Martin Kopa: Snažím se řídit tím, že každý člověk je víc než nejhorší věc, kterou kdy udělal

13. 11. 2018
Martin Kopa je ve své profesní dráze zaměřen na veřejné právo. Působil na Evropském soudu pro lidská práva, Ústavním i Nejvyšším správním soudu. Nyní je advokátem v kanceláři HAVEL & PARTNERS. Foto: HAVEL & PARTNERS

Poslední den Martinova působení na pozici asistenta Ústavního soudu jsme vyzpovídali tohoto inspirativního právníka, kterého znáte z portálu Iurium Daily: Ústavní právo. Co Martina přimělo opustit justici a vydat se do advokacie? Jaké vidí nedostatky české justice a jak cennou zkušenost mu do života přinesla? A co by doporučil začínajícímu talentovanému právníkovi?

Při oznámení Tvého odchodu z Ústavního soudu a zapojení se do týmu špičkových právníků správního práva v advokátní kanceláři HAVEL & PARTNERS asi každého napadla jedna otázka. Proč ses rozhodl odejít z justice do korporátu?

Takhle nahlas to zní vážně, co? Jen pro upřesnění, korporát pro někoho může znamenat samé fúze a akvizice. Já se ovšem v advokacii budu věnovat veřejnému a zejména správnímu právu. HAVEL & PARTNERS jsou samozřejmě velká advokátní kancelář, kterou ovládá byznysové prostředí. Těším se ale na něco nového. Na nové perspektivy, zkušenosti. A taky na paragrafy namísto poletování mezi články.

Není škoda, že se alespoň v nejbližších letech nestaneš soudcem?

Pravdou je, že jsem strašně soudcem chtěl být. Byl jsem ale zřejmě nemístně rozmazlený, protože by mě lákalo asi jen správní soudnictví. Na civil nebo na trest bych si netroufl. Jenže vlastně nevím, jak se správním soudcem v České republice stát.

Myslíš, že by se na výběru správních soudců mohlo nebo mělo něco změnit?

Možná je škoda, že nejsou specializovaná výběrová řízení, jaká se konala například před pár lety na správní úsek Krajského soudu v Brně. Výběrová řízení na soudce, kterých jsem se v minulosti účastnil, akcentovala jiná odvětví práva, přestože třeba následně vedla k výběru správních soudců. A v těchto výběrových řízeních jsem zcela upřímně pro nedostatek praktických zkušeností v daných oborech selhal.  

Jak hodnotíš testy, které připravuje Justiční akademie a které jsou první příčkou na cestě do soudcovského stavu?

Určitě je třeba pozitivně ohodnotit jejich transparentnost. Výsledky jsou rychle, včetně zpřístupnění správných odpovědí. Ale jsou opět dle zadání všeobecné. Cílem je pravděpodobně najít větší počet budoucích kandidátů na soudce, kteří budou jmenováni podle potřeby, tedy na jakékoliv zaměření. Preferoval bych, kdyby byla výběrová řízení specializovanější.  

Chtěl by ses v budoucnu vrátit do justice, kdyby se naskytla příležitost? Podívejme se například na Nejvyšší správní soud. Soudci Tomáš Rychlý a Lenka Krupičková ještě nedávno působili v advokacii.

Jak jsem zmiňoval, v posledních letech jsem o tom snil. Je sice důležité mít dlouhodobé plány, ale nechám se překvapit, kam mě osud zavane. Většina pracovních pozic, které jsem v životě přijal, nebyla v mém hledáčku ještě minutu před tím, než mi byla nabídnuta. Tak uvidíme. Za každou šanci – včetně té nynější advokátní – jsem neskonale vděčný.   

„Alespoň kotníkem pravé nohy
jsem chtěl vždycky zůstat v praxi.“

Co tě nakonec přilákalo ke správnímu právu?

Jednou na podzim v roce 2014 mi tehdy nově jmenovaný soudce Nejvyššího správního soudu Filip Dienstbier, který mě znal z olomoucké právnické fakulty, nabídl, abych mu šel na soud asistovat. Chyběla mi v té době praxe, spisy, reálné příběhy lidí. Alespoň kotníkem pravé nohy jsem chtěl vždycky zůstat v praxi. Toho se mi na Nejvyšším správním soudu dostalo z plna hrdla. Zažil jsem tam nejúžasnější léta ve svém právnickém životě. Z těch zkušeností dodnes čerpám. Veřejné právo se mi vrylo do srdce a DNA tak, že jsem je odtamtud už nikdy nedostal.

