Církev a stát: Náboženství a ozbrojené síly

22. 10. 2019
Foto: Line of Soldiers Walkin, CC0 1.0

V letošním roce se konal jubilejní 25. ročník konference Církev a stát, kterou tradičně pořádá Katedra ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity spolu se Společností pro církevní právo. O založení této konference se zasloužil Michal Lamparter. Letošní ročník se uskutečnil dne 5. 9., tentokrát s podtitulem „Náboženství a ozbrojené síly“. 

Konferenci zahájil několika slovy na uvítanou děkan Právnické fakulty Martin Škop. Hned na úvod zdůraznil, že by oblast konfesního práva neměla být opomíjena. Následovalo uvítání Kateřinou Šimáčkovou, která všem účastníkům přislíbila, že se organizátoři budou nadále snažit, aby tato již tradiční událost pokračovala i v příštích letech. Následně předala slovo moderátorovi Pavlu Molkovi.

Pavel Molek se v úvodu pozastavil nad samotným podtitulem letošního ročníku. Víra totiž reprezentuje lásku k bližnímu svému, kterou se církev snaží učit a šířit. Naproti tomu stojí v podtitulku armáda. Ta je určena k boji a bezpochyby je s ní spjato fyzické násilí (byť v mezích práva). Stejně tak ani vulgární vyjadřování v jednotce neodpovídá způsobu, jakým se vyjadřují duchovní. Poukázal také na fakt, že Armáda ČR by měla být – stejně jako stát – nábožensky neutrální. O to těžší je pak představit si roli duchovní služby v armádě. Tu nám však následně přiblížili přednášející.

Duchovní služba nejen pro věřící

Jiří Rajmund Tretera dostal z řečníků slovo jako první a zahájil tak konferenci příspěvkem na téma „Duchovní péče v ozbrojených silách jako služba náboženských společenství veřejnosti, Teoretický úvod“. Upozornil, že mezi ozbrojené síly řadíme nejen armádu, ve které je stěžejní kaplanská služba, ale také policii a hasičské sbory, kde církev zasahuje prostřednictvím posttraumatické intervenční péče. Ta se netýká pouze samotných příslušníků ozbrojených sil, ale také jejich příbuzných – například obětí trestných činů, terorismu a přírodních katastrof. Neopomenul ani tzv. postpenitenciární péči, týkající se těch, kteří byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody. Dále vysvětlil a zdůraznil úlohu kategoriální pastorace, jež spočívá ve službě přítomností a nasloucháním všem, kdo o ni projeví zájem – tedy nejen těm, kteří se hlásí k nějakému náboženství, ale i ateistům, a to v nemocnicích, věznicích, armádě atp. Cílem kaplanů v armádě totiž není vnucování víry ani odmítání ateismu. Z tohoto důvodu se domnívá, že lepším termínem by byla „duchovní péče“, neboť duchovno v sobě má každý; termín „pastorace“ je dle jeho názoru příliš církevní.

J. R. Tretera se dále podělil o svoji zkušenost s ateizačním tlakem ze 40. let 20. století, kdy věřící byli ve školách středem posměšků a zkoušení. Ateizační tlak se však projevoval také v médiích a mládežnických organizacích. Na závěr svého příspěvku vyslovil přání, že by ocenil, aby byla uzavřena konkordátní mezinárodní smlouva s Apoštolským stolcem, která by problematiku duchovní služby dostatečně pojímala – na rozdíl od nedostatečně formulované smlouvy z roku 2002, která nebyla ratifikována.

Církev v armádě

Druhým vystupujícím byl hlavní kaplan Armády ČR, plukovník generálního štábu Jaroslav Knichal. Slovy Pavla Molka – po nejpovolanějším akademikovi J. R. Treterovi vystoupil nejpovolanější praktik, jenž má zkušenosti s účastí na misích v Kosovu, Iráku a Afghánistánu. Navázal historickým kontextem na předcházejícího řečníka a zdůraznil, že od 50. let 20. století zažívalo kaplanování v armádě dlouhou pauzu a k jeho plné obnově došlo až roku 1998, byť známky snah o obnovu zaznamenáváme již na počátku devadesátých let. 

