Jak brexit ovlivnil politický systém Spojeného království

Spojené království Velké Británie a Severního Irska se řadí k nejstarším demokraciím na světě. Jeho stranický systém bývá charakterizován jako systém dvou stran. Historicky byli oněmi dvěma stranami toryové a whigové, ve 20. století whigy nahradila na pozici takzvané druhé strany Labour Party neboli Strana práce. Nedávné události spojené s odchodem království z Evropské unie však zavedeným bipartijním systémem výrazně otřásly. A dá se očekávat, že otřesům ještě není konec.

1. 9. 2020 Jan Tranžík


<em>Foto: Pochod pro brexit před britským parlamentem /</em> <em> „Photograph of a Brexit rally outside of Parliament 23/11/2016“, Bulverton, CC BY-SA 4.0. Zdroj: </em><a href="https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Brexit_Campaigners_out_side_Parliament_November_2016.jpg"><em>https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Brexit_Campaigners_out_side_Parliament_November_2016.jpg</em></a>

Spojené království je unitární parlamentní demokracií. Z hlediska formy vlády jde o konstituční monarchii, jejíž panovník – v současnosti královna Alžběta II. – je formálně nadán velkými pravomocemi, které v souladu se zvykovým právem využívá spíše výjimečně. Jako příklad lze uvést, že stejně jako český prezident má britský král právo vetovat návrhy zákonů (bill), které schválí parlament. Zatímco však v České republice prezidenti od jejího vzniku vrátili dolní sněmovně již 88 zákonů, v Británii se tak naposledy stalo v roce 1708, kdy královna Anna vetovala zákon o skotské milici. [1]

Faktická moc v ostrovním království leží v rukou vlády, která vzejde z demokraticky zvoleného parlamentu. Volby se konají v jednomandátových volebních obvodech systémem relativní většiny. Volí se pouze do dolní komory parlamentu; v horní komoře zvané Sněmovna lordů jsou mandáty buď dědičné, nebo udělené panovníkem doživotně. Pravomoci horní komory jsou však dosti slabé a do politického procesu v zemi až na výjimky fakticky příliš nezasahuje.

Od roku 1922 ve Spojeném království v zásadě platí, že na prvních dvou pozicích ve výsledcích voleb jsou dvě velké strany, Konzervativní strana (Conservative Party) a Strana práce (Labour Party; labouristé), a všechny ostatní strany zaostávají daleko za nimi. Liberální demokraté, pokračovatelé někdejších whigů, jsou označováni jako „třetí strana“, což v systému dvou stran není výhodná pozice – ze 650 křesel v dolní sněmovně jich získávají jen pár desítek. Avšak v současné době můžeme pozorovat vzestup úplně nových politických subjektů.

Parlamentní volby v roce 2015

V roce 2013 slíbil premiér za Konzervativní stranu, David Cameron, že v případě volebního úspěchu v nadcházejících volbách v roce 2015 vypíše referendum o vystoupení z EU. [2] Samotná Konzervativní strana měla neutrální pozici, tzn. nebyla ani kategoricky pro vystoupení z Unie, ani pro setrvání za každou cenu. Početnému segmentu voličů, kteří se stavěli proti britskému členství v Unii, se to zjevně nelíbilo a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 nechali poprvé od roku 1910 vyhrát jinou stranu než konzervativce nebo labouristy. Touto stranou se stala UKIP – Strana nezávislosti Spojeného království.

UKIP na rozdíl od „váhavých“ konzervativců jasně říkala, že je pro odchod Británie z Unie čili brexit. V parlamentních volbách o rok později se úspěch této strany, označované jako protestní, anti-systémová či populistická, nezopakoval: vyhráli konzervativci.