Pracoval jsi na Nejvyšším správním soudu pro Filipa Dienstbiera a následně přešel přes ulici na Ústavní soud k Ludvíku Davidovi. Mohl bys srovnat asistentskou práci v obecné justici a na Ústavním soudu?

Je to hodně jiné. Na Nejvyšším správním soudu to bylo akčnější. Naprostá většina věcí se řeší meritorně rozsudkem. Práce je tím pádem do jisté míry náročnější. Selekční institut obdobný zjevné neopodstatněnosti, ke kterému se na Joštově ulici [1] přeci jen sahá nejčastěji, Nejvyšší správní soud k dispozici nemá.

A z hlediska povahy pracovních činností?

V prvním senátu Nejvyššího správního soudu, kde jsem působil, probíhaly pravidelně každý týden porady soudců s asistenty nad probíranými případy. Na těchto poradách se i od asistentů očekávalo aktivní vystupování ve věcech, k nimž soudcům připravují podklady k rozhodnutí. To na Ústavním soudu neprobíhá. Vidět soudce v akci, různé odborníky z různých prostředí, byla asi největší životní škola.

Jak takové prezentace případů před soudci vypadají? A jak probíhá následná debata?

Je to živá týmová diskuze o živých kauzách. Asistent musí být svému soudci po ruce, být připraven hledat ve spise a pomoci posunout debatu, dovysvětlit skutkový stav. V některých senátech je z hlediska jejich obsazení mix akademiků, odborníků z praxe i kariérních soudců. I když byla debata vyhrocená, vždy byla věcná, a to se mi líbilo.  

Máš tedy pocit, že se soudci v rámci jednoho senátu v rámci rozhodovací činnosti znalostně doplňují?

Mohu samozřejmě mluvit jen o soudcích prvního senátu Nejvyššího správního soudu v tehdejším složení. Soudkyně Marie Žišková je spolu s Michalem Mazancem autorkou soudního řádu správního. Dokázala nám tak zprostředkovat, jak výklad některých ustanovení tehdy při psaní mysleli. Můj šéf Filip Dienstbier je celou svojí kariérou zaměřený na obecnou teorii správního práva, stavební právo a právo životního prostředí. Lenka Kaniová byla odbornicí na daně. Josef Baxa vyšel z trestařského prostředí, což se projevovalo v pozitivním směru při projednávání přestupkových věcí.

Stejně tak asistenti těchto soudců byli zaměřeni na různé obory. Dobře jsme se doplňovali, bylo to motivační. Navíc na správním právu je super, že i když se primárně zaměřujete na jiný obor – v mém případě hlavně na základní práva, u jiných kolegů a kolegyň to bylo třeba unijní právo – tak si v té správě každý najde to své.

„Člověk si v justici osvojí,
jak je důležité vyslechnout si i druhou stranu.“

Dala ti justice něco do života?

Samozřejmě. Na spoustu věcí jsem měl před svým angažmá v justici naprosto jiné názory. Pochopil jsem, že nás život často vede k prvotním názorům, o kterých po hlubším zkoumání problému zjistíme, že můžou být úplně mylné. Je to podobné jako se čtením soudního spisu nebo s dlouhou diskuzí se soudci. Když se do problému člověk zahloubá, často zjistí, že si zpočátku myslel úplnou blbost.

Člověk si v justici osvojí, jak je důležité vyslechnout si i druhou stranu. Lidé často přehánějí, nejen v žalobách či stížnostech, ale i v životě. Justice mě zkrátka odnaučila dělat si silný první dojem a silné předběžné závěry. Možná mě i naučila pochybovat o čemkoliv, co někdo řekne, což ovšem obecně vzato není ideální vlastnost.

Kdyby sis měl vybrat mezi soudcovským talárem v České republice, nebo místem asistenta na americkém Nejvyšším soudu, co by sis zvolil?

