Monika Šimůnková: Václava Klause mladšího bych pozvala do kanceláře ombudsmana, aby viděl, kolik tu máme práce

Monika Šimůnková je od prosince roku 2019 zástupkyní veřejného ochránce práv. Šimůnková má mnohaleté zkušenosti v oblasti lidských práv a působila také jako zmocněnkyně vlády pro lidská práva. V rozhovoru přibližuje, co ji přivedlo k lidským právům, jaké byly její začátky v této oblasti, jak hodnotí některé dílčí pokroky České republiky a jaký je její vztah k současnému ombudsmanovi Stanislavu Křečkovi.

3. 7. 2020 Jan Šlajs


<span style="font-weight: 400;">Monika Šimůnková je od roku 2019 zástupkyní veřejného ochránce práv.</span>

Co vás přivedlo k problematice lidských práv?

To se datuje do poměrně dávné doby. Po studiích právnické fakulty jsem zvažovala, kterým směrem chci jít. Začala jsem v oblasti, která mi úplně „nesedla“, a to v mezinárodních advokátních kancelářích. V 90. letech minulého století – což zní trochu děsivě, když řeknete minulého století (úsměv) – bylo v ČR mnoho podnikatelů z okolních zemí, kteří u nás zakládali pobočky. Takže jsem začala v německých advokátních kancelářích především s obchodním právem, kde jsem si tzv. „odkroutila“ koncipientský čas a složila advokátní zkoušky. Za ty tři roky jsem ale zjistila, že takhle dál pokračovat nechci a že mám spíše blíže k sociálnu, k pomoci lidem, a zvažovala jsem, kam jít dál. Advokacie v tomto smyslu zcela nenaplňovala mé představy a tehdy jsem se rozhodla pro zásadní změnu. Ze „ziskové sféry“ jsem přešla do „neziskové“. Oslovila jsem několik nadací a skončila v Nadaci Naše dítě, jejíž zaměření se stalo mým celoživotním tématem. Zároveň byla takovým mým startem v oblasti ochrany lidských práv.

Jak si na tom stojíme nyní v ochraně zranitelných osob – například dětí?

I přes mnohé skeptické názory si myslím, že jdeme dopředu. V oblasti práv dětí jsme za dvacet let udělali množství práce. Nepokračujeme však mílovými kroky, jak se zdálo v 90. letech, kdy se o lidských právech začalo mluvit a událo se mnoho zásadních demokratických změn.  Když obhajujeme Úmluvu o právech dítěte před ženevským Výborem pro práva dítěte a říkáme za Českou republiku, co je nutno změnit, jsou zde zásadní témata, která se opakují roky. Například sjednocení systému péče o ohrožené děti, které je stále roztříštěno mezi tři ministerstva. Dále snížení počtu dětí v ústavní péči, případně jejich neumisťování do ústavů vůbec. Zejména u dětí do tří let věku by k němu již vlastně nemělo docházet takřka vůbec a takto malé děti by měly být umisťovány do náhradních rodin. Dítě je v tomto věku nejvíce formovatelné, ale i nejvíce zranitelné. Pokud během prvních tří let nedostane dostatek lásky a „bondingu“ (utváření vazby, pozn. red.), poznamená ho to na celý život. Nedaří se nám ani v oblasti sociálního bydlení. Stále mnoho dětí z rodin končí v ústavní péči, i když je to zákonem i judikaturou soudů zakázáno, protože rodina žije v nevyhovujících podmínkách nebo má problém vůbec bydlení najít.

Čím to podle vás je, že se nám v oblasti umísťování dětí do ústavní péče nedaří nic udělat, i když je nám to stále vytýkáno?