Avšak nebývalý úspěch zaznamenal jiný subjekt: Skotská národní strana (Scottish National Party). Z 59 skotských volebních okrsků získala SNP 56. Takto drtivě zvítězit se nikdy v historii žádnému britskému politickému subjektu v žádné ze čtyř zemí království (Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko) nepovedlo. Mimořádný úspěch lze připisovat dozvukům kampaně za skotskou nezávislost, která vyvrcholila referendem vypsaným v roce 2014. V tomto referendu sice většinou 55,3 % hlasů zvítězili odpůrci skotské samostatnosti, avšak v kampani, která mu předcházela, se začalo o záležitostech Skotska a jeho národních zájmech hlasitě mluvit, což hrálo SNP do karet. V dalších volbách (2017, 2019) už strana tolik nebodovala a získala jen 35, resp. 48 křesel. Přesto se jí ve stínu konzervativců a labouristů podařilo stát se relativně významnou politickou silou: ve Skotsku je aktuálně nejvýznamnější a vzhledem k významu Skotska pro Británii ji nelze jen tak ignorovat.

Cesta k brexitu

Po volbách v roce 2015 David Cameron, staronový předseda vlády za Konzervativní stranu, vypsal referendum o vystoupení země z Evropské unie. Sám premiér byl přitom pro setrvání země v Unii. Vzhledem k tomu, že průzkumy veřejného mínění favorizovaly právě tuto možnost, je pravděpodobné, že referendum podpořil hlavně s úmyslem ukázat euroskeptikům ve své straně i mimo ni, že jejich názor je v menšině. Pokud to tak skutečně bylo, pak se každopádně přepočítal: v hlasování konaném 23. 6. 2016 při účasti 72,21 % bylo 51,89 % hlasů uděleno pro odchod z Unie. [3]

Samotné referendum neaktivovalo článek 50 Lisabonské smlouvy, který umožňuje členskému státu vystoupit z Evropské unie, avšak vláda se zavázala jeho výsledek respektovat. Premiér Cameron se toho však již neúčastnil, neboť po referendu rezignoval. Novou první ministryní země se stala Theresa May, dřívější ministryně vnitra. Ta se rozhodla vypsat předčasné volby na 8. červen 2017. V těchto volbách sice konzervativci vyhráli, ale nezískali nadpoloviční většinu všech křesel, vytvořili menšinovou vládu a museli se spoléhat na podporu jedné z malých stran, severoirských unionistů (DUP). Vláda vyjednávala s Evropskou unií o budoucím uspořádání vzájemných vztahů a podařilo se jí vyjednat dohodu (Withdrawal Agreement); problém však nastal, když o přijetí této dohody měl hlasovat britský parlament. Nejen opozice, ale i řada konzervativních poslanců hlasovala proti. Při prvním hlasování 15. ledna 2019 bylo pro schválení dohody pouze 202 poslanců, při druhém 12. března 242 poslanců, při třetím 29. března 286 poslanců, přesto to nestačilo.

Jevilo se jako pravděpodobné, že Británie odejde z Unie 12. dubna 2019, a to bez přijaté dohody („tvrdý brexit“). Až  10. dubna se britským vyjednavačům podařilo posunout termín na 31. říjen. To znamenalo, že se Británie bude účastnit voleb do Evropského parlamentu 23. až 25. května 2019, což původně nebylo v plánu.

V těchto volbách zvítězila Brexit Party, úplně nový politický subjekt založený až v roce 2018. Konzervativci ani labouristé dokonce nebyli ani druzí           : na druhém místě byli liberální demokraté. To bylo od voličů jasným signálem tradičním stranám, že jsou s jejich postupem nespokojeni. Podporovatelé brexitu si přáli, aby byl brexit už konečně dotažen do konce, jeho odpůrcům se naopak nelíbilo, že labouristé nedokáží brexit „zastavit“. V Británii se také konala řada protestů, lidé mj. požadovali druhé referendum, to však nebylo vládou vyslyšeno. [4]

Volební průzkumy v roce 2019 – představovaly ohrožení bipartismu?

Na přiloženém grafu [5] vidíme, že na začátku roku 2019 měli konzervativci a labouristé okolo 40 % volebních preferencí, jak to je v bipartijním systému obvyklé. Avšak na jaře začaly preference konzervativců, kteří se jevili být neschopnými vyvést zemi z EU, rychle padat až ke 20 %. Místo aby labouristé na jejich úkor posílili, oslabili také, ačkoli ne tak výrazně. Naopak strmý nárůst vidíme u nové Brexit party, která nalákala konzervativní voliče, a méně strmý i u liberálních demokratů a britských zelených – tyto strany představovaly alternativu pro voliče levicové Strany práce. Tato anomálie však byla dočasná – během léta preference „malých“ stran zase spadly. Přesto může být zajímavé zjištění, že kdyby se volby konaly v červnu, hned čtyři strany podle průzkumů získají kolem 20 % hlasů, což je v systému dvou stran velmi neobvyklý výsledek.

