Ústavní soud v kauze Nečesaný kritizuje obecnou justici: Arogance v odůvodnění může mít ústavní přesah

Ve svém zrušujícím nálezu sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019 Ústavní soud poukázal na to, že bylo ve věci vydáno již dvanáct meritorních rozhodnutí. Jedná se o zvlášť závažný zločin, za který byl Nečesaný „v prvním kole“ soudního rozhodování odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Nelze se proto divit celkovému společenskému rozčarování nad stavem a fungováním současné justice.

Jak je možné, že stát dopustí, aby jeho obyvatelé žili v tak dlouhé nejistotě? Nejde přitom jen o nejistotu a psychické vypětí nepravomocně odsouzeného Nečesaného. Pokud se pokusu o vraždu nedopustil, jiná osoba stále běhá na svobodě a představuje nebezpečí pro celou společnost. Na tento fakt ostatně upozornil obecné soudy sám Ústavní soud, když v závěru vyslovil své obiter dictum.

Konstatoval, že „z hlediska ústavnosti považuje (…) za zvlášť vážný nedostatek ty projevy, jimiž vydaná rozhodnutí vyjadřují slovní nedůvěru ve schopnosti jednotlivých soudů (obousměrně) postupovat v dané věci v souladu s právem a nepřímo tak vlastními úvahami zasahují do činnosti jiných soudů. Úcta k nezávislému soudnímu rozhodování, jako jednomu ze základních pilířů právního státu, by měla být zvláště v aktech samotné soudní moci. Dle Ústavního soudu, jemuž nenáleží pravomoc nařídit projednání věci jinými senáty, je z toho důvodu namístě, aby soudy pro dosažení ústavně konformního výsledku řízení omezily své úvahy v duchu doktríny soudcovského sebeomezení a nadále tak věnovaly svoji intelektuální a emocionální energii pouze předmětu jimi vedeného řízení. Není pak třeba zdůraznit, že nedostatky podobného druhu jsou ve výsledku ku prospěchu především pachateli brutálního zločinu, ať už je jím kdokoli, kdo doposud uniká řádnému postihu.“ Zejména apel na soustředění intelektuální a emocionální energie zainteresovaných soudců striktně na věcné posouzení kauzy přitom stojí za zamyšlení.

Obecně je třeba Ústavním soudem předvídanou situaci „vyjadřování slovní nedůvěry ve schopnosti jednotlivých soudů“ odlišit od justičního dialogu. Takový dialog obecné justice je v některých případech možný, a dokonce žádoucí. Může se totiž stát prostředkem změny dosavadní judikatury u vrcholných soudů v rozšířeném a velkém senátu (Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud). Nižší soud tak může v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřit, že si je vědom dosavadní ustálené judikatury, zároveň ale formou justičního dialogu dosavadní směr překlenout vlastním řešením. Nižší soud se tak vydá napospas těm vrcholným, které takový názor (dostanou-li k tomu procesním postupem účastníků prostor) vezmou za svůj, nebo tuto větev naopak odříznou. S tím, jak se vyvíjí společnost, je žádoucí, aby v některých otázkách došlo rovněž k vývoji judikatury. Bavíme se však o obecném oprávnění soudců posuzovat jednotlivé případy v duchu samostatného a nezávislého soudního rozhodování, aniž by soudce byl ve svém úsudku jakkoliv vázán.

Když se hraje soudní ping-pong

Respektování závaznosti instanční nepředstavuje pouhé pravidlo „vyšší bere“. Jedná se o systém, na kterém naše justice stojí a který účastníkům zabezpečuje realizaci práva na spravedlivý proces. Nekonečné soudní dialogy v téže věci zapříčiní jedině to, že se soudní rozhodnutí nedostanou ke svým příjemcům včas (nebo alespoň v přiměřeném čase).

