznání nás pouze vede k exaktnějšímu přístupu v jednotlivým případech.“

„Jaký je Váš cíl? Čeho chcete dosáhnout?“

„Jde nám o vytváření spravedlivější, citlivější, soucitnější společnosti.“

Když se ti podaří vymanit ze sevření reportérů, zamíříš chodbou ke schodišti. Cestou potkáváš Adama vedeného v poutech. Nepodívá se na tebe. Jeho šedé oči jako by byly ze skla, za kterým nic není; jako by byly mrtvé.

***

Advokát je pianista. Když dokáže vycítit, na jaké místo uhodit, s jakou silou a v jakém okamžiku, vryje svoji vůli do nitra druhého člověka.

V mdlém ranním světle má ulice před tvojí kanceláří zvláštní rysy. Někdy ti připadá, jako by se všechny barevné tóny skryly a s nimi také jasné tvary. Jindy se zdá, že stejné světlo dává vyniknout těm nejjemnějším odstínům ve fasádách domů, v dlažebních kostkách, v oblečení lidí. Napadá tě, jestli je to všechno skutečně pravda. Zda Adam opravdu jedná tak, jak je nastaven. Byl skutečně naladěn od svého početí tak, aby prošel dětstvím ve rvačkách a na počátku dospělosti prožil léta ve vězení? A pokud ano, kolik další trestné činnosti má stejný původ? Kolik pachatelů je odsouzeno k trestům, které jsou vlastně nespravedlivé? Jako bys začal svým včerejším tvrzením doopravdy věřit.

Co když každý, kdo prochází ulicí, vnímá ranní světlo jinak? Co když si každý s sebou nosíme gen, který ztmavuje nebo šisuje svět? To je přeci absurdní… Nebo není? Můžeme být nastaveni tak, aby jeden z nás viděl odstíny barev a hloubku věcí lépe ráno a jiný večer? A je možné, že každému z nás geny trochu jinak říkají, co máme vidět v radosti a ve smutku, a kdy se máme radovat a kdy máme být smutní? Je to skutečně tak, že naše oblíbené jídlo, oblíbená hudba, oblíbená činnost mají původ kdesi v jádru našich buněk, a že se nám to vše jen děje, že se nám děje výběr z menu v restauraci, že se nám děje kupování lístků na koncerty a vybírání manželek a vyhrávání sporů? A neděje se nám to spíš kvůli naší minulosti, našim jizvám a vítězstvím, které jsme posbírali v průběhu života? A není to vlastně jedno, pokud se to prostě děje?

A přece, kdo naladil struny Adamova života, jeho předci po sto generací, jeho spolužáci a učitelé, náhoda při početí? … A kdo naladil tebe?

V trafice uprostřed ulice tě v periferním vidění zaujmou titulní stránky novin. Na dvou z nich je fotografie ze včerejšího soudu. Na rozsudek v prvním stupni rozhodně slušný mediální ohlas. Přistupuješ k okénku trafiky a pokládáš na pultík jedny z novin.

„Dobrý den, vezmu si tyhle…“ říkáš, když lovíš mince v peněžence.

„A jedny sparty, prosím.“

Autor: Martin Šolc


Povídka obsadila první místo v soutěži Právnická povídka 2019, kategorie Povídka.


Čtěte také:


O důkazu lásky

Básnická novelizace srdce

O karamelkách, zelí a Evropské unii




Kam dál?

Podcasty21 s Jakubem Strouhalem: Některé věci fungují složitě, protože lidé chtějí, aby složitě fungovaly

Nemáte čas číst rozhovor, ale rádi byste si nějaký poslechli cestou do práce či v noci před spaním? Potom jsou právě pro vás jako stvořené Podcasty21....

Číst více

Podcasty21 s Martinem Škopem: Studenti mají na fakultě dveře otevřené

V druhém díle Podcastů21 vám přinášíme rozhovor s Martinem Škopem, děkanem Právnické fakulty Masarykovy univerzity a docentem na katedře teorie práva....

Číst více

Podcasty21 s Pavlem Molkem: Měl bych velmi špatný pocit, kdybych studentům nepředal všechno

Nemáte čas číst rozhovor, ale rádi byste si nějaký poslechli cestou do práce či v noci před spaním? Potom jsou právě pro vás jako stvořené Podcasty21....

Číst více
Autor: Martin Šolc

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČ 07174918
  • DIČ CZ07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833
  • Datová schránka: 9cb4b7m

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.
Načítám...

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.