Nemám pro to samozřejmě předpoklady, ale vyzkoušet si roli asistenta na americkém Nejvyšším soudu (SCOTUS) by bylo určitě lákavé. Americké ústavní právo mě strašně baví a zajímá. Jen nevím, jestli bych to svedl. Záleželo by i na soudci, k jakému bych dostal nabídku nastoupit. Se soudcem si člověk musí hodnotově rozumět. Byť takový Antonin Scalia byl známý tím, že si do svého týmu vybíral alespoň jednoho liberálního asistenta, aby díky němu „testoval“ své konzervativní názory.  

Považuješ tedy hodnotové souznění se soudcem v otázkách ústavního práva za důležité?

Na Ústavním soudu jsem každopádně hodnotově souznil se svým šéfem, soudcem Ludvíkem Davidem. Je to jediný soudce Ústavního soudu, který prošel celou soustavou soudnictví, a předtím byl dokonce ještě advokát. Za všemi kauzami proto vidí reálné příběhy. Často mi říkal: „To přeci nemůžeme těm lidem do soudního rozhodnutí napsat.“ Tak se pozná soudce, který měl reálný kontakt s lidmi a jejich osudy v soudní síni. Domýšlel také důsledky svých rozhodnutí v praxi, což by soudce neměl opomínat, sebevýš se v justici nachází. Pan doktor David mě obecně do života hodně naučil a za ty dva roky v jeho týmu jsem mu moc vděčný.

Do jaké míry je společenské postavení asistenta v nejvyšších patrech justice jiné v Americe než u nás?

V Americe fungují law clerks (asistenti soudců) jen na rok. Zjednodušeně řečeno, soudce s asistentem od sebe vzájemně načerpají maximum vědomostí a dovedností a následně spolupracují s někým jiným. Zde v ČR asistenti působí u soudců řadu let, na Ústavním soudě mnozí z nich ještě pamatují tzv. „První soud“, který začal fungovat v červenci roku 1993.

Jenže to není ten nejdůležitější rozdíl mezi americkým a českým pojetím asistentství. Zatímco v USA se na asistenty SCOTUSu hledí jako na vážené právníky, u nás to tak není. Zde se na asistenty z vysokých soudů pohlíží spíš negativně a přezíravě. A to i ze strany zástupců justice.

Setkal ses v minulosti s takovým přístupem u nás?

Zažil jsem to na několika výběrových řízeních, kde bylo mé angažmá na Evropském soudu pro lidská práva a Nejvyšším správním soudu spíše minus. V USA je tomu naopak, zde je to záruka kvality, člověk odtud míří do těch nejlepších advokátních kanceláří. Je to ale samozřejmě dáno zcela jinou „justiční atmosférou“ a sám tak trochu rozumím tomu, proč předseda českého okresního soudu po lidech z vysokých soudů netouží. Mnozí mí přátelé, kteří dříve působili u vysokých soudů, a stali se soudci okresních soudů, například po kratším čekatelství či asistentování, jsou nicméně důkazem toho, že i člověk se zkušenostmi z brněnských vysokých soudů to může v tom „prvním valu“ svést.

Foto: HAVEL & PARTNERS

 

 

„Soudní rozhodnutí často mají pro lidi řadu negativních důsledků,
na jejichž zohlednění soud nemá prostor.“

 

Lituješ nějakých konceptů nebo podkladů, které jsi pro soudce ve své dosavadní justiční praxi připravil a které se následně staly rozhodovacím důvodem soudu v navazujícím rozsudku?

Litování je asi silné slovo, upřímně ale pochybuji o mnoha věcech. Jsem zastáncem názoru, že v právu neexistuje jediná správná odpověď. Jsem si vědom mnoha případů, jež byly v konečném důsledku rozhodnuty dobře, ale měly současně i určité minusy, které šly ruku v ruce se zamítnutím či vyhověním. Soud zkrátka musí své rozhodnutí „říznout“. Nemá často procesní možnost, jak zohlednit, že ve svém důsledku by každé z řešení, která přicházela v úvahu, mělo celou řadu minusů. Jsem si plně vědom, že soudní rozhodnutí často mají pro lidi řadu negativních důsledků, k jejichž předejití však už soud nemá procesní prostor.