Službu kaplana definuje především jako službu přítomností, podporu rozvoje či podporu v mimořádných situacích. Popsal, že kaplan musí být vojákům přítomen v mírových podmínkách i v krytu, v radostech i starostech, což je časově i fyzicky náročná práce. Opět zdůraznil, že se nejedná o misijní působení, neboť cílem není hovořit o víře, ale vystupovat bez ohledu na osobní vztah jednotlivých vojáků k náboženství. Kaplan nesmí zneužít jejich otevřenosti v krizových situacích a musí respektovat právo na svobodu vyznání. Sám však přiznal, že z povahy věci je již sama přítomnost duchovního misí.

Dále plukovník vysvětlil vztah kaplana k vojsku. Kaplan je jak křesťanský duchovní, tak voják z povolání patřící k vojenské jednotce. Velitel této jednotky, který komunikuje s hlavním kaplanem, je také velitelem kaplana. V souvislosti s tím Jaroslav Knichal také upozornil na úskalí zákonné úpravy. Jedním z kritických bodů právní úpravy je zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, který upravuje vojenskou službu, avšak již nehovoří o službě duchovní. Problém pak nastává v situaci, kdy vojenský kaplan poruší svoji povinnost vůči církvi. Ta jej totiž odvolá na základě uzavřených smluv, nicméně dotyčný zůstává vojákem z povolání a je třeba pro něj v armádě najít jiné místo. Mimo jiné i z tohoto důvodu vzniká tlak na pečlivý výběr kaplanů.

Plukovník také posluchačům poskytl náhled do reálného fungování role duchovního v armádě. Jeho slovy musí s vojáky „držet basu, a přesto být jiný než oni“ – pokud je třeba pytlovat pískem zábrany proti střelám, jde pomoci své jednotce místo účasti na bohoslužbě. Podobně jako voják, i kaplan musí ročně opakovat zdravotní prohlídky a test zdatnosti. Do patrol však ze základny nevyjíždí, a to z jednoduchého důvodu: pokud je vozidlo určeno pro pět lidí, pak by musel nahradit jednoho vojáka, což by posádku mohlo ohrozit na životě. Vojenští kaplani mimo jiné vedou etický seminář, který je součástí základní výcvikové služby. Jeho význam Jaroslav Knichal vysvětlil na příkladu, kdy kolemjdoucí vidí tonoucího člověka. Běžný člověk (zpravidla) bezprostředně podnikne kroky vedoucí k záchraně tonoucího. Voják však musí vyčkat na rozkaz tonoucího zachránit, neboť by se mohlo jednat o léčku.

Dále plukovník Knichal vysvětlil církevní přístup ke zranění vojáků. Lze na ně nahlížet tak, že se za vojáky kaplan špatně modlil, nebo že se modlil dobře, protože měl třeba voják jinak zemřít. Smrt však k vojenské službě neodmyslitelně patří a jsou to právě vojenští kaplani, kteří pak v tíživých situacích spolu s velitelem jednotky vyjíždí oznamovat úmrtí. Na to musí být psychologicky proškoleni, neboť reakce pozůstalých jsou různé – od schoulení se do klubíčka až po dotazy, kde jsou kamery (protože to přece určitě není pravda).

Situace v letech 1914–1950

Druhý blok konference zahájil svým příspěvkem Záboj Horák. Poskytl náhled do historie vojenských kaplanů příspěvkem s názvem „Duchovní péče v ozbrojených silách na území českých zemí v letech 1914–1950“. Její potřeba vyvstala již od válek s Turky v roce 1526 a zvýšila se ještě po třicetileté válce. Horák také přečetl úryvek z knihy S Orlem i lvem, kterou, stejně jako ostatní přednášející, doporučil zájemcům k přečtení. Z úryvku bylo zřejmé, že úlohou polních kněží bylo například doprovázet odsouzené k šibenici a poskytnout jim tak svojí přítomností útěchu před smrtí. Dále zmínil, že ačkoli v československých legiích nebyla zřízena duchovní služba, měli vojáci možnost být kaplany ve svém volném čase a nebylo jim bráněno účastnit se bohoslužeb. Svým výkladem dospěl právě až k roku 1950, kdy se duchovní služby v armádě na několik let odmlčely.