K takovému „soudnímu ping-pongu“ se vyjádřil Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) ze dne 13. 11. 2007. Vyslovil, že právní spory a soudní řízení musí být někdy dokončeny a nesmí pokračovat jako věčný ping-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Jinými slovy, pakliže právní názor nižší instance v dané věci následně optikou vyšších soudů neobstojí a věc je nižšímu soudu vrácena k dopracování, neexistuje zde prostor pro sebestřednou úvahu, že „moje první slovo platí“.

Nezávislost soudce a kasační závaznost

Ústavní soud také opakovaně odmítl, že by zmíněný princip kasační závaznosti [1] odporoval ústavně garantované nezávislosti výkonu soudní moci a funkce soudce. Lze odkázat například na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/14 (N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.) ze dne 26. 1. 2016 a judikaturu tam citovanou. V tomto nálezu se Ústavní soud v rámci kontroly ústavnosti zabýval dikcí ustanovení § 264 odst. 1 trestního řádu [2], které pro řízení u soudu prvního stupně po zrušení jeho rozsudku stanovilo, že „soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.“

V tomto případě byl navrhovatelem obvodní trestní soud. Nespokojil se totiž se závazným právním názorem instančně nadřízeného soudu. Svou kritiku založil na tom, že má-li být soudce nezávislý, musí se rozhodovat nezávisle. Neměl by být vázán právními názory, se kterými odůvodněně nesouhlasí, neboť má být vázán jen zákonem. Podle jeho názoru pouze nezávislý soud, který důkazy provedl, má mít právo důkazy hodnotit a z toho vyvozovat závěry. Jeho nestrannost nesmí být ohrožována nucením uznat vinným nebo zprostit obžaloby obžalované, když hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení.

Navrhovatel navíc vyslovil, že dikce § 264 odst. 1 trestního řádu již ztratila v průběhu historie své opodstatnění, neboť toto znění účinné od 1. ledna 1962 reflektovalo především závislost justice vzhledem k mocenskému působení KSČ. To bylo zakotveno již v čl. 4 Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960. Jelikož v té době byli na vyšší patra justice dosazováni loajální členové KSČ, bylo pro odvolací soudy v trestních věcech podstatné, aby uplatňovaly prostřednictvím § 264 odst. 1 trestního řádu svou moc nad celým trestním řízením.

Ústavní soud však tyto úvahy odmítl. Podobná ustanovení ostatně protkávají celý právní řád, tedy rovněž oblast civilního nebo správního práva. [3] Opakovaně konstatoval, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem soudu vyššího provádí ústavní princip práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Zmíněná vázanost je přitom jejich integrální součástí, nikoli překážkou.

Lze tedy shrnout, že případné překročení pravomocí instančně nadřízeným soudem při formulaci závazného právního názoru lze řešit pouze cestou mimořádných opravných prostředků, eventuálně cestou ústavní stížnosti. Nicméně tato cesta zůstane vždy otevřena pouze účastníkům řízení, nikoliv samotným soudům, které by lákalo mezi sebou v téže věci opakovaně diskutovat. [4] Ústavní soud ale rovněž poznamenal, že instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů. Role prvostupňového soudu je tak stále unikátní, přičemž odvolací soud není oprávněn nařizovat změnu v jejich hodnocení. [5]

I pro příslušný senát vrcholného soudu jsou jeho vlastní dříve vyslovené názory v téže věci závazné. V opačném případě, kdy by vrcholný soud „ve druhém kole“ týchž účastníků vyslovil právní názor odlišný, by pomalu, ale jistě došlo rozličnými právními názory k celkovému rozvrácení právní jistoty a popření principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. [6] V případě opakovaného mimořádného opravného prostředku tak v téže věci nepřipadá v úvahu ani následné předložení věci malým senátem ke sjednocujícímu soudnímu tělesu, například rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Dokáže si justice zachovat tvář?