Jaká justiční kauza na tebe nejvíce zapůsobila?

Obligátně musím odpovědět, že každá, na které jsem zrovna pracoval. Ale určitě se objevilo několik případů, které vyčnívaly, a asi na ně nikdy nezapomenu. Jedním z nich byla mediálně poměrně známá kauza, kdy muž se zbytkovým alkoholem nezvládl řízení a při dopravní nehodě způsobil smrt své manželky a staršího syna. Mladší syn nehodu přežil. Muž se doznal. V soudním řízení šlo jen o trest. Od spisového materiálu se prakticky nedalo odtrhnout, ten příběh byl v mnoha ohledech strašně silný. Mimo jiné i tím, že se za onoho muže kromě jeho zaměstnavatele, starosty obce či učitelky jeho dětí postavili i rodiče manželky, kterou zabil.

V této kauze byla problematická především přiměřenost uloženého trestu...

Okresní soud v Opavě rozhodl podle mě správně a dal pachateli jen domácí vězení. To však následně zvrátil odvolací soud, který pachateli uložil 4 roky nepodmíněně. Odůvodnil to v jednom odstavci na pár řádků. Jak pak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu, takové odůvodnění bylo nedostatečné. V celé věci se nicméně také objevilo jedno procesní úskalí, kterým je otázka (ne)přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu. Podle dřívější judikatury Ústavního soudu je nepřiměřenost trestu otázkou ústavněprávní kvality. Přitom se pro ni v úpravě dovolání v trestním řádu těžko hledá dovolací důvod. Současně Ústavní soud chce, aby každá trestní věc v meritu šla skrze Nejvyšší soud. To dohromady úplně nesedí. V dané věci to pak vyvolalo několik problémů.

Tebou zmiňovaný nález je velmi často dezinterpretován tak, že Ústavní soud dal pokyn k propuštění pachatele na svobodu.

Je to tak. Soud mohl říct jen: „Zkuste to znovu, odůvodněte své rozhodnutí dostatečně a zohledněte tyto skutečnosti.“ Rozhodně Ústavní soud nevyslovil, aby muže propustili bez trestu. Případ však nakonec skončil prezidentskou milostí. Z mnou připravovaných podkladů zůstal v rozhodnutí citát mého oblíbeného právníka, Bryana Stevensona. Ten řekl jednu klíčovou větu, kterou se snažím při pohledu na účastníky soudního řízení řídit: „Každý z nás je víc než nejhorší věc, kterou jsme kdy udělali.“ Důležitá je i právě ta druhá část každého z nás, kterou je třeba ústavně chránit jako součást naší důstojnosti. Uvidíme, jak budou s nálezem pracovat obecné soudy. Otevírá totiž kromě mnoha jiných otázek i téma restorativní justice.

V rámci asistentského stavu Ústavního soudu jsi považován za osobu, která prosazuje test proporcionality na složité případy s ústavním aspektem. Mezi právními teoretiky se však ozývá řada hlasů, že jej ani Ústavní soud nepoužívá zcela správně. Co si o tom myslíš?

Teď se takový Zdeněk Červínek, který v téhle zemi ví o proporcionalitě dnes asi nejvíc, musel hodně zakuckat. Nevím, jestli jsem skutečně takovým proponentem proporcionality, sám v otázkách proporcionality a s ní souvisejících mám velké mezery. Nicméně proporcionalita je mindset, ve kterém musí ústavní právník přemýšlet. S paragrafy si v ústavním právu nevystačíme, soulad opatření omezujícího základní práva se zákonem musí být nutně někde uprostřed našich úvah.

Měli bychom očekávat aplikaci testu proporcionality i od nižších soudů?

Obecné soudy na toto přemýšlení někdy rezignují. Podle mě jsme dnes všichni textualisté. Nutně musíme u textu začít a pracovat s ním. Poletováním mezi principy si v praxi fakt nevystačíme. Textualismus je také největší zárukou proti tomu, aby si soudce dělal, co chce. Nesmí se však stát alibi, pokud se v konkrétní věci zákon omezující základní právo zcela míjí s cílem, který má sledovat.

nálezu Ústavního soudu týkajícím se nedotknutelnosti obydlí provozovatelů spalovacích zdrojů na tuhá paliva se Ústavní soud přiblížil k původnímu Alexyho konceptu vážící formule [2].  Proč si myslíš, že to tak dlouho trvalo?

