Donucovací prostředky: Násilí, nebo nutné zlo?

Vzpomínám si na jeden zážitek z Národního divadla v Brně. Ve hře Teror [1] se mezi diváky hlasovalo o vině, či zproštění viny obžalovaného vojenského pilota Larse Kocha. Paní, která seděla vedle mě, hlasovala pro vinu. Na můj dotaz, co ji přimělo hodit skleněnou kuličku do odsuzujícího kastlíku, odpověděla: „Protože má uniformu! A kdyby si každý, kdo má uniformu, dělal, co chce, potom se ocitneme opět před rokem 1989.“

Její argument mě vyděsil. Jsem totiž policistka. Byť se domnívám, že postupuji v rámci zákona a interních aktů řízení, [2] přesto sama často čelím podobným soudům.

Ideální policista. Existuje?

V České republice slouží u policie přes 40 tisíc mužů a žen. Jejich kvality, znalosti a dovednosti jsou různé. Každý policista je bez výjimky povinen dodržovat zákon, Ústavu i zmíněné interní akty řízení. [3] Mezi hlavní úkoly policistů patří především sloužit veřejnosti, chránit bezpečnost osob i majetku a veřejný pořádek. Ze zákona se rovněž musí chovat zdvořile a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní. [4]

K prototypu správného policisty se v minulosti nejednou vyjádřil náš Ústavní soud. V usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 839/17 na policii apeloval, aby své zásahy vždy vedla s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž vystupuje. Soud zdůraznil, že „(…) v demokratickém právním státě je zcela nezbytné, aby si policie zachovala důvěru ze strany veřejnosti, jíž má sloužit, a naopak se vyvarovala jednání a praktik působících svévolně, diskriminačně, či dokonce šikanózně vůči osobám nacházejícím se na území České republiky.“ Za tím účelem musí policisté při každém svém jednání dbát zásad zákonnosti a přiměřenosti. Zkrátka nesmí zneužívat svých zákonných oprávnění.

Oproti šedé teorii přináší praxe pestrobarevnou škálu situací. Problém může například nastat, když policista ze svého subjektivního pohledu vyhodnotí situaci neadekvátně. Třeba proto, že se mnohdy musí rozhodovat v řádu vteřin. Při zákroku se policista může ocitnout ve stresu, což ovlivňuje jeho finální úsudek v dané situaci. To může ve svém důsledku vyústit v to, že nepřistoupí k „donucovákům“ tam, kde by z hlediska veřejné bezpečnosti byly namístě. Nebo naopak nepřiměřeně vůči člověku zakročí.

Užití donucovacích prostředků nebo zbraně

Použití zmíněných donucováků, tedy slovy zákona „donucovacích prostředků,“ vychází zejména z hlavy IX. zákona o Policii ČR. Podle § 51 tohoto zákona je policista oprávněn použít při zákroku donucovací prostředek i zbraň, k jejichž používání byl vycvičen. Co si lze pod tímto zákonným pojmem představit? Jedná se o rozličné nástroje či formy, kterými lze osobu v krajním případě zpacifikovat, například: údery, kopy, slzotvorné prostředky, nechvalně známý obušek nebo zastavovací pás.

Jak použití donucovacích prostředků, tak použití zbraně podléhá důsledné vnitřní kontrole. Pokud je policista použije, musí to neprodleně hlásit svému nadřízenému. Následně o tom sepíše úřední záznam. Jakkoliv se to může zdát být přehnaně administrativní, záznam slouží ke zpětnému vyhodnocení (ne)oprávněnosti postupu a jednání policisty. Proto se záznam vyplňuje vždy.

Při výkonu služby mohou nastat mimořádné situace. Policista použije donucovací prostředek, jako například taser, [5] ke kterému nebyl řádně vycvičen. Představme si situaci, kdy se nezraněný policista musí rozhodnout, zda proti aktivnímu útoku pachatele použije střelnou zbraň, nebo zda použije taser svého zraněného kolegy, ačkoliv nebyl k jeho použití vycvičen. V takovém případě by použití taseru s ohledem na konkrétní následky mohlo být považováno za zákonné. [6]

Ne vždy jsou předpisy k policistům nakloněny takto vlídně. Při překročení zákonných mantinelů se každý policista vystavuje hrozbě disciplinárního řízení. Stejně tak proti němu může být vedeno trestní řízení pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby. A to dokonce s fatálními následky, které představuje například ztráta zaměstnání. V obecné rovině jsou totiž postupy policistů kontrolovány hned v několika rovinách. Ať už nadřízenými, odborem vnitřní kontroly, vnější kontrolou Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), veřejností nebo médii. Nejdůležitější je dle mého názoru vlastní sebekontrola policisty ve službě.

Lidskoprávní aspekty donucovacích prostředků

Překonat pasivní odpor osoby, která má policistu následovat, nemusí být vždy snadné. Policie však ani v těchto případech nesmí donucovací prostředky bez rozmyslu použít. Ústavní soud v minulosti vydal nález, v němž se věnoval (slovy zákona) „stlačení tlakových bodů v oblasti krku“. Policisté v tehdy projednávaném případě zakročili proti ekologickému demonstrantovi Janu Skalíkovi. Ten v roce 2011 demonstroval proti kácení šumavského lesa. Byl připoután ke stromu. Policisté mu dle jeho tvrzení startovali motorovou pilu u hlavy, plnou vahou mu stoupli na lýtko a především ho dusili a škrtili.