Co se týče ústavní péče, myslím si, že jde o českou tradici. Dětské domovy jsou vnímány jako veskrze pozitivní věc, kterou lze řešit situaci ohrožených dětí. Tím tato zařízení nechci hanit, je tam mnoho lidí, kteří pro děti dělají to nejlepší podle svého svědomí mnoho let. Historicky to určitě to nejlepší bylo, protože socialistické Československo bylo zvyklé na ústavní péči. Tato dogmata se pak špatně mění v povědomí veřejnosti. Na druhé straně je velký problém, že Česká republika stále ještě nemá dostatečně účinný a provázaný systém pro práci s ohroženými rodinami, tedy práci, která by měla pomoct rodinám v tom smyslu, že děti z nich nebudou muset být odebrány. Pokud nechceme děti v ústavech, musíme přijít s jasnou koncepcí jak s ohroženými rodinami pracovat a pomáhat jim. Mnoho příběhů však doteď končí odebráním a svěřením dítěte do ústavní péče namísto práce s rodinami tak, aby se dítě mohlo co nejdříve vrátit domů či aby z ní vůbec nebylo odebráno.

„Přístup ke vzdělání romských dětí by měl být lepší než v minulosti, ale nevím, zda tomu tak skutečně je.“

Monika Šimůnková

Jednou z oblastí, které jste se věnovala i na pozici zmocněnkyně vlády pro lidská práva, byla práva Romů. Nyní je to deset let od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva D. H. proti České republice. [1] Jak si podle vás stojíme v této oblasti?

Už na úřadu vlády jsem se snažila o zlepšení. Jednali jsme s tehdejším ministrem školství. Tuším, že  v roce 2012 vznikl první Akční plán k naplnění tohoto rozsudku na Ministerstvu školství. Od té doby došlo k mnoha důležitým krokům, aby zejména romské děti nebyly umísťovány do tzv. praktických škol, a neměly tak přístup k méně kvalitnímu vzdělání oproti ostatním dětem. Došlo k několika výzkumům, část jich dělal veřejný ochránce práv. Poté došlo ke změně školského zákona, díky níž bylo prostřednictvím novely a prováděcích vyhlášek právo na rovný přístup ke vzdělání naplněno. Dnes už máme systém podpůrných opatření pro děti, které mají nějaké znevýhodnění, včetně zdravotního či sociálního. Upřímně si však nejsem jistá, jestli skutečně došlo k zásadnímu zlepšení vzdělávání romských dětí, stále tu máme řadu segregovaných škol. Ministerstvo školství každý rok prezentuje statistiky o tom, že vzdělávání romských dětí je lepší než v minulosti. Nevím však, jestli tomu tak je skutečně, a je důležité, aby byla tato situace důkladně zmapována i v terénu a vše nezůstalo jen na papíře, i zde tedy vidím prostor pro naši práci. Vzdělávání romských dětí je dle mého přesvědčení základním předpokladem pro zlepšení situace celé komunity i pro vztahy s majoritní společností.

„Děti by měly mít svého zástupce.“

Monika Šimůnková

Jednou z vašich priorit je dětský ombudsman. V čem by bylo důležité ho mít?

Tuto instituci dnes už má řada vyspělých států. Důležité je to zejména proto, abychom měli orgán, který nezávisle monitoruje plnění Úmluvy o právech dítěte. Děti by měly mít osobu, kterou znají (třeba i z médií) a ví, že se stará o jejich práva a že se na ni mohou obrátit. Myslím si, že i stížnostní agenda by měla být v kompetenci tohoto orgánu, ačkoliv je otázka, v jaké míře. Veřejný ochránce práv, tj. naše instituce, již nyní tuto roli do jisté míry naplňuje, přijímáme stížnosti jak od dospělých ohledně práv dětí, tak od dětí samotných. Máme webové stránky pro děti (www.dite.ochrance.cz), kam se děti můžou obracet s podněty a kde najdou mnoho užitečných informací jak postupovat ve složitých životních situacích. Tuto stránku jsem iniciovala již jako zmocněnkyně vlády pro LP v roce 2012 společně s tehdejším ombudsmanem JUDr. Pavlem Varvařovským. Dětský ombudsman by také měl plnit osvětovou roli a komunikovat s dětmi, například s dětskými parlamenty. Ptát se dětí na jejich názory, co by chtěly změnit a jejich názory poté přenášet jak k zákonodárcům, tak k ministerstvům a dalším úřadům. Měl by také hlídat veškerou legislativu týkající se dětí.