Asi to předtím zkrátka nikdo do rozhodnutí nenapsal. Studenty na olomoucké právnické fakultě učíme Alexyho formuli. Osobně mi připadne nejvíce „přezkoumatelná“ co do úvah, které v proporcionalitě vedete. Jsem proponent testů a algoritmů či metodologií soudního přezkumu. Člověka to nutí odkrýt pro případ důležité okolnosti. Vede to k transparentnosti a k práci s ústavním právem lege artis. Najednou je to pro čtenáře přehledné. Člověk se musí zamýšlet nad tím nejdůležitějším – jestli míře intenzity zásahu odpovídá míra uspokojení kolidující hodnoty.

V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že zásah do domovní svobody provozovatele kotle byl vzhledem k okolnostem mírný a přitom byl uspokojen významný zájem veřejnosti na ochraně životního prostředí a zdraví osob dotčených kouřem.

Šlo ve skutečnosti o abstraktní přezkum zákona bez souvislosti s konkrétní věcí. [3] To neznamená, že v konkrétních věcech opět nemůže dojít k nějakým nepřiměřenostem. Naše právo však pak dává v těch konkrétních věcech dotčeným osobám procesní prostor, jak se bránit, což považuji za důležité. Pokud si nicméně mohu dovolit špetku kritiky k tématu metodologie, které jsme řešili předtím, Ústavní soud je metodologicky často ne úplně přesný. Nakonec to soud i za tento „kotlíkový nález“ schytal. Vážící formule prý nebyla dotažena úplně do konce.

Foto: Izabela Grundová

 

 

„U nás pořád převažuje teoretická výuka
a studenti pak často pro stromy nevidí les.“

 

Proč opouštíš Právnickou fakultu Univerzity Palackého? Byla to podmínka nového zaměstnavatele? Nelze akademickou činnost skloubit s advokacií?

Bylo to čistě mé rozhodnutí. Práci v advokacii a na vysoké škole bych už nedokázal skloubit dohromady. Chci se teď soustředit jen na jednu věc a dělat ji poctivě. Byť mě bavilo učení, v posledních letech jsem při své akademické činnosti nabyl pocit, že mi ujíždí vlak. Nese ovoce, když se člověk dvanáct hodin denně zaměří jen na jednu věc. V poslední době jsem ležel jen v judikatuře a cítil jsem na sobě, že nejsem tak teoreticky zdatný, málo jsem psal. Částečně je to dáno tím, že nebylo etické, abych kritizoval zaměstnavatele nebo se vyjadřoval k živým právním kauzám, které můj zaměstnavatel může mít na stole. Učení mi ale bude chybět, vždy mě nabilo pozitivní energií.

Kdybys měl před sebou velmi nadějného studenta práv, co bys mu doporučil?

Napadá mě heslo Ivana Hlinky, který říkal: „Hlavně se z toho nepos*at.“ Studia jsou náročná. A jak říkával Otakar Motejl, jako právník pak poznáváte život z horší stránky. Je proto důležité dbát o své duševní zdraví. Moc se mi v této souvislosti líbí aktivity spolku Nevypusť duši. Například v Americe se tomu hodně věnují, u nás jsou v těchto věcech mezery. Sám jsem na sobě pozoroval jisté známky vyhoření. Celkový profesní tlak je obrovský ve spojení s tím, kolik nás, právníků, je.

Ve svém příspěvku na blogu Jiné právo s názvem Pohádková právnická fakulta jsi ocenil klinické vzdělávání. Univerzita Palackého v Olomouci, kde jsi doteď působil, je průkopníkem právních klinik. Je opravdu klinické vzdělávání odpovědí na nedostatky vysokého českého školství?

