Petr Hajn: Právníci mají znát především život, ne jen paragrafy

26. 6. 2017
Foto: archiv Petra Hajna

O tom, jak s právem souvisí jazyk, literatura a kultura, jsme si povídali s emeritním profesorem obchodního práva, Petrem Hajnem. Ten byl mimo jiné jedním z porotců soutěže Právnická povídka, jejíž vítězné texty naleznete ve speciální příloze časopisu. Jak být dobrým právníkem? Proč psát? To i mnoho dalšího se dočtete ve střípcích životního příběhu vážené osobnosti, která při tom všem zůstává vždy nad věcí.

Byl jste porotcem v soutěži Právnická povídka. Jak soutěž hodnotíte?

Soutěž Právnická povídka je velice zajímavý nápad. Myslím si, že právník má znát především život, ne jenom paragrafy. Každý dotek s krásnou literaturou znalosti života prohlubuje. Obzvláště v kategorii povídka mě příjemně překvapila kvalita. Až na několik výjimek se mi méně líbily verše, a to kvůli zjednodušené veršové technice. Banální rým je věděl – seděl. Dobrý štěpný rým používá různé slovní druhy. Soutěž učí zacházet s jazykem, což potřebují obzvláště právníci, a zároveň učí hlouběji poznávat život.

Umí dnes mladí právníci pracovat s jazykem?

Jak kteří. (smích) Obecně mám dojem, že jazyková kultura poklesla, protože se méně čte a více mailuje. Dokonce si myslím, že maturitní testy z češtiny, které vyžadují znalost názvů některých básnických figur, nejsou rozumné. Jednou z maturitních otázek bylo, co je to epizeuxis. To cizí slovo nemusí gymnazista znát. Měl by ale znát, že opakováním určitých slov docílí básník zvýšení působivosti na čtenáře. Výuka by už na gymnáziích měla být pojata jinak. Neučit životopisná data spisovatelů, ale probudit lásku k literatuře. Právník musí umět pracovat s jazykem. Jeden z významných právních výkladů je totiž výklad jazykový. Změna výuky by právníkům prospěla.

Sám jste vydal několik publikací věnujících se jazyku, například Jak se píší knihy. Pamatujete si, kdy jste začal psát?

Můj první literární pokus byl v šesti letech. Četl jsem kovbojky, a tak jsem jednu začal psát. Vždy jsem měl tendenci psát humorně. A i v tom, co jsem četl, jsem si pamatoval zejména humorné prvky. Z jedné kovbojky mi utkvěla v paměti charakteristika hrdiny: „Kromě vaků pod očima neměl jiných zavazadel.“ Podobnou hru s jazykem provádí právníci při výkladu běžně. Slovům podstrčí trochu jiný význam a tím vlastně mění skutečnost.

Jaká byla Vaše další cesta k systematickému psaní?

K systematickému psaní jsem se dostal zvláštním způsobem. Možná jsem měl štěstí, že jsem se nedostal na právnickou fakultu na první pokus. Dělal jsem pak vychovatele na průmyslové škole, která se zúčastnila celostátního turnaje v házené. A protože jsem byl dost upovídaný, dostal jsem za úkol být hlasatelem na stadionu. Po turnaji za mnou přišla pracovnice ministerstva školství a řekla mi, jestli bych o tom nenapsal příspěvek do časopisu Československý sport. Napsal jsem, oni to uveřejnili a asi po 14 dnech mi přišel dopis od redakce, kde mě zvali na letní školení dopisovatelů. Nejdřív jsem si pomyslel, jestli to není omyl, neboť slovo dopisovatel předpokládá systematickou činnost. Omyl to nebyl. Každý den jsme tam něco psali a zkušení novináři nám to hodnotili. Na školení jsem byl zván opakovaně  a ve výsledku to vydalo tak za semestr novinářské fakulty. Psaní pro mě mělo i psychoterapeutický význam. Když jsem měl nějaké trápení, při psaní starosti odplynuly. Následně jsem psal do Hospodářských novin, do právnických časopisů, do časopisu Československý voják. Po vojně jsem se vrátil do zaměstnání v právním odboru plzeňské Škodovky, a poměrně brzy na to jsem napsal odbornou příručku Podnikový právník. Poté odlehčeně pojatou knížku Jak uzavírat hospodářské smlouvy. Již za působení na brněnské právnické fakultě jsem vydal několik tlustých odborných monografií a také soubor esejů Jak se píší knihy aneb Lehkovážná vyprávění o vážné literatuře.  Nyní mám rozepsanou knížku s pracovním názvem Když míříme k promoci a ještě dál. Díky psaní jsem se stal známým v právní vědě.

Dostal jste někdy hodnocení Vaší tvorby, které Vás posunulo dál?

Pamatuji si na setkání s Adolfem Branaldem (český spisovatel, pozn. red.), který na besedě s mladými autory na dobříšském zámku hodnotil moji povídku o tělesně postižené kolegyni ze zaměstnání. Branald mi tehdy řekl: „Víš, to je moc pěkný námět. Je vidět, že jsi citlivý. Ale to je téma, na které bych si netroufl ani já. To je něco tak pro Zolu. Ale takové ty drobnůstky, to se mi líbí, toho se drž.“ Ještě mi řekl moudrost jednoho francouzského spisovatele: „Moje sklenice není velká, ale piju ze své sklenice.“ Člověk by měl objevit, v čem je jeho síla, v čem je dobrý, a toho se držet.

