Princip omezené důvěry v dopravě na pozemních komunikacích

6. 12. 2018

Doprava na pozemních komunikacích je spojena s mnohými riziky, řešením kolizních situací, ale také s problémy při posuzování odpovědnosti za zavinění dopravní nehody. Zásada principu omezené důvěry, která se na pozemních komunikacích uplatňuje, ovládá krizové situace v dopravě. Tuto zásadu lze zjednodušeně řečeno vysvětlit tak, že řidič motorového vozidla může předpokládat, že ostatní účastníci provozu si počínají dle pravidel silničního provozu.

Protože motorová vozidla ještě stále řídí lidé[1], spadá řešení situací vzniklých v provozu na pozemních komunikacích do jejich gesce a je jejich základní povinností, aby situaci vždy vyřešili nejlepším možným způsobem. To se však ne vždy stane, mnohdy řidič zpanikaří, situaci dobře neodhadne nebo se neodůvodněně spoléhá na dodržení pravidel silničního provozu ostatními řidiči a odmítá například snížit svou rychlost nebo se jinak přizpůsobit nastalé situaci.

Princip omezené důvěry

V dopravě na pozemních komunikacích se uplatňuje významná zásada, tzv. princip omezené důvěry. Tento termín označuje princip, který je užívaný od čtyřicátých let minulého století. V České republice se pak prakticky začal uplatňovat až od padesátých a šedesátých let minulého století [2]. Do té doby se v ČSR uplatňoval opačný princip, tzv. princip nedůvěry, který se restriktivně uplatňoval pouze vůči řidičům [3]. Podporovaný byl především obecně pojímaným stanoviskem o nebezpečnosti samotných motorových vozidel za jízdy, nízkou znalostí dopravních předpisů napříč veřejností a všeobecně tvrzeným názorem, že si doposud člověk nezvykl na rychlý vývoj motorizace.

Obecně je třeba konstatovat, že každý účastník je povinen se dle § 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích [4] řídit pravidly silničního provozu, dopravním značením a světelnými signály, případně i akustickými signály. Při nejasnostech si řidič tato pravidla a značky nemůže vykládat pouze ve svůj prospěch a stejně tak se nemůže ve své nastalé dopravní situaci rozhodovat podle značek, pravidel a signálů určených pro jiného účastníka provozu.

Uplatnění principu v rizikových situacích

Ve velkém množství případů tkví příčina dopravní nehody v tom, že se vozidlo jedoucí po hlavní silnici střetne s vozidlem jedoucím po vedlejší silnici, která se s hlavní silnicí kříží. K takovéto dopravní nehodě dochází často z důvodu, že řidič vozidla jedoucího po vedlejší silnici nedá přednost vozidlu jedoucímu po hlavní silnici. Příčinou nehody však může být i jednání řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici, a to například když tento řidič výrazně překročí povolenou rychlost[5].

U takové dopravní nehody je třeba posuzovat jednotlivě, které porušení povinnosti je významnější, a automaticky nelze označit za viníka nehody řidiče vozidla jedoucího po vedlejší silnici. Řidič motorového vozidla totiž může v souladu s principem omezené důvěry předpokládat, že ostatní účastníci provozu si počínají dle pravidel silničního provozu (v souladu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích). Může předpokládat, že ostatní účastníci provozu přizpůsobí svůj způsob jízdy dopravně stavebnímu stavu vozovky nebo povětrnostním podmínkám a ostatním vnějším okolnostem, pokud z okolností konkrétního případu nevyplývá opak.

Představme si situaci, kdy se vozidlo jedoucí po hlavní silnici pohybuje rychlostí značně přesahující rychlostní limit – např. 130 km/h v úseku s povolenou maximální rychlostí 90 km/h. V takovém případě nelze vinit řidiče vozidla jedoucího po vedlejší silnici, který na vzdálenost od křižovatky nedokázal za snížené viditelnosti správně odhadnout rychlost přijíždějícího vozidla, na hlavní silnici vjel a v důsledku toho došlo k nehodě těchto dvou vozidel.

