Erasmus: Za polární kruh a zpět

Pojď studovat práva, je to sranda, říkal. Jeď na Erasmus, bude to sranda, říkal. Právnický Erasmus?! Oujeee, to teprve bude jízda. A taky, že je. Díky. Prvně jsem všem vysvětlovala, proč zrovna Finsko, a ještě ke všemu tohle město, kde je 60 000 obyvatel, nespočet sobů a na kole jste za půl hodiny za polárním kruhem. Věřte mi, že mít Santu Clause za souseda nebyla moje hlavní motivace. Univerzitu jsem volila podle studijního programu a taky proto, že Finsko vyšlo ze severských zemí vlastně nejlevněji. A když si navíc vezmu, že je tu super kafe (ať žije batch brew) a trochu tu můžete kašlat na módu (hlavně nezmrznout), cítím se tu jako ryba ve vodě (a to i když musím jezdit na kole a duše kavárenského povaleče trochu strádá). Navíc jsem měla docela jasný cíl, vytřískat z toho pobytu maximum, co se vědomostí týká. Výhodou je, že už se nemusím doma potýkat s hromadou povinných předmětů, takže jsem tady neváhala nad tím, jestli mi třeba něco neuznají, a prostě jsem si navolila to, co mě zajímalo. Problém jsou moje velké oči. Moje „nová“ univerzita vyžaduje třicet kreditů za semestr, ale pětadvacet je v pohodě, no a já přišla s plánem, že jednačtyřicet je vlastně skvělý nápad. A tak jsem září strávila tím, že jsem si odchodila pět z devíti zvolených předmětů a v kalendáři mi červeně svítí termíny odevzdání esejí (aktuálně čtyři). Ale mám, co jsem chtěla.

Můj běžný život se od toho doma liší především v tom, že hodně času trávím venku. A venkem myslím přírodu. Vzhledem k tomu, že se tu toho až tak moc dělat nedá a všude okolo jsou lesy, tak není nic jednoduššího než se sbalit a jít se projít. Jezdím na kole. Což doma nikdy nedělám. Zaprvé se v Brně na kole necítím bezpečně, zatímco tady jsou všude stezky pro cyklisty a auta Vám někdy zastavují jen co vidí, že se blížíte k přechodu. Zadruhé, veřejné doprava je tu spíš na úrovni nějaké vesnice. A je docela dost drahá. Navíc vzdálenosti jsou tu trošku jinak vnímány. Třeba jedna vyučující nám vyprávěla, jak dělala nějaký výzkum s tím, že „je to tady za rohem, asi 900 km, 12 hodin jízdy autem…“ Jak jako za rohem?! Já když pojedu 900 km, tak projedu x států a jsem dost možná někde u moře!

Sociální život. Co to je sociální život?! Vrcholem mého společenského žití je to, když se v našem bytě koná pre-party a já se zavřu v pokoji a poslouchám, jak si tu ostatní zpívají Womanizer od Britney Spears zatímco koukám na pandí videa a Ricka a Mortyho (a v hlavě mi svítí světýlko „eseje“ popřípadě „diplomka“). Všechno tohle svádím na to, že jsem přece právník a mrzká zábava se sborem budoucích pedagožek není nic pro mě. Což ale neznamená, že tu není nic mezi potemnělým pokojem a klubem. A dokonce to ani nemusí stát hromadu peněz. Ať už je to koncert vážné hudby, promítání (alternativních) filmů v kavárně nebo třeba kytarové vystoupení. Stačí jenom sledovat facebookové události.

Asi největším překvapením pro mě je ale univerzita. Je to tu trochu jako na střední. U nás máme každou fakultu někde jinde, a tak se moc nepotkáváme s ostatními studenty. A v určitém momentě všichni začnou vypadat dost podobně. Tady se na chodbě potkáváte s právníky, učitelkami, lidmi, co studují business, a s takovými těmi těžce uměleckými typy. Takže ta různorodost je první, co vás praští do očí. A pak způsob výuky. Pamatuji si, jak jsme prskali třetí semestr občana, když jeden z vyučujících vyžadoval přípravu v podobě čtení článků se slovy „na zahraničních univerzitách je to běžné a chtějí toho mnohem víc“. Jo jasně, určitě, ahaaa, hmmm… No, tak je to zcela běžné. A vážně toho chtějí mnohem víc. Odborné texty, a ještě ke všemu v angličtině, jsou tu denní chleba. Ale nestěžuji si. Z mého pohledu je tedy největší rozdíl v tom, že výuka je někde mezi přednáškou a seminářem. Vyučující vykládá, ale taky se ptá. Protože buď máte načteno nebo aspoň máte nějaký názor. Navíc se očekává vaše účast i v podobě prezentace či třeba simulovaného jednání. Ústní zkouška mě nečeká ani jedna, zato již několikrát zmiňované psaní esejí. Myslím si, že tedy kromě vědomostí máte velkou šanci zapracovat i na dovednostech a „soft skills“. Což je od výuky u nás obrovský rozdíl, protože pokud se sami v něčem nechcete zdokonalovat a nejste sami ochotni si hledat informace, číst knížky, články, sledovat vývoj dané problematiky, tak s minimální přípravou na semináře a když nemáte čas, tak s učením na zkoušku z nějakého ultra výcucu doufáte, že to nějak dopadne. Takhle vám proběhne mezi prsty osm semestrů a najednou máte psát diplomku, v životě jste nenapsali nic delšího než odpověď o jednom odstavci, citace jste se učili akorát v akademickém psaní. Naformulovat hypotézu či výzkumnou otázku je skoro mission impossible, a o tom, kde najít zdroje a z kterého konce se jimi začít probírat? To mi chcete říct, že wikipedia není relevantní zdroj?! Dobře, trochu přeháním. Ale co mi doma chybí je to, co se tady na mě valí ze všech stran. Samostatná práce, nutnost vyhledávat informace a zdroje, práce s nimi, vlastní "tvůrčí" činnost. No a co, že to vždycky není perfektní? Pokud někde nezačnete, tak se to nikdy nenaučíte. A kde jinde než ve škole by vás měli vést k tomu, abyste se tohle naučili. Kdo jiný než člověk, který dané problematice rozumí, je schopen vám dát zpětnou vazbu… Jasný, ne každý z nás chce pokračovat spíše v akademické sféře, většina lidí odejde do praxe. Ale přece i napsání podání, vyhledávání relevantní judikatury, práce s ní, přesvědčivá argumentace. To vyžaduje nejen nadání, ale taky trénink... Kuchař taky nevidí ingredience jen v učebnicích, nečte o tom, jak se vaří, ale stojí v kuchyni a vaří a vaří, ochutnává, občas něco spálí. Žádný kuchař nevyšel ze školy jen s teoretickou znalostí, jak se krájí cibule a vaří guláš... Tohle samozřejmě není případ všech předmětů, navíc u nás nepanují podobné podmínky (120 a 500 lidí v ročníku je sakra rozdíl) a mě už to až tak bolet nemusí (diplomka klepe na dveře), ale docela bych budoucím generacím přála, aby se ten náš standard posunul někam výš.

Možná si říkáte, že zcela naplňuji takové to rčení, že sousedova tráva je vždycky zelenější. A že zním trošku jako bych byla na dovolené, kde vám připadne i ten nejopelichanější poník jako ten nejkrásnější a nejtřpytivější jednorožec. Tak Erasmus není dovolená (aspoň ne ten můj), a časem proniknete pod pokličku a zjistíte, že tu chybí zase něco jiného. Každopádně je to zkušenost k nezaplacení. A moudro na závěr? Jaký si to uděláš, takový to máš.