Monika Šimůnková

  • Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a strávila dva semestry na Universität Passau v Německu.
  • Několik let působila v advokacii, aby poté přešla do neziskového sektoru, kde řadu let pracovala pro nadaci Naše dítě.
  • Založila Linku právní pomoci – bezplatnou právní pomoc v oblasti dětských práv.
  • V letech 2011–2013 působila jako zmocněnkyně vlády pro lidská práva.
  • Koncem roku 2019 byla zvolena zástupkyní veřejného ochránce práv.

Je ještě nějaká další oblast, kterou by měl mít dětský ombudsman na starost?

Diskutuje se o tom, že by dětský ombudsman mohl vstupovat do řízení týkajících se dětí. To je ale na debatu, protože se to pojí s otázkami, do jakých řízení by vstupoval, zda jako kolizní opatrovník, nebo jako účastník řízení, nebo jestli by mohl případně podávat žaloby ve veřejném zájmu a v jak široké míře. Očekávám, že zákon o dětském ombudsmanovi by měl být v nejbližší době hotov a předložen Poslanecké sněmovně k projednání, já sama jsem zvědavá na jeho definitivní znění.  Dětský ombudsman by měl být také vybaven mnoha kompetencemi, které dnes již vykonává veřejný ochránce práv, tj. šetřit postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí, dohlížet na dodržování práv dětí v zařízeních, monitorovat situaci dětí postižených a být činný i v oblasti diskriminace nebo vzdělávání. Proto se mnoho let uvažovalo o dvou možných variantách jeho zřízení, buď jako samostatná nová instituce, nebo v rámci stávajícího veřejného ochránce práv jako samostatný zástupce.  V případě druhé varianty by dle mého názoru v zásadě stačilo přidat 10–15 pracovníků tak, abychom se mohli vedle již zmíněných kompetencí věnovat v dostatečné míře i osvětové činnosti, komunikaci s dětmi, monitoringu Úmluvy o právech dětí.  Je samozřejmě věc politického rozhodnutí našich zákonodárců, jakou variantu zvolí, případně již zvolili. Pokud bude zřizována nová instituce, mělo by být citlivě zváženo rozdělení kompetencí mezi naši a novou instituci tak, aby nedošlo k zásadnímu oslabení původního poslání veřejného ochránce práv, tj. že se na nás mohou obracet všechny osoby, a ke kompetenčním sporům. Obě instituce by měly spolupracovat a vzájemně se doplňovat tak, aby ochrana dětí byla co nejefektivnější. Nejdůležitější však je, aby zde byla jedna silná osobnost dětského ombudsmana, o které děti budou vědět a budou k ní mít důvěru. 

Nemáte strach, že když se začne zasahovat do zákona o veřejném ochránci práv, může dojít k nežádoucím změnám? Narážím na některé poslance, kteří by nejraději úřad zrušili úplně...

To myslím není reálné. Působnosti, které byly veřejnému ochránci práv svěřeny na základě závazných úmluv, by musely být svěřeny někomu jinému a upřímně nevím komu. Monitorujeme práva lidí s postižením, chráníme před špatným zacházením osoby omezené na svobodě na základě Úmluvy proti mučení, monitorujeme nucené návraty cizinců a dohlížíme na rovné zacházení. A pak je tu stížnostní agenda, která je původní misí veřejného ochránce práv a tam se snad nic „osekávat“ nemůže. Co se týče úplného zrušení instituce, nevěřím tomu, že to někdo může myslet vážně. Je za ní dvacet let práce a lidé se na ni s důvěrou obracejí. Zároveň vláda návrh na zrušení této instituce zamítla (viz stanovisko vlády ze 17. 2. 2020 č. 113, pozn. red.).