Existují však i situace, kdy nebude možné uplatnit princip omezené důvěry. Například když na přehledném úseku silnice řidič jedoucí po hlavní silnici spatří na vedlejší silnici přijíždět automobil. Ze způsobu jízdy auta přijíždějícího po vedlejší silnici evidentně vyplyne, že mu řidič nestihne dát před křižovatkou přednost v jízdě [6]. Pro řidiče jedoucího po hlavní komunikaci z tohoto plyne povinnost reagovat na nastalou situaci a své vozidlo zpomalit, či případně i zcela zastavit, nebo jinak adekvátně zareagovat na vzniklou krizovou situaci, byť sám dodržoval pravidla silničního provozu.

Judikatorní příklady

K vysvětlení podstaty principu omezené důvěry lze uvést příklad z judikatury. V rozhodnutí ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014 [7], které se týkalo situace, kdy řidič vozidla jedoucí po vedlejší silnici nebyl reálně schopný dát přednost v jízdě, jelikož v době vjíždění na hlavní silnici v zorném poli vůbec neregistroval rychle jedoucí vozidlo, Nejvyšší soud uvedl, že „[…] obviněný věděl, že pozbyl řidičské oprávnění […] Přesto poté řídil v obci po silnici označené jako hlavní, v úseku s maximální povolenou rychlostí jízdy 50 km/h osobní motorové vozidlo Audi A8, které v důsledku prošlé technické kontroly nesplňovalo technické podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, a v důsledku rychlosti jízdy nejméně 95 km/h v křižovatce s vedlejší pozemní komunikací zezadu narazil do osobního motorového vozidla Ford Mondeo v provedení taxi, jehož řidič vjel z vedlejší silnice do křižovatky proti příkazu dopravní značky P4 ««Dej přednost v jízdě!»» […] Obviněný si počínal v příkrém rozporu s právními předpisy, mimo výše uvedená správní rozhodnutí dále překročil rychlost v místě povolenou o více než 80 %, což v konečném důsledku vedlo k závěru, že řidiči osobního automobilu taxi, vjíždějícímu z vedlejší ulice na hlavní komunikaci, nelze přičítat zavinění či spoluzavinění na vzniku dopravní nehody ani na způsobeném smrtelném následku.“

Foto: Nejvyšší soud Brno Burešova, CC BY-SA 3.0

V této věci Nejvyšší soud dovodil, že řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí. Je tedy věcí odhadu řidiče na vedlejší silnici, aby řidiče na silnici hlavní nepřinutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy, přičemž při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují.

K principu omezené důvěry se vztahuje požadavek existence příčinného vztahu mezi porušením právního předpisu a vzniklým ohrožením či způsobeným následkem a příčinného vztahu mezi účelem právního předpisu a vzniklým ohrožením či následkem [8]. Demonstrovat to lze na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011[9], ve kterém soud uvedl, že výjimkou ze zásady omezené důvěry v dopravě „jsou případy, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (např. na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata, blízkost přechodu pro chodce nebo to dále vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, může řidič jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i tito účastníci vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovém případě řidič neodpovídá za vzniklý protiprávní následek.“

Problematika související s principem omezené důvěry mívá s ohledem na závažné následky dopravních nehod i ústavní přesah. V relativně nedávné době se jí zabýval Ústavní soud ve svých dvou rozhodnutích. V prvním případě šlo o nález ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 [10]. Obviněný byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, zákazu řízení motorových vozidel a k náhradě škody za to, že před obchodním domem v prostoru parkoviště v obytné zóně nedbal zvýšené opatrnosti, zahájil couvací manévr z parkovacího místa a při couvání srazil dítě, které na následky poranění zemřelo. Tento případ ostatně byl i hojně medializován. [11]

Foto: Ústavní soud (původně Zemská sněmovna, Zemský dům) v Joštově ulici v Brně. Stanislav Dusík, 3. 4. 2008. Wikimedia Commons CC BY SA 4.0

V druhém případě se jednalo o nález ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15 [12]. Řidič osobního automobilu byl odsouzen za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, jelikož při odbočování vlevo narazil do zleva předjíždějícího motocyklisty. Řidič motocyklu v důsledku této nehody utrpěl závažná poranění hlavy s trvalými následky a s doživotním postižením. Řidič automobilu byl následně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř měsíců a zároveň mu byla stanovena povinnost nahradit značnou škodu poškozenému.

Ústavní soud v obou výše zmíněných případech zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to právě s odkazem na princip omezené důvěry. V souladu s ním vyložil Ústavní soud zákon příznivěji pro řidiče, kteří nehodu zapříčinili působením svých automobilů.