Jsem v této věcí silně zaujatý a mám možná až příliš radikální názor, protože podle mého názoru jde o nejlepší způsob, jak právníky vzdělávat. Musí to být samozřejmě vyváženo teorií, nicméně existují i modely, podle kterých lze právo vyučovat jen prostřednictvím klinik – například v Yorku v Anglii. U nás pořád převažuje teoretická výuka a studenti pak často pro stromy nevidí les. Nepřipravujeme studenty do praxe, učíme je z 95 % tak, jakoby všichni studenti měli být univerzitními profesory. Za tohle prohlášení mě možná nebudou mít právníci rádi, nicméně já zastávám názor, že právo je pro většinu z nás řemeslo. A člověk si to často uvědomí, pokud se střetne s praktikem. Ten ho jednoduše vyškolí v oblasti, ve které je knihomol odtržen od reality.

Domníváš se, že mohou být úspěšnými právníky i ryzí praktici?

Často se v této souvislosti uvádí jméno Roberta H. Jacksona, amerického prokurátora u Norimberského tribunálu, který byl jinak soudcem amerického Nejvyššího soudu. Byl snad nejlepší legal writer [4], který u Nejvyššího soudu USA působil, a dodnes se řadí mezi nejvěhlasnější soudce. Přitom práva nikdy nevystudoval. Jen to prostě dělal v praxi a šlo mu to.

Jak taková dobrá klinická praxe vypadá?

Za kliniku považuji pouze kontakt s reálnými klienty[5]. Kliniky studenty neučí jen profesní a etické závazky. Je silným zážitkem říct někomu poprvé v životě, že není v právu, že bude muset zaplatit částku, pro kterou je žalovaný. Že prostě nelze vyhrát. Člověk tím získá cit k aplikaci práva a právních institutů. Za každým teoretickým příkladem, který bude student v ostatních hodinách na fakultě probírat, uvidí příběh konkrétního člověka. Možná díky tomu bude právo vnímat jinak. Ideální by bylo, kdyby si klinikou mohl projít každý student.

Kam až může klinická praxe zajít, mohou studenti skutečně obstát i ve značně složitých sporech, nebo řeší jen jednodušší případy?

Zmíním jeden případ, ze kterého jsem byl v úžasu. Na Hofstra University School of Law na Long Islandu, kterou jsme před lety navštívili s Maxem Tomoszkem, dnes již globální hvězdou klinického právního vzdělávání, studenti zastupovali klienty z kliniky v investiční arbitráži. Proti nim stál právník, který bral za hodinu stovky dolarů. Studenti proti němu vyhráli. Z jednoduchého důvodu: měli čas se na případ připravit. Musí to být neuvěřitelná zkušenost.

Tvoje žena je Lucie Mohylová, právnička a moderátorka Týdne v justici. Jak vypadá domácnost dvou úspěšných právníků? Libujete si v právu i doma?

Jedna z mnoha věcí, kterou na Lucii miluji, je, že právo není středobodem jejího života. Baví ji, ale míň než mě. Takže ho doma tolik neřešíme. Jen právě pokud se bavíme o tématech, která mají být obsahem Týdne v justici. Asi ale ani neví, jak moc jsem na ni pyšný za to, co si v ČT vydřela a jak se vypracovala.

Autorka: Kamila Abbasi


[1] Zde sídlí Ústavní soud

[2] V roce 2003 přišel Robert Alexy se svou vážící formulí coby nástrojem k posouzení nejproblematičtějšího ze tří kritérií testu proporcionality. Jedná se o třetí kritérium, jehož pravidlo poměřování formuluje Alexy takto: „Čím větší je míra nenaplnění či omezení jednoho principu, tím větší musí být důležitost naplnění principu jiného.“

[3] Kontrolu norem z hlediska ústavnosti lze pojmově dělit na kontrolu abstraktní a konkrétní.

V případě abstraktní kontroly norem jedná Ústavní soud na základě návrhu aktivně legitimovaných subjektů, které jsou oprávněny se na něj obrátit s návrhem kdykoliv v průběhu platnosti napadených norem. Ústavní soud pak činí abstraktní přezkum souladu norem bez jakéhokoli vztahu ke konkrétnímu případu, v němž potřeba aplikace příslušných norem vyvstala.