Podstatou sporu mezi trestními soudy v případě Nečesaného je však „pouhé“ rozčarování nad závěry vyslovenými těmi vyššími, které se přezkumem správnosti jejich právního názoru zabývaly a které by nyní měly bez dalšího následovat v duchu instanční závaznosti. Ústavní soud svou zmínkou o doktríně soudcovského sebeomezení směřoval na situaci, kdy soudce prostřednictvím odůvodnění svého rozhodnutí vystoupí ze své procesní role a nezvyklým způsobem komentuje neshody dvou vyšších soudů, jejichž závěry jsou pro něj závazné.

Doktrína soudcovského sebeomezení představuje nejčastěji spojovaný požadavek na soudní rozhodování v souvislosti s originalismem. [7] Jedná se vlastně o omezení výkonu soudcovské pravomoci samotnými soudci, kteří, zjednodušeně řečeno, nevystupují ze své procesní role, respektují dispozitivnost projevu vůle účastníků i svou vázanost návrhem (žalobou, stížností) učiněným účastníky vůči soudu. V duchu této doktríny by tak soudce neměl vystupovat ze své systémové ani procesní role. Přiměřeně lze odkázat rovněž na soudcovský minimalismus [8] při formulaci odůvodnění soudních rozhodnutí.

Výše uvedená soudní rozhodnutí poukazují na fakt, že i pokusů o soudní dialogy v týchž věcech existuje v justici celá řada. Nakonec, soudci jsou jen lidé a jejich snahy o obhájení si vlastního názoru navzdory všem se jistě i v budoucnu nezřídka objeví. Otázkou však zůstává, nakolik jsou Ústavním soudem kritizovaná rozhodnutí, která závazný názor sice následují, ale obsahují „emocionální úlitbu“ soudců zpravodajů, přesvědčivá pro příjemce soudních rozhodnutí. Jakmile jednou vyšší soud vysloví zavazující názor, není dle mého na místě, aby nižší soudy (jakkoliv tento názor poslušně následují) i nadále vířily pochybnosti o jeho správnosti.

Ústavní soud se v kauze Nečesaného nepostavil proti meziinstančnímu soudnímu dialogu, ten je ostatně žádoucí. Zdůraznil ale, že emocionální část odůvodnění vyjadřující skepsi nebo distanc [9] od kasačně závazného názoru nemá v odůvodnění soudních rozhodnutí své místo.

V dané kauze hraje zcela jistě svou roli i ne příliš vřelý vztah vrchního a Nejvyššího soudu, které mají na danou kauzu odlišný názor – ani tuto okolnost by ale „třetí strana“ nejnižšího soudu neměla komentovat a věčných potyček by se měly zdržet rovněž tyto dva soudy navzájem. I v justici zkrátka některé věci mají zůstat doma za zavřenými dveřmi.

Public image české justice

Když se ještě jednou podíváme na to, co přesně Ústavní soud ve svém obiter dictum řekl, zjistíme, že nemístné výroky soudů obecné justice vůči sobě navzájem podle něj „nepřímo zasahují do činnosti jiných soudů“. V této souvislosti Ústavní soud dodal, že „úcta k nezávislému soudnímu rozhodování, jako jednomu ze základních pilířů právního státu, by měla být zvláště v aktech samotné soudní moci.“ Závěrem apeloval, aby soudy „pro dosažení ústavně konformního výsledku řízení omezily své úvahy” v duchu soudcovského minimalismu.

Ti opatrnější budou takové vyjádření Ústavního soudu v rámci obiter dicti interpretovat jako zbytečně velká slova. Ale podle mého názoru orgán ústavnosti apeluje na obecnou justici, aby se zdržela svých emocionálních výlevů ve prospěch „public image“ českého soudnictví. Jako podstatné vidím právě to, že v takovém jednání soudů vůči sobě navzájem tentokrát viděl otázku ústavnosti, což v dosavadní judikatuře vrcholných soudů dosud nebylo akcentováno.

