Rozhovor s Jaromírem Tauchenem o životě Vladimíra Kubeše

Profesor Vladimír Kubeš (19081988) patřil ke druhé generaci vyučujících na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Vzhledem k jeho politickému pronásledování po únoru 1948 a nemožnosti publikovat výsledky jeho vědecké práce je jeho jméno a dílo dodnes nedoceněno a neprávem opomíjeno. O jeho životě a odkazu jsme si povídali s Jaromírem Tauchenem, docentem právní historie na brněnské právnické fakultě, který je editorem druhého vydání nedávno vyšlých Kubešových pamětí a správcem jeho písemné pozůstalosti, čítající téměř třicet archivních kartonů.

20. 12. 2022 Jan Šlajs

Bez popisku

Zaujalo mě, že Kubeš byl z dobře situované rodiny a byl vlastně geniální dítě.

Byl. Dokonce i jeho bratr byl geniální a stal se známým gynekologem, což Kubešovi pomohlo v pozdějších letech z vězení. Léčil totiž manželku jednoho vlivného komunisty. Každopádně oba s bratrem byli geniální, nicméně Vladimír Kubeš a jeho dílo měly po převratu roku 1948 upadnout v zapomnění. Zásadně se změnil právní řád a Kubeš jako politicky vlivná osoba a představitel normativní teorie byl persona non grata.

Takže byl najednou nepřítelem režimu…

Byl. Ale zajímavé je, že i v této době neúnavně psal do šuplíku. A to s vědomím, že jeho spisy možná nikdy nebudou publikovány. Z mého pohledu to muselo být strašně demotivující, avšak Kubeš nikdy psát nepřestal. Část jeho rukopisů byla vydána v první polovině devadesátých let, pět zbylých rukopisů vyjde do tří let, jsem jejich editorem.

Ještě před převratem ale pracoval na nové poválečné Ústavě.

Ano, mezi lety 1945 a 1948 byl obrovskou osobností s vlivem na politiku. Byl členem Československé strany národně socialistické a za ni předložil návrh Ústavy. Někdy se tomuto návrhu říká jen krátce „Kubešův“ návrh Ústavy, ale byl to vlastně opoziční návrh k tomu oficiálnímu návrhu Ústavy 9. května, vzešlého z pera komunisty Vladimíra Procházky. Mám za to, že kdyby nepřišel únorový převrat, Kubeš by to dotáhl opravdu daleko. Byl totiž erudovaný a velice pracovitý. To byl obrovský kontrast s tím, jací lidé byli v politice či v právní vědě v 50. a 60. letech.

S ohledem na jeho pracovitost, jak mohl vypadat jeho den na fakultě?

Kubeš nebyl čistým akademikem, před válkou pracoval ještě na finanční prokuratuře. Jak i sám ve svých pamětech uváděl, praxe mu hodně prospěla. Kubeš byl za první republiky soukromým docentem…

Co to znamená?

Za první republiky se nevyučovaly semináře, jako je známe dnes. Byly jen přednášky, které měli profesoři. Každý profesor garantoval jeden či více předmětů. Poté tam byli ještě soukromí docenti, kteří obvykle vypisovali vlastní předměty, něco jako povinně volitelné dnes. Nebyli ale placení! Často to byli třeba soudci Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu. Kubeš se stal profesorem až po roce 1945, když skončil na finanční prokuratuře.

Kubeš končil studium ve 22 letech v roce 1930. Ta třicátá léta byla docela turbulentní, co to pro něj znamenalo?

No, pro běžné lidi to byla náročná doba. Pro Kubeše nikoliv, protože pocházel z dobře situované rodiny. Krize ho nezasáhla natolik, aby to promítl ve svých pamětech. Zřejmě se ho tedy nedotkla. Navštěvoval studijně Německo, cestoval po Evropě.

Dobře, ale když jezdil do Německa, tak přece musel cítit nástup nacismu…

To ano, ale ačkoliv byl protinacistický, nebyl protiněmecký. Německy uměl perfektně a v němčině také běžně publikoval a přednášel. Za protektorátu ho přišlo zatknout brněnské gestapo, protože byl členem Sokola, čemuž unikl tak, že stihl prchnout z Brna do Prahy. Být příslušníkem inteligence stačilo k tomu, aby si pro vás za heydrichiády přišli, nemusel jste být žádný odbojář. Ale když byli po válce brněnští Němci vystaveni nejrůznějším formám nelidského zacházení, Kubeš to kritizoval.

Po válce připravoval novou Ústavu. Zaujalo mě, že byl kritizován v tom ohledu, že se chodil radit s Weyrem a Kubešova verze byla prý z Weyrovy hlavy.