Ústavní soud tento postup označil za nepřiměřený. Účelem užití donucovacího prostředku totiž nesmí být působení na vědomí. Je nepřípustné, aby pod tíhou fyzické bolesti demonstrant změnil svůj názor, rozhodl se sám odpoutat a místo opustit. Takové použití donucovacího prostředku bylo Ústavním soudem vyhodnoceno nezákonně.

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) se zabýval případy, kdy byli lidé vůči policistům neuctiví, arogantní a slovně je provokovali, aniž by policisty fyzicky napadli. Jakkoliv se lidé chovají neuctivě, nepředstavují tím skutečné nebezpečí pro jiné. V těchto situacích proto policista nemůže použít hmaty, chvaty, údery, ani kopy. Ve věci Bouyid proti Belgii ESLP konstatoval, že nelze použít donucovací prostředky, je-li osoba pouze arogantní, nezdvořilá a drzá. V opačném případě by se jednalo o demonstraci nadřazenosti a síly. [7]

Ve věci Tali proti Estonsku se pak ESLP zabýval oprávněnosti použití slzotvorného spreje proti osobě ve vězeňské cele. Konflikt v tehdy projednávaném případě vznikl na základě příkazu vězeňské služby k odevzdání matrace. Po neuposlechnutí vězeňská služba zakročila. Ovšem i zde ESLP zopakoval názor, že slzotvorný sprej je potenciálně nebezpečná látka. Jako takový by neměl být používán v uzavřených prostorách a rozhodně ne proti vězni, který je už z povahy věci pod absolutní kontrolou. Je-li někdo omezen na osobní svobodě, nelze proti němu namířit slzotvorný sprej.

Poutat, či nepoutat cizince

Kancelář Veřejného ochránce práv v minulosti označila preventivní užití pout při policejní eskortě za ponižující a hrubý zásah do důstojnosti spoutaných. Policii bylo vytýkáno plošné používání pout při eskortách cizinců jakožto zranitelných osob. Jak lze na tuto kritiku nahlížet z pohledu policie?

O eskortovaném se ví pouze málo informací. O jejich původu a minulosti mnohdy není možné zjistit nic. Laskavá tvář nebo vzhled mohou vést k povrchnímu vyhodnocení situace a eskorta celou věc podcení. Nikdo z nás však druhému do hlavy nevidí. I změna prostředí může zavdat příčinu k jinému než obvyklému chování člověka, který je v těžké životní situaci, omezený na osobní svobodě. Takový člověk se mnohdy doposud choval klidně a třeba i během řízení s policisty řádně spolupracoval. Lze policii vyčítat užití pout v takovém případě?

Jinou situaci představuje eskorta občana České republiky, u kterého lze minulost (a třeba i jeho vznětlivou povahu) vypátrat z lustračních systémů. I v těchto případech však velitel eskorty musí v řádech minut zvážit hned několik rizik. Obecně jsou policisté již od počátku základní odborné přípravy metodicky vedeni k tomu, aby si od druhých osob z bezpečnostních důvodů udržovali bezpečnou vzdálenost. Jen ta totiž umožní pohotovou reakci. Eskortovaná osoba se nachází v přímé blízkosti policisty, a je proto nutno dbát opatrnosti, aby nedošlo například k útoku či pokusu odcizit střelnou zbraň.

Jak z toho ven?

Přímá ochrana jednoho práva mnohdy znamená potlačení práva jiného. Dáma, jež vedle mě kdysi seděla na divadelní hře Teror, možná opomněla, že pod uniformou obžalovaného byl také člověk. Něčí syn, manžel, otec, který má také svá práva, tužby nebo obavy. Z mého pohledu je velice důležitá bezpečnost společnosti, stejně jako je důležitá bezpečnost zasahujících policistů.  

Můj postoj je bezpochyby ovlivněn pracovními zkušenostmi. Každé naše rozhodnutí vychází z dosavadních znalostí a našeho subjektivního vnímání, které může být i chybné. Každou kritiku směřující k práci policistů je však dle mého názoru nutné pečlivě zvážit. Rozhodně tím však nemyslím, že by se policie kritizovat neměla. Největší hodnotou svobodné společnosti je skutečnost, že kritika (ať už je jakákoliv) vůbec zazní. Ostatně právě to nás policisty může v našem budoucím jednání pozitivně ovlivnit.

Autorka: Klára Setváková

Autorka je policistka ve službě.

[1] Divadelní hra, kterou Národní divadlo Brno představuje jako „strhující morální drama  ze soudní síně s aktivní účastí diváků“.

[2] Interní akty řízení jsou další předpisy, jimiž je policista vázán a které vydává pro svůj postup „interně“ sama Policie ČR.

[3] Podle článku 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon“. Tedy neplatí zde pravidlo „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí byt nucen činit, co zákon neukládá.“

[4] Podle § 2 a § 9 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR.

[5] Jde o elektricky dočasně zneschopňující prostředek.

[6] Metodická příručka č.1/2017, část II.

[7] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 11. 2013 ve věci Bouyid proti Belgii.