Chtěli byste studovat za Františka Weyra? Trochu jiná připomínka stého výročí brněnské právnické fakulty

Co byste řekli tomu, přenést se o sto let zpět a studovat za Františka Weyra, Karla Engliše, Bohumila Baxy a Jaroslava Kallaba? Než si na tuto otázku odpovíte, podívejte se, jak studium práv a podmínky k němu v Brně vypadaly. Můžete také posoudit, nakolik právě vy odpovídáte Weyrově představě správného studenta právnické fakulty.

11. 3. 2019 Ladislav Vojáček

Určitě by se vám nelíbily formy výuky.

Přímá výuka byla založena téměř výlučně na přednáškách. Doplňovaly je jen nepočetné semináře a opakovací cvičení, vypisované ovšem pouze někdy a pouze z některých předmětů. Semináře navíc měly být v podstatě exkluzivní záležitostí pro úzký okruh pečlivě vybraných zájemců, kteří už při přihlášení museli prokázat náležité znalosti. Měly tedy sloužit především jako příprava na budoucí možné vědecké uplatnění. František Weyr si na exkluzivitě svého semináře vysloveně zakládal a s těmi několika málo vyvolenými jej absolvoval u sebe doma.

Opakovací cvičení byla naopak masovou záležitostí, navštěvovalo je i několik desítek studentů a sloužila k opakování přednesené látky. V rozporu se svým smyslem tak vypadaly i některé semináře (proto ta jistá neurčitost při jejich charakteristice). Odborná praxe požadovanou součástí studia nebyla.

Ještě víc by vás asi iritovalo, že mnozí profesoři – i ti věhlasní – své přednášky slovo od slova četli.

O slovutném pražském právním historikovi Miloslavu Stiebrovi [1] se – jistě s nadsázkou – traduje, že po celou dobu přednášky neodtrhl oči od papíru, a když vypršel stanovený čas, skončil se čtením třeba i uprostřed věty. A na příští přednášce zase uprostřed věty navázal. Dnes nás tím pobaví, ale své posluchače jistě příliš nezaujal.

Ani přednášky prof. Weyra nebyly právě oblíbené, hlavně ty z právní filozofie. Vyžadovaly totiž předchozí přípravu, jinak jeho ne právě uspořádanému výkladu studenti neporozuměli. Ilustruje to vzpomínka jeho oblíbeného a oddaného žáka a pozdějšího profesora Václava Chytila: „Ne, řečník Weyr není, ztrácí se ve svých myšlenkách, ztrácí nit věty, činí pomlky, většina studentů unuděně sleduje jeho výklad kritického realismu, jen sluchem zachycují jména Kant, Schopenhauer, pojmy noetika, metoda myšlení, kauzalita a normativita, kdežto mně se začíná klenout v duši myšlenková stavba jeho filosofie, znám ji již z jeho knížky, …“ [2] Samozřejmě byli i oceňovaní přednašeči, například Rudolf Dominik nebo Bohumil Baxa.

Skladba předmětů – zase žádná sláva.

Předpokládaná doba studia činila čtyři roky a členila se do dvou oddílů. První, historickoprávní, zahrnoval tři semestry, druhý zbylých pět. Zejména rozsah výuky historickoprávních disciplín, k nimž se řadilo i církevní právo, by vás asi nenadchl. A ani uzoučká nabídka specializovaných přednášek.

Co vypadá sympaticky, jsou zkoušky.

K absolvování studia bylo nutné složit jen tři (státní) zkoušky. Další tři (rigorózní) zkoušky, s obsahem v zásadě stejným jako zkoušky státní, byly potřebné k získání doktorátu. Má to však svá ale. Byly to zkoušky zahrnující látku vykládanou v několika předmětech a po několik semestrů, takže komplexní a velmi náročné.

Kromě nich se studenti mohli podrobit i kolokviím z jednotlivých předmětů. Jejich získání však mělo význam jen jako doklad soustavného studia, jehož prokázání bylo jednou z podmínek pro osvobození od studijních poplatků (kolejného) nebo pro získání podpory od některé nadace. Z předválečných dob totiž přežívaly různé platby, placené studenty přímo učitelům. Kolejné (používalo se i označení školné) bylo studentskou platbou za odučené, resp. zapsané předměty. Obzvlášť odiózní záležitost představovaly zkušební taxy, placené studenty zkušebním komisařům. Vybíraly se i taxy promoční.