Víte, Kubeš byl velmi akční a měl široký záběr. Členové přípravných komisí nebyli vždy konstitucionalisté. Samozřejmě, že jej komunisté kritizovali, protože ti kritizovali všechno (smích).

Později byl vyobcován z fakulty, zakázali mu učit a vstoupit na půdu fakulty.

To mělo takovou zajímavou konotaci…

Ano, Kubeš byl totiž vedle řady jiných funkcí také předsedou Společnosti pro mezinárodněprávní ochranu mládeže, která měla na fakultě sídlo. Musel tak přesunout tuto společnost do své vily a rok předstíral, že se tam něco děje. Nevím, jak to šlo nebo nešlo. O rok později ale odjel s kamarádem a manželkou do Chebu, kde je zatkli a obvinili z nelegálního přechodu státní hranice. V rámci procesu před Státním soudem mu ještě přičetli k tíži jím vypracovaný posudek, v němž posuzoval, zda byl únor 1948 v souladu s Ústavou z roku 1920. Dostal čtyři roky odnětí svobody a po odvolání mu byl trest zvýšen na třináct let.

Takže to byl trest na objednávku.

Jasně. V pamětech píše, že za to mohl jistý Alfréd Dressler, brněnský právník, původně Němec, který měl dokonce židovskou manželku. Později se přidal ke komunistům a Kubeš mu své nezdary po převratu vyčítal. Nevím ale, co za tím bylo.

Co Kubeš dělal poté, co jej pustili z vězení?

Měl nalomené zdraví, ale navzdory tomu příkoří, co se mu událo, zůstal celoživotním optimistou a nebyl zapšklý. Pracoval jako dělník, a protože byl šikovný, povedlo se mu dostat na právní oddělení jednoho stavebního podniku. V 60. letech dokonce chodil i k soudu. Kubeš se snažil své články ze šuplíku udat, protože uvolnění režimu bylo cítit už od roku 1965. Psal dokonce Viktoru Knappovi, avšak neuspěl. V roce 1968 jej přijali jako profesora na Filozofickou fakultu. Potom, když se jednalo o znovuobnovení Právnické fakulty v Brně, byl členem jedné z přípravných komisí a právě Kubešovi vděčíme za to, že se fakultu v Brně obnovit podařilo. Od října 1969 se začalo na fakultě znovu učit, Kubeš přednášel teorii práva a stal se proděkanem pro vědeckou práci.

Ale přece nastoupila normalizace…

Ano. Na podzim 1970 jej opět z fakulty vyhodili. Tehdy to samozřejmě rámovali jako „dobrovolnou rezignaci“. O pár měsíců později musel fakultu opustit i děkan Vladimír Klokočka, pozdější ústavní soudce, který byl Kubešovým kolegou.

Kubešovi se povedlo v druhé polovině 70. let dostat se na vídeňskou právnickou fakultu, kde přednášel právní filozofii. Proto si myslím, že je neprávem nedoceněný, protože on byl jediným profesorem, který skutečně učil dlouhou dobu v zahraničí. Zvali jej do Švýcarska, USA, přednášel různě po Rakousku. Byl brán skutečně vážně, korespondoval se světovými špičkami tehdejší právní filozofie a dokonce mu vycházely publikace v prestižních rakouských vydavatelstvích. To nemělo v dané době a v zásadě ani dnes obdoby.

Docela mě zaráží, že ho komunisté nechali dojíždět do Rakouska…

Oni ho tam sice pouštěli, ale vždy s ním jezdili dva příslušníci StB. To vím od jeho dcery, protože ze strachu před represí to do svých pamětí nezapsal. Po návratu vždy čelil nepříjemným výslechům.

Možná jej chtěli vytěžit pro výzvědnou činnost…

To už asi nezjistíme a můžeme se jen domnívat. Svazek na něj StB však nevedla. Kubeš by s StB nikdy nespolupracoval, to jsem si naprosto jistý.

Docela mě zajímá, jaká byla jeho majetková situace v závěru života?

Kubeš pobíral skromnou penzi, při které si přivydělával vypracováváním různých posudků. Státní podniky se na něj jako na odborníka často obracely. Hodně peněz Kubeše stála vědecká práce: přepisování rukopisů do strojopisu, překlady, korektury, to všechno bylo drahé. Nemohl si vyskakovat, ale nestrádal. Byl hodně společenský a měl řadu kontaktů.

Foto na úvod z archivu autora

Tvorbu Práva21 sponzorují

Vybrali jsme pro vás


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info