Avšak na průzkumech samozřejmě záleží mnohem méně než na výsledcích reálných voleb. Ty se v Británii uskutečnily až 12. prosince 2019 a o hlasy se „tradičně“ podělili konzervativci s labouristy, přičemž liberální demokraté získali jen 11 křesel a Brexit Party dokonce žádné. (Ta se však rozhodla nekandidovat v tradičních baštách konzervativců, aby se hlasy stran pro brexit netříštily. Příliš se ani nečekalo, že by v okrscích, kde pravidelně vyhrávají labouristé či SNP, získala mandáty).

Novým volebním lídrem se tak po Therese May stal Boris Johnson, kterému se podařilo získat dostatek hlasů poslanců pro dohodu o brexitu a tím proces završit. Velká Británie odešla z EU 31. ledna 2020.

Co bude dál?

Odchodem z EU však ještě všechno neskončilo. Začalo tzv. přechodné období, které má trvat do konce roku 2020. Během něj mají britští a unijní zástupci vyjednat detaily podoby budoucích vzájemných vztahů. To by mohlo být výrazným politickým tématem a je pravděpodobné, že ke konci roku, kdy budou jednání vrcholit, bude téma pobrexitové situace výrazně rezonovat v britské společnosti. Momentálně však veřejnost mnohem více zasáhla koronavirová pandemie, která si v ostrovním království k dnešnímu dni vyžádala nejvíce obětí na životech z celé Evropy, po USA pak i nejvíce na světě. Virem se nakazil i premiér Johnson [6], naštěstí se však již vyléčil. Pandemie ještě zdaleka není u konce a na hodnocení jejích následků je brzy, nicméně je téměř jisté, že budou nedozírné.

 

Post-brexitová vyjednávání se zatím zdají být současným vývojem nedotčená, pouze s tou změnou, že se odehrávají přes videokonference namísto setkání naživo. Pokud jde o britskou politickou scénu, na grafu průzkumů veřejného mínění si můžeme všimnout začínajícího prudkého poklesu preferencí konzervativců, který je spojený s názorem, že to britská vláda nezvládla. Bude jistě zajímavé sledovat v příštích týdnech a měsících, zda se tento pokles zastaví, nebo zda se bude opakovat scénář z léta minulého roku. Mohlo by totiž jít i o trend obecného poklesu preferencí „tradičních“ stran, tentokrát již trvalejšího a s přesahem do výsledků příštích parlamentních voleb.

Jan Tranžík

[1] 1705. History of Parliament Online [online]. London: The History of Parliament Trust [cit. 7. 5. 2020]. Dostupné z: http://www.historyofparliamentonline.org/volume/1690-1715/parliament/1705

[2] David Cameron promises in/out referendum on EU. BBC News [online]. London: BBC, 23. 1. 2013 [cit. 8. 5. 2020]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/uk-politics-21148282

[3] EU Referendum Results. BBC News [online]. London: BBC, 24. 4. 2016 [cit. 13. 6. 2020]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/politics/eu_referendum/results

[4] Brexit march: Million joined Brexit protest, organisers say. BBC News [online]. BBC, 23. 3. 2019 [cit. 13. 6. 2020]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/uk-politics-47678763

[5] UK. Europe Elects [online]. Oberrossbach: Europe Elects, 2020 [cit. 8. 5. 2020]. Dostupné z: https://europeelects.eu/european-union/uk/

[6] MERRICK, Rob a STONE, Jon. Boris Johnson 'stable' and still receiving oxygen but does not have pneumonia in intensive care, No 10 says. The Independent [online]. London: Independent Digital News & Media Ltd., 24. 6. 2016 [cit. 8. 5. 2020]. Dostupné z: https://www.independent.co.uk/news/uk/politics/boris-johnson-hospital-intensive-care-ventilator-oxygen-latest-a9451556.html

Více článků

Přehled všech článků