A co materiální zázemí výuky?

Fakulta až do začátku třicátých let sídlila v části kněžského alumnátu, kde dnes najdete rektorát VUT. Nechám zase promluvit V. Chytila. Jeho slova jsou dostatečně ilustrativní: „Posluchárny mne zklamaly, vždyť se podobaly jako vejce vejci naší staré oktávě v Brodě, také podlaha natřená dehtem, také lavice pořezané nožíkem, dokonce vidím na jedné vyřezané srdce a dvě iniciály s tím obvyklým křížkem mezi nimi, čtu neuctivý nápis o jednom z profesorů. (...) Před námi omšelá katedra a posuvná tabule a na stoličce pár kousků křídy.“ [3]

A koleje?

„Kamenné“ koleje se v Brně začaly otevírat až v první republice. Právníci zpočátku bydleli v provizorních dřevěných barácích na Kraví hoře, o nichž v komentáři ke statistice mapující sociální poměry studentů psal student V. Bartovský jako o „nedostatečných útulcích, v nichž v létě úžasné dusno zabraňovalo posilňujícímu spánku, a v zimě třeskuté mrazy vyháněly studenty do vyhřátých nádražních čekáren.“ [4]

* * *

Neměli to tedy tehdejší studenti vůbec lehké. Předpokládám, že by se vám s vašimi dnešními zkušenostmi a dnes samozřejmými nároky do takových podmínek moc nechtělo.

Tak si to na závěr ještě otočme:

Jak byste se vy líbili F. Weyrovi?

To můžeme dovodit z jedné jeho poznámky, v níž vylíčil svou představu ideálního, moderního studenta: „Není to již ten dýchavičný, nezáživnými frázemi naplněný mladík, který opovrhuje přirozeným zaměstnáním mládí, jako jest sport, družnost a společenské veselí, a pouští se proto, poněvadž se necítí doma ve svém oboru, který se mu má státi jeho životním povoláním, do oborů povšechnějších, jako jest filosofie a politika, (…) čte a nezažívá Marxe, Stirnera a podobné autory, planě se hádá a řeční o věcech, k jejichž pochopení jest v první řadě třeba životní praxe a znalosti lidí…, nýbrž mladík sice stejně sebevědomý jako příslušník dřívější generace, ale kritičtější.“ [5] (myšleno kritičtější především k sobě). Takže snad ano. Nebo ne?

A propos, děvčata, všimla jste si, že věhlasný pan profesor psal jen o mladíkovi?

První dívky přišly na právnické fakulty až se vznikem republiky. A ještě dlouho to byly spíše jen bílé vrány a u mnoha kolegů i učitelů vůči nim a jejich budoucímu uplatnění v právnických profesích vládla předpojatost. [6]

Autor: Ladislav Vojáček

Autor je profesorem a působí jako vedoucí Katedry dějin státu a práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity.


[1] V edici nakladatelství Wolters Kluwer Klasická právnická díla vyšly v roce 2016 jeho Dějiny soukromého práva v střední Evropě.

[2] Archiv MU, fond B 70 Václav Chytil, i. č. I/2, nestránkovaný rukopis Vzpomínám si, první sešit.

[3] Tamtéž.

[4] KREJČÍ, D. a jeho žáci. Sociální poměry studentstva na českých vysokých školách brněnských podle výsledků statistického šetření z let 1921/2 a 1922/2. Část I. Základní data. Praha: vlastním nákladem, 1924, s. 56.

[5] Všehrd (Weyr). In: Hovorna Časopisu pro právní a státní vědu, roč. VI/1923, s. 40–41.

[6] K tomu např. Ženy v povolání právnickém. In: Právník, roč. LX/1921, s. 31 nebo článek podepsaný značkou –l K–, in Všehrd, roč. VI (1924–1925), s. 112.

Více článků

Přehled všech článků