Předposledním z řečníků byl Adam Csukás. Hovořil o stejné etapě dějin, nicméně se zaměřením na evangelickou vojenskou duchovní správu. V úvodu vymezil nejvyšší církevní úřady vojenské duchovní služby. Objasnil, že evangelických církví bylo více než pět, tudíž bylo obtížné do jejich systému zařadit armádu a vojenské úřady, právě vzhledem ke složité struktuře systému. Dále poskytl pro zajímavost několik statistických údajů, neboť jednou z úloh vojenské duchovní správy bylo po jistou dobu také vedení matrik. Příspěvek zakončil shrnutím, že ekumenický pohled se v duchovní službě objevuje již v období první republiky, nicméně nebyl v té době právně ukotven.

Pomocné technické prapory

Celou konferenci zakončil Tomáš Tuza. Věnoval se nucené službě řeholníků v pomocných technických praporech Československé lidové armády („PTP”). Konstatoval, že za doby komunismu měla církev se státem snad nejhorší vztah, nepohodlné osoby byly perzekvovány a následně umístěny do pomocných technických praporů. V souvislosti s PTP poukázal hned na několik skutečností nasvědčujících tomu, že jejich fungování nebylo v souladu s právním řádem. Tehdejší zákon například neumožňoval, aby celý výkon vojenské služby spočíval ve fyzické práci, která byla pro PTP příznačná. Stejně tak délka služby byla na vojně kratší než v PTP.

Dle Směrnice pro utvoření a činnost útvarových výběrových komisí, kterou schválil Alexej Čepička, přitom bylo možné do PTP umístit prakticky kohokoli, čemuž nasvědčovala nedostatečně definovaná kritéria. Podle nich mohly jít do PTP osoby již odsouzené nebo děti osob, které nevyhovovaly dalším, často majetkovým, kritériím. Poslední kritérium pak umožňovalo zařadit do PTP také osoby „nespolehlivé z jiných důvodů“. Bizarnost tohoto dovětku vedla k vysoké míře právní nejistoty. Na výcvik byli lidé do PTP povoláváni na neurčito a na výjimečná cvičení přitom mohli být povoláni i ti, kteří kvůli zdravotním omezením jinak nemuseli nastoupit na klasický vojenský výcvik.

U jednotek se však tajně sloužily mše svaté, pokračovalo se ve studiu a klerici mohli být vysvěcení na kněze. V rozporu se zásadami právního státu také často docházelo k centralizaci řeholníků v táborech, což vedlo k omezování jejich osobní svobody, aniž by pro to existoval předchozí soudní rozsudek, který by vylučoval protiprávnost tohoto počínání. Lidové milice také vedly tzv. „akci K“ spočívající v přepadení a likvidaci mužských klášterů. Na popularitě začaly PTP ztrácet s rokem 1953, kdy byla spousta lidí propuštěna po 3 letech; vojenská služba přitom byla dvouletá. I propuštění však byli nadále vystaveni pronásledování.

Na poslední příspěvek pak navázal plukovník Knichal. Doplnil, že se ze své pozice hlavního kaplana účastní srazu lidí, kteří byli v PTP, a vyzdvihuje důležitost pamatovat na tuto kapitolu českých dějin.

Autorka: Kristýna Bónová


Původní text byl publikován v Časopisu pro právní vědu a praxi č. 3/2019 jako zpráva z vědeckého života.


Kam dál?


ELSA Law School: Tak trochu jiná škola

Online streamování přednášek nebude, vyplynulo ze setkání akademické obce s vedením Právnické fakulty MUNI

Pojďte s námi na exkurzi do Kanceláře veřejného ochránce práv





 

Kam dál?

Anna Šabatová: Romové berou diskriminaci jako součást svého života, proto se na ombudsmana téměř neobracejí

Disidentka, právnička, veřejná ochránkyně práv, držitelka Ceny OSN za obranu lidských práv a nositelka nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné...

Číst více

Marie Žišková: Bojovat za svá práva je pro běžné lidi významné. Od soudu musí dostat odpověď, které porozumí

Soudkyně Marie Žišková opustí na konci března Nejvyšší správní soud. Působila na něm od roku 2003. Ve svém životě nejprve vyměnila civilní soudnictví za...

Číst více

Lenka Dobešová: Rozhodnete-li se být matkou, musíte si uvědomit, že někde bude nutné ubrat

Začínala v advokacii, ale brzy se rozhodla věnovat péči o své děti. „Advokátky kolem mě končily v šest, sedm večer, vystresované a vynervované. V ten moment...

Číst více
Autor: Kristýna Bónová

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČ 07174918
  • DIČ CZ07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833
  • Datová schránka: 9cb4b7m

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.
Načítám...

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.