Jste emeritním profesorem. Jaký je to pocit a jak vnímáte svůj celoživotní přínos?

Emeritní profesor má ty výhody, že má svůj psací stůl. Kolegyně Pokorná a Večerková mě v kanceláři vlídně přijaly. Něco málo ještě učím. S trvalým úvazkem jsem se ale rozhodl skončit sám. Řídil jsem se vzorem kolegů ze zahraničí, kteří mají zásadu skončit dříve, než jim to už vůbec nejde. Umožňují tak, aby vyrůstaly nové generace odborníků. Svůj přínos spatřuji v tom, že docela často někdo cituje, co jsem napsal či řekl. Působí mi radost, když zjišťuji, jak se řada mých bývalých studentů osvědčuje v akademickém světě i v nejvyšších patrech soudní soustavy.

Vaší doménou je obchodní právo. V roce 2008 jste se však stal právníkem roku v oboru práva duševního vlastnictví. Jak jste se k tomu dostal?

V obchodním právu se také učí reklama, nekalá soutěž či ochranné známky. Vedl jsem kurz Právní problémy reklamy, kde se učilo i autorské právo. Na přísné třídění oborů nevěřím. Nevadí mi, když stejnou materii na fakultě přednášejí dvě katedry. Dva učitelé. A každý na to jde trochu jiným způsobem. Co škola musí naučit, je určitá taktika do života. Tedy co chce učitel a co bude chtít společenské okolí.

Jak se mohou studenti v této taktice procvičovat?

Návštěvou divadel. Ta se v mém mládí chápala jako přirozená součást vzdělávání. Jednou jsem byl pozván k Havlovi na besedu s právníky. Byla přítomna i Dagmar Havlová, která musela útrpně snášet, jak se řada účastníků předvádí. Když přišla řeč na právnické studium a výchovu budoucích právníků, přihlásil jsem se a řekl, že mi pro moje budoucí právnické povolání nejvíce dala návštěva divadel a četba krásné literatury. Rozzářila se. Budoucí advokát musí být taky trochu herec, takže i tam se mají studenti co naučit. Kdosi moudrý řekl, že špatný je ten právník, který je jenom právník. Někdy se bojím, jestli se dnes nepotlačuje jedna z výhod právnického studia. My jsme vždycky měli dostatek času na vedlejší zájmy a ty nám daly pro budoucí profesi víc než některé dvousemestrální předměty. Nejsem si jistý, zda se toho po dnešních studentech práv nechce tolik, až Vás to omezuje v osobním rozvoji.

Právo včera a dnes. Co soudíte o vývoji a co byste změnil?

Já jsem samozřejmě zažil právo za totalitního režimu i všechny následné změny. Žádná doba není úplně jednoznačná. Současné právo rozhodně dává více volnosti. Dává však také svobodu k výkonům, které nejsou profesně ideální. Problém vidím ve zbytečné přeregulovanosti. Objem práva je takový, že ho nemůže normální člověk zvládnout. Což do určité míry platilo vždycky, ale teď bych to označil jako hypertrofii práva. Kamsi jsem napsal: „Zvyšuje-li se počet ustanovení řadou aritmetickou, výkladové problémy rostou řadou geometrickou.“ Právo je rozvětvený systém a jednotlivé ustanovení nemohu vykládat jenom z něj samotného. Musí se brát v úvahu celý systém dohromady. A čím je právo košatější, tím je možnost vnitřních rozporů větší.

V čem spatřujete praktický problém práva?

Zásadní praktický problém je v tom, že právo vychází z fikce, že každý má znát právo. To je nemožné. Další fikce je model spotřebitele. Právo vychází z toho, že spotřebitel je člověk rozvážný, opatrný, nenechá se napálit. V této věci se česká a slovenská rozhodovací praxe dost rozeběhla. Slovenské soudy vycházejí z toho, že spotřebitel je mnohem méně informovaný než ten, kdo pro něj připravuje výrobky a služby. Příliš velkou obezřetnost tedy podle nich od spotřebitele nemůžeme vyžadovat. Češi jsou na spotřebitele přísnější. I slavný český psychiatr profesor Heveroch kdysi řekl: „Nehýčkat slabochy.“ Celé právo je o konfliktu hodnot. Ale je také o nalézání rovnováhy, vyváženosti a proporcionality těchto hodnot. Je proto důležité vrátit se na začátek našeho rozhovoru, kde jsem říkal, že právníci mají znát především život a ne jen paragrafy. A krásná literatura znalost života zprostředkovává. Poznáme-li ji, budeme schopnější hodnoty lépe vyvažovat a nalézat rozumná řešení.

Časopis byl do roku 2017 vydáván pod názvem FAKT. Čtěte jeho II. ročník, 2-3. číslo.



Autor: Sabina Baronová

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.