Vyjadřování mentální rezervy vůči závaznému právnímu názoru, který je soud povinen následovat, avšak tak úplně o něm přesvědčen není, lze ve vodách vrcholných soudů najít především u malých senátů, které se tímto distancují od rozšířeného senátu nebo pléna. Fráze jako „rozšířený senát k předložené otázce vyslovil (…) a rozhodujícímu senátu nezbylo než“ představují tu elegantnější formu, jak jejich mentální rezervu vyjádřit [10]. Bude nyní na soudech, aby čerstvé stanovisko Ústavního soudu ve své další činnosti reflektovaly.

Když se zamyslíme nad tím, proč měl asi Ústavní soud potřebu vymezit se vůči projevům nemístných emocí (a de facto až arogance) v odůvodnění rozsudků právě nyní, odpověď je nasnadě. Právě případ Nečesaného totiž představuje mediálně známou kauzu a dlouhodobě vytváří justici obrázek nedůvěryhodnosti i z řady jiných důvodů, než kterým se tento komentář věnoval. Osobám neznalým práva se totiž jen těžko vysvětluje, jak mohly jednotlivé instance dospět k tak odlišným závěrům o vině a trestu Nečesaného.

V případě mediálně známých kauz je dle mého jakákoliv další emociální exponovanost soudců kontraproduktivní, protože jen přiživuje půdu pro další pochybnosti a narušuje zmíněný public image justice. Příklad našich severních sousedů navíc ukazuje, jak snadno se dají argumenty o mediálně nečitelných případech obrátit proti justici samotné. Pokud nebude mít justice důvěru veřejnosti, pak již následně – v případě umě provedeného omezování její nezávislosti výkonnou mocí – nebude mít ve společnosti oporu.

Na tuto skutečnost ostatně apeluje i řada čelních představitelů justice, kteří na příkladu Polska a Maďarska ve svých projevech ukazují, jak zrádná může být pro soudcovský stav dlouhodobě podlomená důvěra. Zjednodušeně řečeno: čelit útokům z vnějšku bude justice nepochybně neustále. Přiživovat kritiku vlastními emotivními šarvátkami je ale zcela zbytečným olejem přilévaným do ohně.

Autorka: Kamila Abbasi

[1] Vázanost nižšího soudu v dalším řízení, a to právním názorem vysloveným vyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku.

[2] Ustanovení § 264 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

[3] Ustanovení § 264 odst. 1, § 263 odst. 7, § 265s odst. 1 a § 270 odst. 4 trestního řádu, jakož i § 110 odst. 3 soudního řádu správního či § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 občanského soudního řádu.

[4] Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.).

[5] Viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) a sp. zn. I. ÚS 608/06 (N 79/49 SbNU 153) ze dne 29. 4. 2008;  přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33).

[6] Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519).

[7] Z angl. judicial self-restraint.

[8] Viz například Cass R. Sunstein, Beyond Judicial Minimalism, 43 Tulsa Law Review 825 (2007). Dostupné z: https://chicagounbound.uchicago.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=12217&context=journal_articles

[9] Jak tento distanc konkrétně vypadal, se bohužel nedozvíme, úvahy uvedené v tomto komentáři vycházejí toliko z obiter dicti Ústavního soudu v kauze Nečesaný. Trestní (ani civilní) rozsudky totiž nejsou zveřejňovány – samozřejmě vyjma rozhodnutí Nejvyššího soudu.

[10] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2017, č. j. 5 As 104/2013-61. Rozhodnutí rozšířeného senátu nejsou soudci soudu vždy kvitována a následována automaticky. Jako příklad lze uvést rozhodnutí, kterým pátý senát navazoval na judikát, v němž rozšířený senát vyslovil povinnost krajských soudů aplikovat zásadu použití pozdějšího příznivějšího zákona i v soudním řízení přezkoumávajícím rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu. Pátý senát závěry rozšířeného senátu ve věci aplikoval, uvedl ovšem, že tak činí, „byť s nimi nesouhlasí a naopak se ztotožňuje s odlišným stanoviskem uplatněným v dané věci třemi členy rozšířeného senátu“.