Důvodem zrušení v případě prvního nálezu, který se týkal couvání na parkovišti před obchodním domem, byla skutečnost, že řidič automobilu (v souladu s principem omezené důvěry) mohl spoléhat na to, že osoby dohlížející na dítě zamezí, aby se samostatně a nekontrolovatelně pohybovalo v prostoru parkoviště a vběhlo do dráhy vozidla. Podstatou názoru Nejvyššího soudu přitom byla skutečnost, že řidič je povinen couvat za pomoci výstražného signálu či jiné pověřené osoby vždy, není-li schopen přehlédnout veškerý prostor za vozidlem. Ústavní soud k tomu konstatoval, že je zjevně nepřiměřené a v praxi nerealizovatelné splnit takto paušálně kladený požadavek Nejvyššího soudu.

V druhém případě, který se týkal ublížení na zdraví motorkáři, byla situace taková, že řidič automobilu odbočoval vlevo z hlavní silnice na vedlejší, použil při tom ukazatel směru, zařadil se ke středu vozovky a čekal, až projedou protijedoucí vozidla. Přehlédl při tom, že se k němu zezadu zleva přibližuje vysokou rychlostí řidič motocyklu. Ten přejel plnou čáru, porušil značku zákazu předjíždění a posilněn alkoholem začal zleva předjíždět stojící kolonu. V okamžiku, kdy motorkář míjel automobil obviněného, ten do něj z boku narazil, neboť již započal odbočovací manévr vlevo. Řidiči byli v obou případech odsouzeni pro nedbalostní trestné činy.

Ústavní soud shrnul, že řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud dává s dostatečným předstihem (řádně) ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si předtím, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může odbočovací manévr dokončit. Výklad, který v tomto případě provedly obecné soudy dovozující porušení povinnosti řidičem automobilu, znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti je třeba interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky silničního provozu, současně tento výklad dle Ústavního soudu zakládal nerovnost v právech a povinnostech (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny).

Objektivní a subjektivní hledisko

Abychom tedy shrnuli závěry, k nimž Ústavní soud dospěl: posuzují-li trestní soudy, zda byl trestný čin spáchán z nedbalosti, musí nejdříve zjistit, zda obviněný zachoval vyžadovanou míru opatrnosti. Tato míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Pouze spojením těchto dvou hledisek může v trestním právu dojít k naplnění odpovědnosti za nedbalostní zavinění.

V případech projednávaných Ústavním soudem bylo objektivní hledisko vymezeno předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích a obecně požadavkem na dodržování opatrnosti přiměřené nastalé situaci a okolnostem případu. Subjektivní hledisko pak představovalo možnosti a schopnosti konkrétního pachatele k předvídání vzniku trestněprávně relevantního následku. Subjektivní hledisko nebylo v projednávaných případech naplněno. Princip omezené důvěry v dopravě tedy úzce souvisí se zachováním potřebné míry opatrnosti.

Závěr

Judikatura vrcholných soudů se k principu omezené důvěry v dopravě nestaví zcela paušálně, ale s citem pro konkrétní kauzu a specifické okolnosti. Konkrétně ve zmíněných případech, kterými se zabýval Ústavní soud, by například nebylo možné zprostit obžalovaného viny, pokud by couvající řidič z parkovacího stání vyjížděl nepřiměřenou rychlostí a před zahájením couvacího manévru by v blízkosti svého vozu skutečně viděl pobíhající dítě. V druhém případě by nebylo možné řidiče vozidla zprostit viny, pokud by kupříkladu slyšel rychle se přibližující motocykl a nedal by směrovým světlem znamení o směru jízdy.

Lze předpokládat, že se s uplatněním principu omezené důvěry budeme v judikatuře vrcholných soudů setkávat čím dál častěji, zejména s ohledem na dramatický technický rozvoj v automobilové dopravě v kontrastu s omezenou reakční schopností člověka – řidiče. Je to ostatně většinou právě selhání „lidského faktoru“, které nehody v konečném důsledku způsobuje navzdory technickému pokroku a moderním bezpečnostním prvkům.

Autorka: Marcela Lukášová


Pozn.: Článek vznikl v rámci projektu specifického výzkumu MUNI/A/1142/2017 „Vývojové tendence trestní politiky II“.