Václav Klaus ml. uváděl, že si myslí, že celou tuto agendu zvládnou čtyři právníci na Ministerstvu spravedlnosti...

Pardon, ale to naprosto neodpovídá realitě. Jen za minulý rok jsme přijali takřka 8000 stížností od občanů České republiky. Říkala jsem si, že bych pana poslance pozvala k sobě do kanceláře, aby viděl, kolik spisů tady člověk má za týden. Jsou to desítky spisů (většina na základě stížností našich spoluobčanů), které nejsou jednoduché, jsou obsáhlé a je tam třeba pregnantní a sofistikovaná právní analýza. Připravují je kolegové právníci i na základě šetření u úřadů, já poté dostanu finální výsledek, tzv. zprávu o šetření, kterou po seznámení se s obsahem a svém uvážení podepíši a posíláme ji jak stěžovateli, tak na dotyčný úřad. I v případě, kdy stížnost nespadá do naší kompetence, přemýšlíme, zda stěžovatelům nemůžeme pomoct ještě jinak, například radou, kam jinam se můžou ještě obrátit atd.

„Mám na starosti agendu paní Šabatové, protože souvisí s tím, co jsem doposud dělala.“

Monika Šimůnková

Když se vrátím k osobám omezeným na svobodě, probíhá nějaká osvětová činnost pro tyto osoby od pracovníků Kanceláře veřejného ochránce práv?

Jen pro informaci všech čtenářů, osoby omezené na svobodě jsou v různých zařízeních, jak sociálních služeb (domovy důchodců, LDN), tak např. dětských domovech, kojeneckých ústavech, ale i např. psychiatrických klinikách či ve věznicích. Součástí našich systematických návštěv zařízení jsou i rozhovory s lidmi, kteří v nich pobývají. Zjišťujeme jejich pohled na podmínky v zařízení, na režim a služby. Zprávy, které pak z provedených návštěv zveřejňujeme, jsou základem osvěty. Na konkrétních zjištěních a situacích vysvětlují, jaká mají klienti práva, jaké zacházení s nimi je v pořádku a co už naopak zařízení ve vztahu k nim nesmí dělat. Může to být vodítkem třeba pro příbuzné, kteří do zařízeních chodí své blízké navštěvovat, aby si všímali, jak to v zařízení chodí, a případně práva svých blízkých pomáhali chránit. 

Naše návštěvy v zařízeních mají sloužit k prevenci špatného zacházení, takže klíčová je práce s personálem a zřizovateli. Pro ně organizujeme semináře, kulaté stoly a další setkání, při nichž je školíme a vysvětlujeme jim, jaké zacházení s klienty je nepřípustné. Pro předcházení špatnému zacházení toto považuji za zásadní.

Když osvětová činnost není systematizovaná, nabízí se otázka, jak zlepšit přístup osob k právní pomoci.

Bývalá ombudsmanka dlouhodobě kritizovala, že chybí stížnostní mechanismus pro osoby v zařízeních sociálních služeb a postižitelnost špatného zacházení jako přestupku. Tyto dvě věci jsem zdědila a budu je  prosazovat i nadále, neb jsou zásadní pro ochranu těchto osob, které se často samy bránit nemohou.

„S doktorem Křečkem jsme se domluvili, že budeme komunikovat navzájem naše názory, a případně o nich povedeme diskuzi.“

Monika Šimůnková

Do jaké míry je vaše agenda v souladu s prioritami doktora Křečka?

Byla jsem pověřena částí agendy a dostala jsem svěřenu tu tzv. lidskoprávní, o které jsme hovořili – monitoring naplňování práv lidí s postižením, prevence špatného zacházení s lidmi, kteří žijí v nějaké instituci, také jsem ho požádala o agendu diskriminace, kterou si ovšem ponechal. Jinak mám agendu z velké části po paní Šabatové, včetně agendy ochrany práv dětí, zdravotnictví atd. a jsem za to ráda, protože souvisí s tím, co jsem dosud dělala.