Naopak konkrétní kontrola norem bývá přípustná buď z podnětu státního orgánu (zpravidla soudu), který při řešení konkrétního případu byl při aplikaci příslušných norem konfrontován s jejich nesouladem s normami vyšší právní síly, popř. může právní řád umožňovat zahájení takové kontroly i z podnětu jednotlivé fyzické či právnické osoby, jež se aplikací napadeného předpisu v určitém případě cítí být dotčena na svých právech (viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 241 až 242).

[4] překl. autor právních textů

[5] Existují i přístupy, které pod právní kliniku řadí i různé interaktivní a netradiční formy výuky a dovednostního vzdělávání


Kam dál?

Od svého absolutoria až do letoška Martin Kopa působil vždy i na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nese však podle něj ovoce, když se člověk zaměřuje 12 hodin denně na jednu jedinou věc. S nástupem do advokacie tak Martin opustil svou alma mater. Foto: Izabela Grundová

Medailon

První Martinova práce byla na Centru pro klinické právní vzdělávání Univerzity Palackého v Olomouci, kde pracoval na částečný úvazek. Poté se stal – podle svých slov pouhou shodou náhod – asistentem Filipa Melzera, náměstka pro justici na Ministerstvu spravedlnosti. Ještě než na ministerstvu nastoupil, byl ale přijat na stáž u Evropského soudu pro lidská práva, proto v justiční sekci ministerstva působil již dopředu jen na dočasnou dobu.

Čtvrt roku pak stážoval ve Štrasburku při současném doktorském studiu ústavního práva na olomoucké právnické fakultě. Po stáži nějakou dobu působil výhradně na akademické půdě, než zatoužil po kontaktu s praxí. Nastoupil jako koncipient do advokátní kanceláře svého bratra, kde se věnoval i rozhodčímu řízení. Poté však dostal nečekanou nabídku pracovního úvazku ve Štrasburku na Evropském soudu pro lidská práva, kde strávil necelý rok.

Po jeho skončení se vrátil do ČR na analytické oddělení Ústavního soudu. Stal se také na částečný úvazek zaměstnancem katedry ústavního práva PF UPOL. Svou asistentskou praxi v justici započal na Nejvyšším správním soudu u soudce Filipa Dienstbiera. Odtud odešel k soudci Ludvíku Davidovi na Ústavní soud. Nyní je advokátem v kanceláři HAVEL & PARTNERS.


Čtěte také:


Mikuláš Bek: Pokud se chceme vyrovnávat se skutečnými problémy, nesmíme spoléhat na emoce

VOLBY ŽIVĚ: Děkanské volby vyhrál Martin Škop. Sledovali jsme pro vás dění v online reportáži

Právo o páté: O právním jazyku, právu a literatuře s Martinem Škopem

Kateřina Šimáčková: Podmínkou svobodné společnosti je respekt k jinakosti



Princip omezené důvěry v dopravě na pozemních komunikacích

Doprava na pozemních komunikacích je spojena s mnohými riziky, řešením kolizních situací, ale také s problémy při posuzování odpovědnosti za zavinění dopravní...

Číst více

Uber v Brně a kachní rčení

Ústavní soud zveřejnil 13. listopadu svůj nález sp. zn. III. ÚS 4072/17 ve věci podnikání společnosti Uber v Brně. Na základě nálezu se bude už potřetí...

Číst více

Vlk způsobuje statisícové škody. Co s tím?

V posledním roce jsme mohli sledovat zvyšování počtu útoků vlků na zvířata v soukromých chovech, především na ovce a kozy. Znamená zmíněná eskalace, že...

Číst více
Autor: Kamila Abbasi

Vydavatel

  • Právo21, z. s.
  • Václavkova 1267/46
  • 615 00 Brno
  • IČO 07174918
  • ISSN 2570-8805 (Print)
  • ISSN 2570-8813 (Online)
  • MK ČR E 22833

Odběr novinek

  • Upozornění na nové články a zajímavosti nejen ze světa práva přímo do vašeho e-mailu. Od odběru novinek se můžete kdykoli odhlásit.

Přidejte se k nám

  • Chcete se podílet na tvorbě časopisu či se jen dozvědět informace o nás? Napište na redakce@pravo21.online. Detailní informace o publikačním procesu najdete zde.