[1] V současné době se vyvýjí autonomní vozidla, jejichž cílem je přesunout řízení vozidla z řidiče na autonomní systém. K této problematice např. blíže viz: Studie zpracovaná rešeršní službou Evropského parlamentu A common EU approach to liability rules and insurance for connected and automated vehicles. In: European Parliament [online]. [cit. 18. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/thinktank/en/document.html?reference=EPRS_STU(2018)615635; nebo Volvo Drive Me Autonomous Driving Project. YouTube. [online], zveřejněno 12. 5. 2015, [cit. 18. 7. 2018]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=asKvI8ybJ5U

[2] POLCAR, Miroslav. Princip omezené důvěry v dopravě na pozemních komunikacích. Trestní právo 10.12. 2015. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 7. 2018].

[3] Ibidem.

[4] Celé znění § 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích: „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,1) povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis,5) vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, c) řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.“

[5] K tomu blíže viz: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 91/2012 – 62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003 - 2017 [cit. 7. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2012/0091_7As__120_20130131144938_prevedeno.pdf
V tomto rozsudku soud uvedl, že „Příčinou dopravní nehody spočívající v tom, že vozidlo jedoucí po hlavní silnici se střetne s vozidlem jedoucím po vedlejší silnici, která se s hlavní silnicí kříží, je zásadně to, že řidič vozidla jedoucího po vedlejší silnici nedá vozidlu jedoucímu po hlavní silnici přednost. Výjimečně může být příčinou dopravní nehody jednání řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici, a sice tehdy, pokud řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici v extrémní míře poruší stanovený rychlostní limit a současně rychlost jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici řidiči vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici fakticky znemožní splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění povinnosti se musí posuzovat s ohledem na konkrétní poměry místa, v němž ke střetu došlo. Rozhodnými okolnostmi tedy bude zejména to, nakolik jde o místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich (případně i výrazně nadlimitní) rychlost.“

[6] Povinnost stanovená § 22 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 2. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/133617D4D049A496C1257D8600306FED?openDocument&Highlight=0,

[8] POLCAR, op. cit.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 2. 7. 2018]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DF9CF3644ACB798AC1257A4E0068ED61?openDocument&Highlight=0,

[10] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky [online]. Ústavní soud soud, © 2006 [cit. 8. 7. 2018]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx

[11] Blíže viz: Ústavní soud se zastal muže, který při couvání na parkovišti zabil dítě. Novinky.cz [online]. Publikováno 8. 6. 2016 [cit. 1. 11. 2018]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/krimi/405862-ustavni-soud-se-zastal-muze-ktery-pri-couvani-na-parkovisti-zabil-dite.html; Ústavní soud se zastal řidiče, který dostal podmínku za přejetí batolete při couvání. LIDOVKY.cz [online]. Publikováno 8. 6. 2016 [cit. 1. 11. 2018]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/domov/ustavni-soud-se-zastal-ridice-ktery-dostal-podminku-za-prejeti-batolete-pri-couvani.A160608_103601_ln_domov_sij

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky [online]. Ústavní soud soud, © 2006 [cit. 8. 7. 2018]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/Results.aspx



Čtěte také:


Vlk způsobuje statisícové škody. Co s tím?

Přehled vybraných legislativních novinek za květen až listopad 2018

Nedůslednost Ústavního soudu: Když se váží pouze jedna strana vah



Humans of PrF – Barbora Kočtářová

Blogy Humans of… odkrývají příběhy skutečných lidí po celém světě, zachycují jejich myšlenky, rozmanitost. Okénko Humans of PrF takto zachycuje naše kolegy...

Číst více

Martin Kopa: Snažím se řídit tím, že každý člověk je víc než nejhorší věc, kterou kdy udělal

Poslední den Martinova působení na pozici asistenta Ústavního soudu jsme vyzpovídali tohoto inspirativního právníka, kterého znáte z portálu Iurium Daily:...

Číst více

Mikuláš Bek: Pokud se chceme vyrovnávat se skutečnými problémy, nesmíme spoléhat na emoce

Od roku 2011 stojí v čele druhé největší vysoké školy v České republice. Nyní se rozhodl bojovat o křeslo v horní komoře Parlamentu. Nejen na důvody k podání...

Číst více
Autor: Marcela Lukášová

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.