Narážel jsem trochu i na to, že doktor Křeček byl kritizován za to, že jako zástupce předchozí ombudsmanky nebyl plně v souladu s její agendou. Zajímá mě proto, jak tohle nastavení rolí vnímáte vy?

Vnímám to tak, že mám svoji přidělenou agendu a tu budu vykonávat v souladu se zákonem a dle svého nejlepšího svědomí. Chci zachovat kontinuitu s mnohým dobrým, co tu bylo za dvacet let vykonáno. Ostatní agendy má pan doktor. Ano, s panem ombudsmanem máme na některé věci odlišné názory, troufám si tvrdit, že je to snad už jakousi tradicí této instituce. Bohužel to ale souvisí s tím, že by do čela této instituce měly být voleny osoby, které spolu alespoň v tom základním náhledu na činnost ombudsmanství souzní, a ne naopak. O tom se hovoří mj. již roky, že mechanismus volby by měl možná v něčem doznat změny, což je opět především věc zákonodárců.  Domluvili jsme se s panem doktorem, že budeme komunikovat navzájem naše názory, a případně o nich povedeme diskusi. To považuji za velmi důležité. 

Jako zástupkyně jste byla pověřena také agendou zdravotnictví. Doktor Křeček vám přesto odňal stížnosti týkající se přítomnosti otců u porodu. V rozhovoru pro DVTV uvedl, že se jich ujal, protože jste je nešetřila. Jak tomu máme rozumět?

Já bych se už k tomuto tématu nechtěla vracet. Já i pan doktor jsme si k tomu svoje řekli, třeba v rozhovorech pro DVTV. Já jsem měla v úmyslu v těchto věcech zahájit šetření, on měl jiný názor a agendu si stáhl pod sebe. Myslím, že nyní jsou aktuálnější a důležitější témata. Momentálně například uzavíráme krátká šetření v zařízeních, která jsme provedli v návaznosti na ukončení nouzového stavu s cílem zjistit, zda nebyla porušována práva osob umístěných v těchto zařízeních. Cílem je též formulovat doporučení pro obdobné situace, budou-li se v budoucnu opakovat. Také jsme velmi intenzivně sledovali kroky ministerstev v tzv. nouzovém stavu, tedy jestli jsou skutečně všechna omezení nezbytná. Tak jsem například upozornila na to, že je nutné co nejdříve otevřít terénní a ambulantní služby, které pomáhají ohroženým rodinám nebo lidem s postižením nebo jsem upozornila, že i děti s postižením mají právo vrátit se do školy stejně jako ostatní děti, čemuž bylo nakonec ze strany ministerstva školství vyhověno. Jednala jsem také s generálním ředitelem Vězeňské služby o tom, že i přes uvolnění mnohých opatření nemohou děti rodičů ve vězení stále ještě své rodiče navštěvovat, i když si tak přejí obě strany, na toto jsem upozornila dopisem i Ministerstvo zdravotnictví. 

 

V rozhovoru pro DVTV Křeček také uvedl, že vám nezakázal publikovat oficiální stanoviska, jak jste popsala v Respektu. Můžete nám přiblížit, jaký pokyn jste dostala?

Ombudsman rozhoduje o tom, co bude publikováno na oficiálních stránkách a sociálních sítích naší instituce.  Já si mohu své názory, které s jeho oficiálním pohledem na věc nesouzní, publikovat v článcích, mediálních rozhovorech nebo na svých sociálních profilech. Tento pokyn se snažím jako jeho zástupkyně respektovat, případně o odlišných stanoviscích vést diskusi.

Jan Šlajs

autor a moderátor Podcastů21


e‑mail:

[1] Rozsudek D. H. proti České republice je rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva, který většinou 13:4 hlasům shledal porušení zákazu diskriminace Českou republiku ve spojitosti s právem stěžovatelů na vzdělání. Romské děti byly v nepřiměřené míře umísťovány ve zvláštních školách, což nebylo založeno na objektivních kritériích.

Více článků

Přehled všech článků